Tak jsem měl při dnešní cestě do práce zajímavou příhodu. Jel jsem si to v poklidu po jisté klikatější silnici II. třídy. Bylo sucho, slabý provoz, ideální podmínky.
Za mnou se už delší dobu držel nějaký drak s xenonama, tak jsem jel celkem svižně, ať nezdržuji, až se přede mnou objevil vůz značky VAZ 210x, podle zadních světel nějaký top model s kubatůrou nejmíň 1500. Už z dálky, podle rychlosti, s jakou jsem se k němu blížil, bylo evidentní, že je to jeden z těch šneků, kteří prostě vždy a všude musejí jet pomalu, protože tak je to správné. Dojel jsem ho v místě, kde slušní lidé nepředjíždějí, pravotočivá nepřehledná zatáčka, navíc před horizontem, tak jsem poslušně zpomalil, podřadil a kopíroval jeho rychlost, někde kolem 40-50 km/h, v úseku mimo obec, kde se dá bez problému jet 80-90. Někdy si říkám, když nám zákony nařizují, jakou rychlostí smíme nejvýše jet, proč taky na druhou stranu nehovoří o tom, že není možné bezdůvodně pomalou jízdou brzdit plynulost provozu.
Ale zpět k věci. Pokud typujete řidiče v klobouku a s vejcoplatem před zadním sklem, nejste daleko od pravdy. Klobouk ani vajíčka sice neměl, ale věková kategorie byla jasná. Ze zadu mě trochu znervózňovaly na mou záď se lepící xenony. Tímto stylem jsme ujeli asi 1 km až k místu, kde se silnice po ostré levé zatáčce narovnává a vzniká poměrně dlouhý, přehledný úsek. Před opravou vozovky v roce 2006 zde nebyla žádná dělící čára, takže předjíždění zde bylo zcela legální. Od opravy se uprostřed vozovky v celém úseku mezi sousedním městem a obcí, zřejmě coby produkt doby, kdy bezpečí je stavěno nade vše, skví nepřetržitá plná čára. V protisměru sice už bylo vidět auto, ale ještě ve značné dálce. Následovalo rychlé rozhodnutí, levý blinkr, za tři, plný a měl jsem pokoj. Jediný důvod, proč tak neučinil i pan xenon, byla zřejmě obava, že už by to nemusel stihnout. Další „předjížděcí“ úsek v nedohlednu. Jedno z aut, které jsem dále míjel, na mě zablikalo. Blížil jsem se ke spádovému „velkoměstu“ pro široké okolí a bylo jasné, že teplé jarní počasí vylákalo do ulic mimo jiné také strážce silničního pořádku.
Ne že bych to na vjezdu do tohoto města, kde je hrdě umístěn displej s radarem, míval ve zvyku nějak prášit, nicméně tentokrát jsem tam těch padesát pro jistotu hlídal. Na místě, kde měřívají, nikdo nebyl. Stáli až o kus dál, bez měření, jen běžná hlídka, a protože zrovna neměli nikoho na práci a přede mnou nikdo nejel, padl los na mě. Začala probíhat normální kontrola, vytáhl jsem všechny doklady, nebyl důvod k nejmenšímu znepokojení, dokonce i lékárničku mám v pořádku. Náhle se však začlo dít něco, co mi málem vyrazilo dech. Na místě zastavil VAZ 210x, aniž byl policisty stavěn. Dveře se rozletěly a ven se vyřítil stařec, rozzuřený do ruda a začal na policisty doslova řvát. „On mě předjel v zatáčce na plné čáře, ten hajzl, dejte mu pokutu!!!!“ Opakoval to několikrát a když viděl, že ho policisté nijak zvlášť neberou, rozeběhl se ke mně. Ještě jsem seděl v autě, on stál vedle otevřených dveří a supěl na mě „ty hajzle, tys mě předjel přes plnou čáru“ a plno podobných a náležitě sprostých výlevů v tomhle duchu. Vyznívalo to, jako bych mu předjetím způsobil značnou újmu, minimálně tím, že jsem jeho autu značky VAZ sebral nejméně jednu hvězdičku z vyhodnocení testu časopisu Svět motorů ze 70. let. Podíval jsem se na něj a uviděl jsem skutečně odpudivého starce. Někteří lidé stářím jakoby se zkultivují, vypadají moudře, vznešeně a ušlechtile, ale tenhle člověk vypadal skutečně zle a uboze. Nezmohl jsem se na nic jiného než „pane, já vás neznám, neřvěte na mě“. Ani ve zlomku vteřiny jsem se neobával, že by mi jeho jednání mohlo způsobit problém ve formě