O tom, jak jsem se zas jednou zdravě nasral.

Featured Image

Do jisté míry jsem nesdílel obavy z našeho začlenění do Evropské Unie, ba ani z takzvané evropské ústavy jsem neměl až takový strach, jaký je všeobecně šířen.

 Respektive asi takhle. Uznávám veškeré výhrady vůči EU, až na to, že hovadiny naší vlastní provenience jsem považoval za ještě za daleko horší než cokoliv, co z Bruselu přichází, nebo přicházet bude. Kdo nevěří, nechť si přečte noviny. Nedomnívám se, že by předsedovi  kterékoliv západoevropské vlády prošlo, kdyby se zjistilo, že jeho manželce (takto ex-kelnerce) ručí za půjčku policií stíhaná bordelmamá. O tom dalším ani nemluvě.

To jsem si alespoň myslel do nedávna.

Nicméně najednou příjde něco, co jednoho, kdo se již rozhodl, které zlo je pro něj menší, poněkud zviklá. V mém případě to byl materiál k „interkulturnímu vzdělávání“ studentů  České republiky v rámci sjednocující se Evropy, který je k mání na adrese http://www.varianty.cz/cdrom/obsah.htm. Pokud by se dotyčný materiál týkal informací o rozdílnosti kultur v rámci společenství, což jsem očekával, nedalo by se nic namítat. Jestliže však nepočítám kapitolu o Židech, protože Evropa na židovsko-křesťanské tradici stojí, nenaleznete v dotyčném materiálku o evropských, nebo snad, nedej Bože, českých kulturních tradicích ani slovo,  jak ostatně vysvítá již z obsahu (k nahlédnutí na uvedené adrese).

Materiál vznikl v rámci projektu Varianty, financovaného programy PHARE a EQUAL Evropské unie, realizovaného společností Člověk v tísni, společnost při ČT, o. p. s., 2001-2002. Teď nám na tvorbu podobných „projektů“ zvednou poplatky.

Z důvodů čistě osobních mne zajímala kapitola „Romové“ i když školení na téma kultury buz.., pardon, gayů rozhodně také není bez zajímavosti. Jen nechápu jak souvisí sexuální úchylky s kulturou. Pro zaostalé rasisty, Rom znamená česky Cikán a proč podle stejné filosofie neříkáme Němcům Dojčové, na to se mne neptejte. Lépe řečeno hned dvě kapitoly na toto téma. Tím osobním důvodem bylo to, že mne po dobu tří let jedna cikánská famílie „kulturně obohacovala“ v paneláku z bytu přímo nade mnou a to je zkušenost, kterou snad nepřeju ani svému největšímu nepříteli.

Dlužno ještě podotknout, že celé multikulturní dílko je návodem pro středoškolské učitele, jak vyplachovat našim ratolestem mozky. Obsahuje miniaturní psychodramata, jako například hříčku o trpící cikánské rodině donucené českými rasisity k emigraci, které jest studentům si na radu specialistů z EU přehrávati, patrně namísto výuky národních dějin. U každé oblbovací lekce jsou uvedeny cíle. Těmi pravými jsou ale následující.

