Vloni v červenci tady vyšel můj článek o navrhované ústavní stížnosti proti povinné podpoře obnovitelných zdrojů energie (OZE) placené občany a podniky. Stížnost byla nakonec Ústavním soudem ČR (usoud) projednána a dnes podávám čtenářům DFENSe zprávu o výsledku.
Začneme stručnou rekapitulací ústavní stížnosti. Zákonem 180/2005 vyplodil český parlament na rozkaz EUSSR lokální verzi zákona o povinnosti občanů a podniků platit výpalné majitelům OZE. Proti platbě výpalného směřovala navrhovaná ústavní stížnost, protože podle stěžovatelů tato privilegovaná podpora porušuje vlastnická práva nedobrovolných plátců, je založena na ideologii člověkem způsobeného globálního oteplování a tedy v rozporu s ústavním pořádkem, a je v rozporu s materiální podstatou právního státu.
Stížnost měla několik cílů: Nejprve zjistit, jaký je současný vztah české ústavy a unijních nařízení. Teoreticky by česká ústava měla být v českém státě normou nejvyšší právní síly. Ovšem soudruzi komisaři v Bruseli a místní eurohujeři usilují o podřazení národní ústavy Lisabonskému diktátu a možná už se jim to podařilo. Stížnost byla míněna jako příležitost pro usoud se k tomu na konkrétním příkladu jednoznačně vyjádřit. Ústavní soud je na politice a státu formálně nezávislý, ale málokdo tomu věří. Stížnost byla pro něj příležitostí ukázat, do jaké míry je nezávislý a do jaké míry plní politické požadavky, tedy jestli přijme unijní ideologii boje proti globálnímu oteplování. Pro občany byla stížnost příležitostí zjistit, jaký mají skutečný obsah jejich majetková práva a jestli do nich zapadá povinnost platit majitelům privilegií. Je dost možné, že naštvaní občané v budoucnu přinutí politiky drahou podporu OZE úplně zrušit. Pokud by to udělal usoud, odpadlo by riziko arbitráží se zahraničními majiteli OZE. A dokonce i pro zbabělé vohnouty by byl nějaký prospěch. Šetřili by svou část z 45+ miliard ročně po dobu následujících 20 let. Za to by mohli pořídit víc moučných párků z Lídlu a projevit občanskou odvahu hustší palbou hovadských SMSek Kraďouskovi a ostatním politickým hvězdám.
Zájem připojit se ke stížnosti projevilo několik lidí a dva z nich dokonce poslali plnou moc advokátovi a podíleli se na nákladech povinného zastoupení. Advokát stížnost doručil usoudu na začátku září 2011. Pak se věc lehce zadrhla, protože původní zákon 180/2005 byl před rozhodnutím usoudu zrušen a nahrazen zákonem 165/2012. Tato akce byla politiky a jejich mainstream médii prezentována i jako reakce na nesouhlas ovčanů s ekovýpalným pro majitele fotovoltaiky. Kdo však nelitoval času na přečtení nového výplodu snadno seznal, že skutečným důvodem byla nutnost zákonem rozšířit výpalné i na podporu bioplynu. Stížnost jsme tedy stáhli, počkali až prezident prohraje svůj marný, leč mediálně dobře prodejný boj a zákon vejde v platnost. To se stalo a stížnost jsme podali znovu v červnu 2012. Věc byla opět přidělena třetímu senátu. Usoud má čtyři senáty. Protože jsme chtěli výsledek co nejrychleji, neprudili jsme na téma pravděpodobnosti přidělení věci témuž senátu. Třetí senát, tedy přesněji některý z asistentů, tentokrát věc promyslel fofrem a v už v srpnu stížnost odmítl (III.ÚS 2475/12).
