Občanka

Mám pro vás příběh jako ze Ženy a život. Příběh o tom, co všechno se bude dít, když ztratíte občanku, jak nebezpečné je číst různé dokumenty a kolik energie stojí jednotlivce hájit svoje práva ve fašistické zemi plné všemocných úředníků.

Stalo se takhle jednou, že jsem ztratil občanku. Ve skutečnosti nevím, zda jsem jí ztratil nebo o ni přišel jiným způsobem, faktem je, že jednoho dne nebyla tam, kde vždycky za uplynulých zhruba 28 let byla. Já teda asi vím, kde občanka skončila, díky zase jinému úředníkovi, který nebyl tak deficitní ve slušnosti jako úředníci, o kterých budete číst dále, ale to je zase jiná kapitola.

Malá exkurze do historie veřejné listiny zvané občanský průkaz. Kdo se třeba jen okrajově zajímáte o moderní historii, bude pravděpodobně fascinován množstvím nejrůznějších právních, ekonomických, fiskálních a společenských institutů, které bez mrknutí oka převzaly poválečné vlády od Hitlerovy administrativy. Zjistíte, že Adolf byl v podstatě otcem moderní státní správy. Občanka na tom není jinak. Občanské průkazy byly od roku 1919 v ČR nepovinné, první povinná legitimace zvaná Kennkarte na našem území byla zavedena nařízením říšského protektora Konstantina von Neuratha (to byl něco jako dnes eurokomisař). V podstatě totožného znění byl zákon č. 198/1948 Sb., který záváděl povinný občanský průkaz. Od té doby vyvíjejí úředníci každodenně ohromné úsilí, aby s tím spojené povinnosti vymáhali, neuctivé chování k občance trestali a tím se přiměřeným způsobem starali o Führerův odkaz.

Ztrátu občanského průkazu jsem zákonem stanoveným způsobem oznámil úřadu obce s rozšířenou pravomocí. K tomu, jak jsem o občanský průkaz přišel jsem znuděně odpověděl, že nevím. Úřednice zaznamenala všechny příslušné skutečnosti a k podepsání mi předhodila několik lejster. Tak jsem se tím začal pročítat a najednou koukám, že jen tak mezi řečí mezi nimi leží příkaz na místě, kterým jsem shledán vinným z porušení ustanovení zákona o občanských průkazech a je mi stanoven správní trest napomenutí.

Schválně, víte co je příkaz na místě? Ne? To byste měli. Příkaz na místě byl zaveden novým přestupkovým zákonem. Příkazem na místě lze udělit pokutu nebo napomenutí, je to vlastně obdoba blokového řízení z dob před novelou. Více zde. Popravdě řečeno jsem netušil, proč se zákonodárce rozhodl implementovat tento procesní institut, a až tehdy mi to došlo. V podstatě díky němu lze vyrábět pokuty na běžícím pásu, prostě před někoho hodit papír, tady mi to podepište, bez jakýchkoli procesních práv, záruk, dokazování a opravných prostředků máme přestupeček hezky zabalený v krabičce s mašličkou. Hodně lidí na to skočí. Stejně jako si hodně lidí koupí hrnec za dvacet tisíc nebo zvolí zloděje a estébáka, aby je zastupoval ve vládě a parlamentu.

Lidi jsou hloupí.

„Asi nečekáte, že vám tohle podepíšu“, říkám úřednici.

„To musíme dávat lidem podepsat, protože je to v novém přestupkovém zákoně“.

To jsou mi věci.

Řekl jsem jí, že je to protiprávní, příkaz přeškrtl a uvel na něj, že nesouhlasím se zjištěným stavem věci, s právní kvalifikací ani se sankcí. Úřednice na to nelibě kouká, asi se jí něco podobného stalo poprvé. Proluští se mým hrabopisem až ke statementu o sankci.