1. Zafixovat ve studentech  pocit viny za osud kdejakého asociálního živlu a to na základě následujícíh bodů v minidramatech obsažených.
2. Natlouct studentům do hlavy dotyčné Cikány jako poctivě pracující (pracoval až do emigrace-srovnej se statistickými čísly nezaměstnanosti způsobené jednak naprostou nekvalifikovaností a negramotností a jednak vrozeným odporem k pravidelné práci).
3. K emigraci byl donucen „všudypřítomnou“ diskriminací a fyzickým násilím ze strany většinové společnosti
4. Trestán samozřejmě nebyl. Jak jinak, dostane-li se ušlechtilý Róm do basy, je to vždy na základě rasismu většinové společnosti. Doporučil bych porovnat procento cikánských trestanců v kriminálech s ostatními, ale již sama takováto statistika by v tomto státě byla považována za projev rasismu.
5. Chudáci cikáňata jsou bita jako žito již ve škole. Máte někdo dítě ve třídě , kde je víc Cikánů? Všechny ty případy, kdy byli promyšleně nezletilí Cikáni využíváni na základě své beztrestnosti těmi zletilými, si samozřejmě rasističtí novináři vymylel iprotože:
6. Dalším cílem je dosáhnout toho, aby studenti takovýmto informacím nevěřili, protože jsou bez výjimky „tendenční“. Pro budoucího správného intelektuála je přece tou jedinou PRAVDOU to, co si myslí  ON  a co říká ON. Vše ostatní je „tendenční“, nebo přímo sprostá lež.
7. Starostlivé cikánské matky, chvějící se hrůzou o zdraví a život svých drahých dětiček (které nabízejí v Chebu pedofilům, jak jsme viděli na dokumentárních záběrech, o procentu odložených cikáňat v ústavech všeho druhu vůbec nemluvě).
8. Celé scénáře, ve kterých jsou předepsány i postoje a charaktery jednotlivých postav automaticky předpokládají absolutní pravdomluvnost dotyčných Cikánů a tak dále.

Chtěl bych vidět, co by následovalo, kdyby měl v podobné šaškárně vystupovat někdo z Matiční ulice. Reakce by byla asi taková jako ta moje po následujících zkušenostech.

1. Rodina dotyčného Cikána bydlícího mi nad hlavou byla civilizovaná v tom smyslu, že ani nepálila zařízení bytu, děti (alespoň co víme) navštěvovaly školu a otec Cikán alespoň čas od času pracoval. Do zaměstnání ovšem  pravidelně nedocházel několik dní po výplatním dnu. Důvody jsou uvedeny níže.
2. I běžná konverzace (ve tři ráno – národní specifikum) zněla tak, že se jeden domníval, že každou chvíli dojde k vraždě.
3. Pravidelně po dnu výplaty probíhaly v bytě několikadenní pitky do brzkých ranních hodin, provázené řevem přímo zvířecím.
4. Čas od času byla rodina navštěvována příbuzenstvem (zejména po zmíněné výplatě) v počtu posílené motostřelecké divize a pitky se pak zvrhly v řeže, po nichž bylo zakrvácené schodiště, výtah, vchod, prostě všechno.
5. Ani bych se nedopočítal kolikrát jsme stěhovali  ze spánku probuzené dětina na druhý konec bytu, aby neposlouchaly opilý cikánčin řev na téma, že ji manželův otec může z blíže nesrozumitelných důvodů „vylízat píču“ a podobné perly manželské konverzace. Skutečně velice svébytná kultura.
6. Policie už nás i je znala jak své boty, ale to co jsme slyšeli vždy po jejím příchodu, byl srdceryvný  nářek milující cikánské matky chvějící se o osud svých dětí na téma, jak ji “déti juž trí dni nespáli“ (bodejť by jo) a jeden měl pocit, že vlastně rušíme my je.
7. Na jakéholiv moje výhrady bylo reagováno výhrůžkami břitvou (tehdy jsem si opatřil zbrojní průkaz a pistoli, což svého času velmi popuzovalo  jistého pana Grosse v jeho tehdejší funkci ministra vnitra, kolegové střelci mi to potvrdí).
8. To vše za absolutní nemohoucnosti, ba přímo impotence úřadů a v době, kdy jsem pracoval na směny z nichž ranní začínala v šest, z domova jsem odcházel před pátou, tedy v době, kdy otec Cikán usínal zdravým spánkem kulturně svébytného ožraly.