Už od začátku jsem věděl, že nejslabším místem stížnosti je žalobní legitimace, neb zákon o usoudu stanovuje a dosavadní nálezy dále upřesňují, kdo a za jakých okolností je oprávněn ústavní stížnost a návrh na zrušení zákona podat. Sprostý daňový otrok může ústavní stížnost podat pouze pokud nějaký akt orgánu veřejné moci směřoval přímo proti němu a on vyčerpal všechny procesní prostředky obrany, které nabízí náš kultivovaný, nezkorumpovaný, přehledný a efektivní právní systém. Proto například usoud odmítl stížnost a návrh na zrušení šmírování lidu (IV.ÚS 798/11). Zde stěžovatelka zbytečně zaplatila věhlasné a brutálně ambiciozní advokátce, protože nebyla obětí aktu orgána veřejné moci. Tou by se kupříkladu stala, pokud by převzaté sčítací archy také uložila do poštovní schránky, která je červená i zevnitř a zásilky rozložené na molekuly doručuje vzduchem, a orgán veřejné moci by jí následně pravomocně uložil pokutu za nepovolené zachování své důstojnosti a soukromí. V případě výpalného za obnovitelné zdroje je situace poněkud nejasná. Vybírat výpalné uložili ekobaroni prostřednictvím vylobovaného nařízení EUSSR a z něj odvozeného českého zákona soukromým prodejcům energie. Prodejce se může svobodně rozhodnout, jestli výpalné vybírat, občas se stát cílem nenávisti plátců výpalného ale nepřijít přitom zkrátka, nebo zavřít krám. Zatím se to nejvíc týká prodejců elektřiny, ovšem prodejci plynu a tepla si v blízké budoucnosti také přijdou na své. A zde se dostáváme k vysvětlení podivného názvu článku. Výběr ekovýplaného soukromníkem nemůže být aktem orgána veřejné moci. A akt být musí, někde se skrývá, ví o něm třetí senát usoudu, podle kterého stěžovatelé nemohou stížnost legitimovat odst. (5) § 72 zákona o usoudu (Jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo). Akt kterého veřejného orgána je tedy tím individuálním aktem, který je vposledku možné napadnout ústavní stížností? Třetí senát usoudu implicitně usoudil, že orgánem není poslanecká sněmovna parlamentu, která zákon schválila a je na seznamu orgánů veřejné moci Ústavu státu a práva AV ČR. V textu rozhodnutí ovšem není ani náznak, kdo by tedy mohl oním orgánem být. Jsou ovšem u nás experti, kteří by to vědět mohli. I obrátil jsem se na ně, profesory ústavního práva právnických fakult (mimo Plzně) se žádostí o pomoc při hledání orgána. Nikdo z nich neví, neboť neodepsali, tedy až na jednoho, který má bohužel konflikt. Samozřejmě konflikt přes třetí senát usoudu; kdo by byl tak hloupý aby myslel, že i kdyby zdatný právník byl u fotovoltaiky v roce 2010, byl by u ní i na konci 2012?
Zapeklitý problém s nalezením aktu orgána neumím uspokojivě vyřešit a státem placení odborníci mi nechtějí pomoct. Kdo z čtenářů ví, kdo je orgán a co je jeho aktem? Práskněte mi to na mail. Pokud znáte někoho, kdo by mohl orgána vypátrat, přepošlete mu laskavě tento článek.
Namístě je douška pro hledače aktu orgána. Akt musí splňovat jisté požadavky. Za prvé, nesmí zlikvidovat svůj cíl, tedy budoucího ústavního stěžovatele. Zkrátit fakturu za nějakou energii o částku odpovídající ekovýpalnému a použít jako akt pravomocný rozsudek z občanského řízení je nepřijatelná strategie, protože exekutorská mafie udělá z potenciálního stěžovatele desperáta a bezdomovce dlouho před projednáním ústavní stížnosti. To platí i pro alternativu zamítnutí stížnosti. Důstojnost ani materiální standard stěžovatele nesmí být ohrožen. Na dočasná zastavovací opatření soudů není radno se spoléhat. Za druhé, je třeba si uvědomit, že soudce v souvislosti s případem u něj souzeným podat ústavní stížnost může, ale nemusí. Za třetí, v občanském řízení je jistý limit ve výši 10000 Kč. Při výpočtu škody z ekovýpalného je třeba mít argumentaci, proč zahrnout nebo nezahrnout i budoucí platby do celkové škody, když podpora je na dvacet let. Za čtvrté, možná jsou požadavky, které mě napadnou později.
A ještě malá poznámka, a pak už fakt bude konec. Vynechal jsem mnoho podstatných detailů, takže pro slušného právníka bude text povrchní. Některé jsem vynechal schválně a jiné protože je neznám. Článek je určen výhradně čtenářům DFENSe. Ty snad nepohorší použitý styl ani projev nelásky k EUSSR a k českému fašisticko-korporativistickému státu. Pro pohoršené nemohu udělat víc, než poukázat na „Důležitá upozornění pro čtenáře!“, a zejména jim doporučit bod 6.
(Zatím nikdo nehlasoval)