„Tam žádná sankce není, tam je jen napomenutí.“

„Napomenutí je sankce. Asi byste si ten nový zákon o přestupcích měla nejprve přečíst, než o něm začnete lidi poučovat.“

Zbytek jednání proběhl poněkud komisně. Dostal jsem po nějaké době nový občanský průkaz a o úřadu jsem nějakou dobu neslyšel, takže jsem si myslel, že jsem útok odvrátil a tím to skončilo.

Zde si pravděpodobně kladete otázku, proč jsem to prostě neakceptoval, když se jednalo o „nesankci“ napomenutí. V průběhu tohoto článku si ji budete klást ještě několikrát. Vedlo mě k tomu několik důvodů. Za prvé, necítil jsem se ničím vinen. Ani ve smyslu zákona, ani ve smyslu vyššího principu mravního, a proto jsem neviděl sebemenší důvod, proč bych měl za cokoli akceptovat vinu a nechat se napomínat. Za druhé, žijeme ve fašistické zemi, kde je výkonná i zákonodárná moc je posledních zhruba pět let posedlá vytvářením nejrůznějších registrů. Některé jsou veřejné, jiné nikoli. Může se velmi dobře stát a mnoha lidem se to už stalo, že akceptujete odpovědnost za nějaký pseudopřestupek, třeba špatné parkování, a někdy za tři roky vás to dohoní. Například se nedej bože dopustíte trestného činu a při rozhodování o výši sankce soud přihlédne k vaší minulosti, a obsah nějakého fízláckého registru, ač sám o sobě neškodný, bude rozhodovat o tom, zda se budete handrkovat ve vězeňských sprchách o mýdlo s nějakým policajtem nebo strážníkem. Jistě, můžete oprávněně namítnout, že přestupek proti zákonu o občankách není dostatečný kalibr na to, aby se proti někomu mohl účinně obrátit, ale to platí teď. Šrouby se utahují a za tři roky to může být úplně jinak, všichni doufám vidíme ten obrovský apetit veřejné a státní správy odstíhat za něco úplně všechny, zakleknout na ně a nejlépe je zavřít. Za třetí, vždy jsem nemálo fascinován tím velkosériovým procesem výroby přestupků a jejich pachatelů a nehodlám s ním splynout. Celá přestupková agenda za poslední roky nabyla obludných rozměrů, živena zhruba sedmi tisíci různými skutkovými podstatami přestupků, které jsou rozptýleny v několika stovkách zákonů. V podstatě se předpokládá, že všichni jsou něčím vinni, jen se je zatím nepovedlo usvědčit, a je to velmi často pravda, protože vzhledem ke komplexitě přestupkového práva v žádném okamžiku nemůžete říct, zda nepácháte nějaký přestupek. Zrovna teď mluví v televizi nějaký zmrd ze Svazu měst a obcí a říká, že v registru přestupků je zaznamenáno už 100.000 přestupků, halt makáme. Existují i zcela bizarní skutkové podstaty, o kterých byste ani v nejdivočejších snech neřekli, že jsou přestupek. Celý systém vyvinul zničující autodynamiku, kdy je třeba přijmout více úředníků, aby mohli projednat více přestupků, a pak je třeba zajistit, aby občané páchali víc přestupků, aby bylo možné zaměstnat tyto úředníky. Úplně se někam vytratilo, že přestupek je ve své podstatě trestním obviněním a pozastavuji se nad lehkovážností těch spoluobčanů, kterým úřednice nedbale předhodí příkaz na místě „k podpisu“ a oni to podepíší. Za čtvrté, nějakým způsobem jsem byl dosud involvován v mnoha desítkách, možná už několika stovkách správních řízení, moje „knihovna spisů“, tedy případů, kdy jsem byl účastníkem, čítá k dnešnímu dni 42 svazků, ve zbylých případech jsem pouze poskytoval podporu, připravoval podklady nebo fungoval jako „second opinion“, a jen asi ve třech nebo ve čtyřech jsem byl sám obviněným. Říkal jsem si, že snad úřad ví, co v tomto případě činí. Za páté, je třeba neustále trénovat, protože se ve správních věcech řídím zásadou no luck, all skill. Banální kauza je na tréning ideální.