Naprosto charakteristický byl odchod dotyčných z bytu. Placením nájemného se rodina samozřejmě nezatěžovala. Bylo zjevné, že zcela programově, protože separátně platila nějakým způsobem elektřinu. Nakonec byt vyměnili za menší. Dotyčný (bílý) zoufalec bydlící se dvěma dětmi v garsoniéře musel doplatit Cikánovu dlužnou částku na nájemném a vysolit mu dalších osmdesát tisíc na ruku (za výměnu obecního bytu). Jak jsem se později náhodou dověděl, je to postup u Cikánů zcela běžný. Vůbec nepochybuji, že okamžitě běžel na dotyčnou radnici s nářkem, že má malý byt. Další postup si každý domyslí sám.

Dovedete si představit moje pocity, když si po těchto zkušenostech přečtu v dotyčném materiálu o multikulturní společnosti následující:

 „Mají v sobě zarážející krásu, která nás činí ošklivými samy před sebou. Jejich pouhá existence zpochybňuje naše hodnoty. Potřebujeme je. Mohli by nám pomoci alespoň trochu pohnout naším zkostnatělým pořádkem. Mohli bychom se od nich naučit, jak bezvýznamné jsou naše hranice, protože oni žádné neznají. Jsou doma všude v Evropě; třeba právě oni jsou těmi, za něž se skálopevně pokládáme my – totiž rozenými Evropany .“

Na adresu dotyčného pana spisovatele Guntera Grasse bych řekl asi následující. Na jakou nejmenší vzdálenosti jsi se k těmto krásným lidem dostal, vole?  Nevím, jak je to ve  vašem případě pane spisovateli, ale moje vlastní hodnoty samotná existence cikánstva rozhodně nezpochybňuje a ošklivým sám před sebou si, při vší skromnosti, rozhodně nepřipadám.

Tak tohle mají středoškolští profesoři vtloukat do hlavy našim dětem. Skutečně doufám, že se v nich najde tolik slušnosti, že dobrovolně tak činit nebudou. Otázka je, kdy ze školského úřadu přijde někdo, kdo si zkontroluje, do jaké míry budoucí inteligence obdivuje dotyčné neuvěřitelně krásné lidi.

Tak do takovéhle Evropy v žádném případě nechci.

Už slyším pokřik humanistů- teoretiků na téma, že tohle se mi může stát s českou rodinou taky. Připouštím, že může. Nastěhuje-li se mi nad hlavu česká rodina, existuje pravděpodobnost 1:10, že se věci budou vyvíjet právě tímto způsobem a to jsem pesimista. Jestliže se mi nad hlavu nastěhuje Cikán, mám stejnou pravděpodobnost, že se věci takto vyvíjet nebudou a to jsem upřílišněný optimista.

Kdejsou moje práva pane Grassi? Kde je ona dobře známá zásada, že moje práva a svobody končí tam, kde omezují práva a svobody druhých?  Naši „intelektuálové“ v tom mají naprosto jasno. Z popisovaného pamfletu citují jistého Jiřího Peňáze (nevíte někdo, kdo to je?):

„Privilegia patří menšinám, majorita žádné ohledy nepotřebuje (podtrženo mnou). Je českým neštěstím, že taková samozřejmé konstatování zde zní bezmála jako provokace.“
 
Konec citátu.

Takže tím se vysvětluje, proč úřady naprosto nezajímalo, když život mojí a dalších rodin byl tři roky ničen tlupami řvoucích primitivů. Mají to ty úřady dokonce filosoficky podložené. Milí Čechové, na vás podle pánů intelektuálů jakékoliv ohledy brát netřeba. Musíte přece pochopit kulturní specifika  ožralých Cikánů nad hlavou a to , že to nechápete , je podle pana Peňáze vaším neštěstím. Je však vaší svatou povinností v půl páté vypružit do práce, aby bylo z čeho dotyčným přispívat na chlast. Protože, opět cituji z dotyčného materiálu:

