O nemístné toleranci

Featured Image

Zvolil jsem výše uvedený titulek, protože o tom „Jak jsem se zas jednou zdravě nasral“ jsem už kdysi psal. Nicméně skutečnost je taková, že přesně toto rozpoložení u mne opět nastalo.

Brouzdal jsem bez nějakého konkrétního cíle po Internetu a úplnou náhodou jsem narazil na stránku http://milovice.narod.ru/index.html . Zaujalo mne to, protože zcela zjevně se jednalo o stránku ruských veteránů, kteří nám z Milovic i z dalších míst přes dvacet let „pomogáli“.

Zmobilizoval jsem svou už z více jak poloviny zapomenou ruštinu a pustil jsem se do louskání bukvic. Chtěl bych předeslat, že jsem, alespoň zpočátku, ke čtenému přistupoval bez předsudků. To, že se lidé, kteří spolu z těch, či oněch důvodů žili, po nějakém čase hledají, na tom bych neshledával nic až tak špatného. Setkávají se  bývalí političtí vězňové právě tak, jako příslušníci wehrmachtu. To co je na dané stránce děsivé je fakt, že tito lidé si vůbec neuvědomují, v jaké roli v téhle zemi vystupovali.

Článek o třech částech, „Výlet do Milovic“, je psán s takovou dávkou nostalgie a patosu, že máte pomalu výčitky svědomí a stále si musíte připomínat, že jsme to nebyli my, kdo někam vtrhl se záplavou tanků, nezlikvidoval (alespoň částečně) zákonnou vládu, nedosadili kliku vlastizrádců a nedonutil dva národy (a při jiných příležitostech mnohé další) žít způsobem, kterým žít nechtěly.

Ze všech tří částí dotyčného článku vyplývá jediné, dotyčná autorka do dneška vnitřně považuje Milovice a potažmo tuto zem za svou a od nás považuje téměř za zločin, že jsme je nakonec šupem poslali tam, kam patří – do jejich komunistického ráje. Samozřejmost, s jakou oficírská dcerka hovoří o Milovicích a dalších místech naší vlasti jako o „své“, popřípadě „jejich“ je naprosto  urážlivá. „Jejich“ domy, „jejich“ kasárna, „jejich“ to, čemu říkali „Memorial. Takhle krásné to bylo za jejich časů,

a do takovéhoto stavu to ti zlotřilí Češi přivedli.
“memoriál” dnes

Další vývoj by byl nad slunce jasnější. V další generaci by celou tuto zemi považovali za „svou“, tak jak „své“ považovali a dosud považují Litvu, Lotyšsko, Estonsko a další a další země, které vojensky okupovali a pohltili.  Postoje, které se v řadě (ne-li ve všech) článcích neustále opakují, jsou naprosto totožné s postoji sudetoněmeckého landsmanšaftu. Zločinní Češi je v podstatě vyhnali z domova. Na rozdíl od sudeťáků nemají ovšem naši slovanští „bratři“ ani tu omluvu, že by s námi toto území historicky sdíleli.

Tento postoj se jako červená nit táhne celo řadou dalších článků, nebo lépe řečeno tou lepší částí uveřejněných textů. Ano, čtete dobře, tou lepší částí, protože ta horší část se číst téměř nedá a padá na mne hrůza. Příkladem může být článek soudruha generála Eduarda Michajlova (publikováno v roce 2002 /!/,  tedy jedenáct či dvanáct let po neslavném exodu slavné Rudé armády a po změnách v Rusku samém), příznačně nazvaný „Jak sovětská vojska „okupovala“ ČSSR“. Včetně těch uvozovek prosím. Článek najdete tamtéž. Z těch uvozovek i dalšího textu jasně vyplývá, že soudruh generál ještě v roce 2002 považoval za svaté právo Sovětského Ruska vtrhnout kamkoliv a nutit kohokoliv k čemukoliv.

Úplné skvosty se dozvíte na samotném konci článku. Nic z toho, do čeho slavná Rudá armáda investovala peníze a práci se nepoužívá, aniž se slavné Rudé armádě dostalo jakékoliv (finanční) kompenzace za onu nesobeckou internacionální pomoc, kterou nám tak obětavě poskytla.

O tom, že na bývalém ruském letišti Hradčany  ještě po patnácti letech po odchodu okupačních vojsk dnem i nocí hučí čerpadla pumpující naftovými produkty zaneřáděné spodní vody ani slovo o tunách zahrabané munice vůbec nemluvě.

Co z toho všeho vyplývá? Ruská oficírská kasta se dodnes považuje za oprávněnou k tomu, aby nutili jiné k tomu, co nechtějí a běžný ruský člověk na tom zjevně neshledává nic divného. A to je ta největší hrůza, protože může nastat situace, že národ má vládu se kterou se neztotožňuje, ale které není schopen se zbavit. Známe to z vlastní zkušenosti.

Jestliže si ovšem národ vůbec neuvědomuje, pod jakou vládou žije a považuje za samozřejmé, že vyschnou-li stepi, prostě se nastěhujeme k vám, pak už nemám, co bych dodal.


Váš Katoda
22.04.2008
 

12345 (Zatím nikdo nehlasoval)
82x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:03
D-FENS © 2016