Challenge accepted.

Nicméně úřad se po prvním striku nevzdal. Počet projednaných přestupků musí být rok od roku co Halík? Vyšší! Takže dorazil příkaz.

Druhý strike byl epické dvoustránkové dílo. Zejména mě zaujala věta „Při rozhodování o druhu a výměře správního trestu přihlédl správní orgán k závažnosti přestupkového jednání, které považuje za hrubé porušení platných právních předpisů, které však s ohledem na možná trestní rozpětí vykazuje nižší společenskou škodlivost, dále k jeho následku, kterým je zatížení úřadu spojené s pořízením nového dokladu“. Tato věta potvrzuje, co říkám už dlouho. Totiž že úředník je společensky škodlivý. Kdyby občané ve velkém v rozporu se zákonem ztráceli občanky a žádali na úřadě o nové, zvýšilo by se jeho zatížení, na což by reagoval přijímáním dalších úředníků a to je společensky škodlivé, jak správní orgán správně uvedl.

Příkaz také obsahoval motivační složku. Veřejná zpráva se naučila být k občanům vstřícná:

Správní orgán uložil napomenutí, neboť se domnívá, že stanovený správní trest – napomenutí za uvedené přestupkové jednání odpovídá míře zavinění a okolnostem případu (ač lze uložit pokutu až do výše 10.000,-Kč) a je tedy plně v souladu s ustanovením § 37 ZOP.

Zvýraznění částky provedl správní orgán. Cílem bylo pravděpodobně občanu podsunout informaci, podívej, jak jsme na tebe hodný, mohli jsme ti napařit deset litrů pokuty, ale my tě jen napomínáme, tak hezky provolej slávu říši a nepodávej odpor, jinak pojedeš vlakem do Polska.

Zrovna probíhala volební kampaň a politici nejrůznějšího původu, zejména zmrdi ze STAN a TOP09 se předháněli v ujišťování občanů, jak je tady veřejná správa pro lidi, tak jsem si řekl, že to vyzkoušíme v praxi. Ani jsem to nedočetl do konce a odeslal tradiční odpor ze šablony. Posílám velmi propracované odpory, na kterých kromě nezbytných náležitostí stojí pouze „podávám odpor“. Od tohoto okamžiku mi hrozila náhrada nákladů řízení ve výši 1000 Kč, kterou jsem rozhodně hodlal vynaložit, stejně jako soudní poplatek 3000 Kč, který by mi následně byl vrácen po úspěšné žalobě.

Co bylo zdrojem mého sebevědomí? Vězte následující. Samo o sobě není přestupek ztratit občanský průkaz. Něco takového by byla objektivní odpovědnost a tu zákonodárce nepředpokládal, takže ji do zákona nevtělil. Přestupek je porušit povinnosti v nakládání s OP, které jsou uvedeny v § 14 zákona č. 328/1999 Sb., konkrétně „s přihlédnutím ke všem okolnostem a poměrům chránit občanský průkaz před poškozením, zničením, ztrátou, odcizením nebo zneužitím“. Pokud chce správní orgán dosáhnout výroku, že byl spáchán přestupek, musel by mi porušení alespoň jedné z těchto povinnosti prokázat. Musel by shromáždit a během řízení provést důkazy o tom, že že jsem tyto povinnosti porušil, což bylo těžko možné bez mojí spolupráce. Musel bych tedy například uvést, že jsem s OP nakládal lehkovážně, nechal ho někde ležet bez dozoru nebo něco podobného, co správnímu orgánu umožní odůvodnit závěr, že jsem s přihlédnutím k okolnostem a poměrům OP před ztrátou nechránili. Doufám, že to je jasné, kam jsem měl namířeno, mnoho lidí mezi objektivní a subjektivní odpovědností nerozlišuje a to umožňuje správnímu orgánu vykládat zákon extenzivně vydávat takové zpraseniny, jako byl ten příkaz.