„Je známé, že Romové neplánují, a vzhledem k tomu je obtížné se s nimi na čemkoli předem závazně domluvit. Na druhou stranu dokážou žít plně přítomností, užít si ji a vychutnat, i když jim zrovna štěstí nebo osud není nakloněn. V létě zpravidla nejezdí na drahé dovolené (Neměla by jim je většinová společnost hradit?), místo toho jen tak v hloučcích postávají nebo vysedají před svými domy, pokuřují, klábosí, zpívají nebo i hlučí (No to snad ne?! Není tohle rasisimus?), vyhřívají se na slunci, nikam nespěchají a je jim dobře. Někdo může učinit závěr:„Nedostatek motivace k ušlechtilejším cílům, primitivní život.“ Což ale bude svět šťastnější, bude-li plný neurotických workholiků?“

Takže, dobře-li tomu rozumím, mají Cikáni svaté právo nebýt „neurotickými workoholiky“(což tedy v žádném případě nejsou, )užívat si sluníčka a přítomnosti  a na sociální podpory jim patrně bude vydělávat ona neurotická workoholická majorita, na kterou netřeba brát žádné ohledy. Navíc je celé tvrzení v příkrém rozporu s obsahem jednoho uvedeného psychodramatu o utlačené cikánské rodině, protože podle něj otec Cikán osm lel usilovně pracoval ve škodovácké lakovně.

Už vidím tu multikulturní společnost. Já budu jako pitomým rádoby humanismem zblblý evropan respektovat „kulturní svébytnost“ arabské komunity, jejímž kulturním specifikem a nejvyšší ctností je džihád a vraždění nevěřících, budu obdivovat kulturní specifika komunity cikánské, těch krásných lidí, kteří nám pomohou hnout naším zkostnatělým pořádkem (no nazdar!) a na oplátku je budu živit a tak dále.

A  o tomhle všem nás přesvědčují pánové např. z Francie, řídící se následující filosofií.  Když budeme na arábky hodní, budou hodní oni na nás. Na Hitlera jsme byli také hodní. Abychom měli klídek pro své teplé rohlíčky máčené do teplého kafíčka ve svém oblíbeném bistru na rohu, prodali jsme mu i jisté Československo a on byl zase hodný na nás. Sice nám následně napráskal  už za šest neděl, ale  kdyby se do  toho ty blbý Američani nepletli, mohli jsme mít klídek i nadále. Nedělejte si iluze, když se to bude hodit, prodají nás zase! Ona demokratická Francie jejíž „velký filosof“ J.-P. Sartre tleskal arabským teroristům, když povraždili izraelské sportovce na Olympiádě v Mnichově, ale nebyla schopna uhájit Alžír (který vybudovala) proti tlupám odrbaných Arabů. Ona sladká Francie se svými antisemitskými sklony už od dob Dreyfusovy aféry,  jejíž intelektuálové chodí dodnes fidlat  palestinským teroristům ke zdi,  kterou se Židé musí obezdít, aby nebyli povražděni všichni. Vždyť vraždit Židy je jejich (i naše evropské) „kulturní specifikum“, že?  Ne sladká Francie, od tebe žádné rady neberu. O Německu snad lépe se ani nezmiňovat.

Můj názor je následující. Dokud si Cikáni (a další) neosvojí alespoň základní pravidla platná ve většinové společnosti, odmítám uznávat jakákoliv jejich  „kulturní specifika“. Co se mne týče, může být kdokoliv červený, černý žlutý, nebo třeba fialově puntíčkovaný a klanět se Alláhovi, nebo třeba Manitouovi, pokud u toho nebude řvát jako tur v době kdy chci spát, nebude krást, užívat a prodávat drogy a součástí jeho víry nebude vraždění těch druhých.

 V opačném případě nejsem tolerantní, ale jsem idiot.

Jděte do prdele  páni  intelektuálové!
 


15.2.2005 Katoda

12345 (Zatím nikdo nehlasoval)
172x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:08
D-FENS © 2017