Vzhledem k tomu, že mi delší dobu nepadlo do ruky nic čerstvého ke čtení, rozhodl jsem se ku poučení ctihodného obecenstva sepsati krátké pojednání o čarování kolem střelby z palných zbraní.
Od nepaměti se kolem bojů i lovu ovíjí celá řada mýtů, pověstí a mystiky. Objevení a rozšíření palných zbraní přineslo jejich modifikaci a nové pole působnosti.
Čarování a rituály lze rozdělit do několika skupin podle toho, na co měla magie působit.
Proto první v řadě byla nezranitelnost (v dobové terminologii „státi se fest“, nebo „býti zmrzlým“).
Zajišťovala se buďto přímým „očarováním“, nebo pomocí amuletů. „Přímé“ očarování se nejčastěji provádělo pomocí „kouzelného“ pokrmu, nebo kouzelné formule napsané na papírku či pergamenu, který musel „uživatel“ sníst. Tímto způsobem si bylo možno zajistit nezranitelnost v nejrůznějším rozsahu (celé tělo, jen ohrožené části) a proti různým typům zbraní (palné, sečné). Do této sorty patří též nejrůznější motlitby a zaříkání.
Druhou nejrozšířenější formou ochrany byly amulety. Opět měly různé formy – od kousků různého materiálu (rostlin /hadí česnek, třezalka tečkovaná, mandragora/ či kamenů /ametyst, tyrkys, křemen, meteorit/) zašitých v oděvu, přes speciální řemeslné výrobky až po určité druhy mincí (například mansfeldské tolary či speciálně pro bojovníky s Turky ražené mince z Kremnice, obojí se svatým Jiřím) nošených jako přívěsky. Často byly jako amulet používány některé karty (žaludské eso, zelený spodek), jiné prozměnu rány přitahovaly (srdcové karty).
Druhé v řadě bylo očarování zbraně. Tato disciplína byla doménou lovců a myslivců, do jisté míry v ní hráli roli i umělci zdobící zbraně. Slovo „myslivec“ v těch časech označovalo svého druhu řemeslníka, každým coulem profesionála, který měl na starosti hospodaření v lesích na pozemcích svého zaměstnavatele (samozřejmě včetně organizace lovů a neuvěřitelného množství dalších náležitostí).
Cílem očarování zbraně bylo buďto zajistit si neomylnou střelbu, nebo naopak vyřadit konkurenta a ochránit vlastní zbraně před uřknutím konkurencí. K obojím účelům se používalo nejrůznějších dryjáků, od mechu z lebky oběšence, přes různé části zvěře až po živé hady a nejrůznější druhy hmyzu. Jeden z receptů na očarování vlastní pušky zní: „Hlaveň nabijeme prachem, vezme se malý had, vstrčí se do hlavně a nechá se v ní několik hodin, pak se vystřelí proti dubu.“ Toto kouzlo se nazývalo „studená sněť“ a mělo zajistit rychlou smrt cíle i v případě, že by zranění nebylo vážné.
K očarování cizí zbraně, aby se netrefila, stačilo (dle dobového receptu s názvem „Usadit lovce“) „najít kousek použité pucvole nebo hadru, kterým byla zbraň čištěna. Ráno se navrtá do dubu otvor, do něj se vloží inkriminovaný kus hadru a zatluče klínkem z hlohu. Dokud je hadr ve stromě, nemůže postižený nic trefit.“ K podobnému účinku vedlo též uřknutí pušky – stačilo prý, aby čaroděj pohlédl do hlavně.
V řadě receptů na očarování či uřknutí hrálo svou roli i místo a čas (hřbitovy, boží muka, šibeniční vršky, postavení hvězd a Měsíce, datum, hodina atd.).
Další, v některých končinách dosti rozšířený způsob ochrany a očarování zbraně byl takříkajíc „vestavěný“ od výrobce ve formě ozdobných prvků. Mohly to být vsazené kameny, ale i kovové ozdoby různých tvarů – osmicípé hvězdičky pro štěstí, srdce s „uhnutým“ rohem pro jistý zásah, nebo čtyřcípé hvězdice coby X proti kouzlům a čarodějnicím.
Třetí skupinou kouzel je očarování střeliva. V době, kdy se tato kouzla většinou praktikovala, se kule klasicky lily do speciálních kleští. Kdo střílí z ládovaček ví, o čem je řeč. Ve výrobě kouzelného střeliva hrají roli jednak drahé kovy jako je stříbro, případně zlato (spolehlivě zabíjejí či zraňují nadpřirozené bytosti a vyšší šarže v cizím vojsku), druhak pak různé předměty zalévané do kulí (kousky meteoritů nebo železa) či speciální přísady do odlévaného kovu. Lití stříbrných kulí získalo na věhlasu v době Třicetileté války, kdy došlo k masovému rozšíření palných zbraní a příslušných znalostí.
Pokud se „kouzelné“ kule lily z olova, hrálo roli (stejně jako ve výše uvedeném čarování) místo a čas. U myslivců nečastěji půlnoc na křižovatce lesních cest, kudy projíždí „divoká honba“.
Většina výše popsaných praktik byla dávána do souvislosti s temnými silami či přímo s peklem a jejich provozovatelé byli v případě přistižení tvrdě trestáni. O účinku většiny kouzel a pověr je možno silně pochybovat, i když nelze ignorovat jejich psychologický efekt v daném čase a prostředí.
Zaujalo-li Vás toto navýsot stručné a dosti nespojité pojednání, vyhledejte si v knihovnách či antikvariátech publikace Ludiše Letošníkové „Zbraně, střelci, puškaři“ a „Lovecké zbraně v Čechách“. Základem pro tento text pak byla kniha „Střelci a čarostřelci“ od Jaroslava Lugse (Naše vojsko 1977).
(Zatím nikdo nehlasoval)