pokuty nebo nějakého postihu. V tomhle směru jsem už naštěstí za těch 18 let od komunistů získal určité právní vědomí, že beze svědků nelze nikoho z ničeho obvinit a že jeho tvrzení proti mému nic nezmůže. Spíš jsem byl rád, že jsou na místě policisté, protože jsem si skoro jist, že nebýt jich, pustí se do fyzického útoku. Policista, který stál vedle, se lehce pousmál a vzkázal mi, že jsou zde na mě nějaké stížnosti. Dědek ještě chvíli řval něco o tom, že mi musejí dát pokutu, načež se zdekoval a začal nasedat do auta, kde už jej netrpělivě čekala bába a nejspíš mu vynadala, že kvůli těm třem minutám zdržení bude v řadě u doktora nebo ve frontě před Lidlem až druhá. Mezitím jsem ještě vystoupil, foukal do přístroje a když bylo vše v pořádku, policista se pousmál a řekl něco v tom smyslu, že nesmím tyhle staré lidi dráždit předjížděním, že pak bývají nepříčetní. Dodal k tomu jenom něco o tom, že mě neviděl, tudíž mě nemůže ani pokutovat a bylo nad slunce jasné, že by ho ani ve snu nenapadlo nějak reagovat na takové jednání. Když VAZ odjížděl, pouze mi řekl, ať ještě chvíli počkám, ať si dědek nemyslí, že jsem unikl beztrestně.
Po tomhle incidentu mě čekalo ještě 20 km jízdy. Přistihl jsem se, že jsem mnohem méně pozorný, než před tím, v hlavě se mi honily všelijaké myšlenky o tom, co to bylo za člověka, proč tohle dělal a samotnému řízení jsem skoro nebyl schopen se věnovat, několikrát jsem pozdě postřehl situace, na které jsem měl nějak reagovat. Ještě v práci jsem z toho byl trochu vykolejený.
Ze všeho mi vyplynulo jediné. Musel to být komunista. Stará komunistická troska, která se nemůže smířit s dnešní dobou, spojená na věčné časy se Sovětským svazem nejen skrze svůj automobil. Dneska je všechno špatné, ti mladý si dělaj co chtěj, není na ně žádnej metr. To za nás stačilo na někoho ukázat prstem, a už se o něj soudruzi postarali. A to jim dnes chybí. Ta moc někoho pranýřovat, někomu dělat problémy jenom na základě vlastních domněnek nebo dokonce zlovůle. Zastavit u silniční kontroly, aniž bych byl zastaven, jen proto, abych si sobě ulevil a jinému přisral za to, že mě předjel na místě, kde to ještě před dvěma lety bylo na rozbité cestě s chatrnými krajnicemi zcela povoleno (zatímco dnes, když je tam nový krásný asfalt, už je to asi nebezpečné). Je tohle vůbec aspoň trochu normální? Napadlo by vás zastavovat u silniční kontroly a bonzovat na někoho, koho kontrolují?
Nevím, čím to je, ale poslední dobou začínám mít pocit, že bolševik není mrtev, že bolševik si dal jenom pauzu, že jenom tiše spí a čeká na své probuzení, aby vše vrátil zpět do starých kolejí. Reportáž na ČT „Ta naše povaha česká“ z 20. února o obnově srpu a kladiva na pomníku osvoboditelů v Brně – Králově Poli a (také zde) mě doslova dorazila. Jsou všude mezi námi a je jich asi víc, než si myslíme. Nepozorovaně přišli k moci i v únoru před 60ti lety a zdá se, že stejně nepozorovaně přijde jejich čas znovu. Záleží jen na nás, co všechno si necháme líbit.
Na závěr jen jednoduchá rozvaha. Někdo v tomto incidentu byl zmrd. Mohl jsem to být já, protože jsem porušil předpisy a předjížděl, kde to není povoleno. Nebo to mohl být onen dědek, protože zastavil u hlídky aniž byl zastaven a vulgárně mě napadl v jediné snaze nasrat mi do bot. Nechť si každý vybere svou verzi. Příběh jsem si nijak nepřikrášlil, nemám pro to ani žádný důvod. Za 16 let, co jezdím, se mi zatím nic nepříjemného nestalo (musím zaklepat), tohle zatím vede. Je to vlastně úplná banalita, ale tak nějak mě to rozhodilo. Člověk, který o vás neví vůbec nic a jemuž vyděláváte na důchod, vás napadne a nazve hajzlem, přestože jste mu vůbec nic neprovedli.
(2x známkováno, průměr: 2,00 z 5)