Další strike? Úřad nařidil ústní jednání. K němu jsem se osobně dostavil a po řádném poučení vypověděl, že jsem s přihlédnutím ke všem okolnostem a poměrům chránil občanský průkaz před poškozením, zničením, ztrátou, odcizením nebo zneužitím. Také jsem pokládal za nutné uvést, že ke ztrátě občanského průkazu mohlo dojít nezaviněně, například mi ho někdo mohl odcizit, nebo jsem ho mohl ztratit v důsledku závady na oblečení nebo zdravotní indispozice, které jsem nemohl předvídat, a připomněl správnímu orgánu, že na jeho bedrech spočívá důkazní břemeno.

Jakou strategii sledovala tato obhajoba? Jednak jsem těžil z důkazní nouze, kterou správní orgán měl, protože jsem mu nedal do ruky nic, z čeho by bylo možné dovodit jakékoli porušení zákona, a dále jsem to hrál na absenci zavinění. Byla to zcela straightforward defenzíva bez jakýchkoli procesních kliček, na něco rozsáhlejšího jsem s ohledem na nepoměr benefit-úsilí neměl prostor.

Ústní jednání bylo vedeno velmi striktně a transparentně v souladu se zákonem, což jsem ocenil. Nemám rád ta slizká nejistá ústní jednání s neurčitým prováděním důkazů, která se často přihodí. Ústní jednání bylo tak zpestřeno pouze jediným momentem, kdy jsem byl nucen vyhodit úředníka z jeho vlastní kanceláře, protože sedí po dvou a druhý z úředníků se začal do řízení vměšovat, což mě přimělo se zabývat tím, kdo je oprávněnou úřední osobou v té věci a kdo není. Poté, co se ukázalo, že druhý z úředníků oprávněnou úřední osobou v mé věci není a jednání není veřejné, místnost s držkováním opustil. Kdyby se choval slušně, mohl zůstat sedět, stejně jako všichni jiní úředníci, kteří byli v podobné situaci a z kanceláře jsem je nevyhnal. Každopádně ústní jednání ve fízlím baráku na Vyšehradě bývají podstatně větší jízda.

Výsledek? Zastaveno usnesením z důvodu in dubio pro reo, což byl předpokládaný konec. Reo s tím souhlasí pouze po stránce skutkové, ale nikoli po stránce právní, protože správní orgán dokonce dvakrát vydal příkaz, takže zjevně dubio neměl. Ale odvolat pouze proti odůvodnění se nelze a tak to tím skončilo.

Přesně tolik úsilí vás tedy bude stát, když budete chtít zůstat nevinný ve fašistické zemi.

Udělal jsem nějakou chybu? Ano, udělal, a zrovna tam, kde to asi nečekáte. Co myslíte, lze proti někomu použít, když se úředník zeptá, zda občan ví, jak přišel o občanku a občan na to odpoví „Nevím“? Taky vás nenapadá, jak tohle lze proboha proti někomu použít, protože „nevím“ je prostě „nevím“? Není to ano, není to ne, je to naprosto nic. Tak dávejte pozor na tuto větu z příkazu:

Co se týče míry zavinění, pachatel jednal zjevně z nedbalosti, neboť podle svých slov sám neví, jak došlo k oznamované skutečnosti.

Správní orgán zde poněkud naivně zkoušel zkonstruovat zavinění z mého vyjádření, které jsem navíc pronesl zcela mimo řízení a dokonce jsem tuto informaci nepodal ani jako vysvětlení. Často upozorňuji na to, že by se občané neměli vůbec bavit s policií, protože kolikrát i zcela nevinná věta bude obrácena proti nim, a zde je vidět, že jsem se toho sám nedržel a přesně to se stalo, i když nikoli v kontaktu s policií, ale úředníkem. Správné by bylo, kdybych jim neřekl vůbec nic.

V judikatuře lze například najít dog eat dog rozsudek Nejvyššího správního soudu (4 Ads 53/2011 – 51), ve kterém se fízlovka bránila rozhodnutí o nákladě nákladů ve výši 170 Kč, kterou po ní požadoval její nadřízený orgán poté, co projebala svůj služební průkaz. Fízlovka se bránila tím, že jí služební průkaz ukradli v trolejbuse z kabelky, a hned jí to přičetli k tíži, protože se přece nacházela v prostředí, kde je zvýšené riziko krádeže a bez přiměřených důvodů se spoléhala, že ji v MHD neokradou (tradiční ujišťování veřejné moci, že MHD je moderní, pohodlná a zcela bezpečná tentokrát poodešlo stranou). Kdyby držela ústa zavřená stejně jako většina jejích kolegů, když na něco dojde, tak by možná byla více úspěšná.

Pokud se vám tedy stane, že jakýmkoli způsobem přijdete o občanku a úřady vás začnou popotahovat, postupujte takto:

oznamte ztrátu OP na úřadě. Až se bude úředník ptát, jak ke ztrátě OP došlo, uveďte, že k tomu nebudete nic uvádět. Není způsob, jak vás k tomu přinutit. Uveďte pouze, kdy jste měli OP naposledy, protože to je důležité zase z jiných důvodů.

nepodepisujte příkaz na místě. Odmítněte ho převzít. Pokud vám ho bude úřednice nutit, „že je to třeba podepsat, protože to požaduje nový přestupkový zákon“, přeškrtněte ho, napište na něj „nesouhlasím“, podepište se hned pod tím a vyfoťte si to. Pozor, zde máte jen jeden pokus, pokud příkaz na místě převezmete, neexistuje opravný prostředek a je ihned vykonatelný.
pokud vám budou dělat bububu, že to dají do správního řízení a tam že vám hrozí pokuta deset tisíc, tak si vzpomeňte na mě. Taky mi hrozila a jak to nakonec dopadlo.
pokud vám přijde příkaz, podejte odpor
kdyby došlo k ústnímu jednání, přečtete tam následující text:

„S přihlédnutím ke všem okolnostem a poměrům jsem chránil občanský průkaz před poškozením, zničením, ztrátou, odcizením nebo zneužitím. Ke ztrátě průkazu mohlo mohlo dojít bez mého zavinění, například z důvodu odcizení, závady na oblečení, zdravotní indispozice nebo v důsledku vyšší moci. Důkazní břemeno nese správní orgán. To je vše, co budu v této věci uvádět.“

Rozhodně se nenechte vtahovat do nějakých debat, kde jste měl občanku, kde ji obvykle míváte, zda jste ji mohli ztratit nebo zda ji někdo mohl ukrást. Je povinností správního orgánu zjistit, co se stalo, a má k tomu dostatečné materiální, právní i personální prostředky. Při důsledné aplikaci výše popsaných kroků bude správní orgán muset řízení skončit stejně jako v mém případě.

Komukoli jsem tuhle story vyprávěl, tak nad tím vrtěl hlavou. Včetně dvou správních úředníků.

Pokud by se náhodou našel nějaký marxistický kripl, který by mi přes výše poskytnutou právní argumentaci hodlal v diskusi vytknout, že jsem se ke ztrátě občanky nepostavil jako chlap, nepřijal spravedlivý trest a všechny tyhle kecy, tak mám pro něj jednu důležitou zprávu. Ani za hovno. Problém je, že pokud jde o správní řízení, přepínám na alternativní morálku. Hlavní pro mě je, aby správní orgán ostrouhal a kdo je vinen nebo nevinen je mi úplně fuk. Hádejte, kdo tohle způsobil, já s touhle válkou nezačal.

Rozhodně si nedělám iluze, že by tento postup důsledně uplatnila nějaká nadkritická část nešťastníků a úředníci by skončili s touhle buzerací. Chci poukázat na čím dál rozlezlejší šikanózní systém, který je rozlézá kolem nás, za podpory politiků ze všech politických stran, zejména pak těch „moderních progresívních“ a který vás bude honit od čerta k ďáblu.

17.12.2017 D-FENS

Související články: