O mentalitě upalovačů čarodějnic

Featured Image

Procesy s takzvanými čarodějnicemi jsou nepochybně temnou skvrnou na tváři historie naší civilizace. Většinou se ale zapomíná, že v drtivé většině případů neměly náboženský důvod. Motivace byla daleko prozaičtější: lidem bylo zle — a bylo nutné najít viníka a pěkně si na něm (či ní) zchladit žáhu.
A jak se tak dívám kolem sebe, stále více si říkám, že se dnešní lid od hordy vidláků s pochodněmi vlastně neliší. Jenom se — spolu s celou společností — stal poněkud sofistikovanějším.

Za povodně totiž nemůže nikdo. Povodně se prostě dějí. Shit happens.

Již při povodních v roce 2002 mne zarazila jedna věc: jakmile opadla voda, začal se lid (a média) ptát, kdo za to může.
Mohou za to meteorologové, protože je nepředpověděli? Vodohospodáři, protože nevypustili přehrady? Může za to člověkem způsobené globální oteplování? Mohou za to zemědělci, způsobující erozi? Mohou za to urbanisté, betonující plochy a bránící vodě ve vsakování? Mohou za to politici?
Tuším v deníku Metro nebo České Televizi tehdy dokonce skutečně zazněla doslova otázka „kdo může za povodně?“, kterou si pro její zjevnou šílenost pamatuji dodnes.

Za povodně totiž nemůže nikdo. Povodně se prostě dějí. Shit happens.

Takže tehdy, stejně jako dnes, jsem si kladl otázkou jinou: proč jen mají lidé potřebu za vším hledat nějakého viníka?

Je třeba si ukázat prstem

Přetočme listy kalendáře o pár let dopředu. Četl jsem zrovna „Otázky“ od C. S. Lewise. Autor si tam všímá, že tehdejší vidláci upalovali čarodějnice ne proto, že by je považovali za kacíře, nýbrž proto, že věřili, že jim ony čarodějnice fyzicky škodí (jak ostatně vysbětluje i zajímavé shrnutí na Wiki — ale o tom ještě bude řeč.)

Na každý pád jsem cestou do práce četl, že

»Důvod, proč dnes nepopravujeme čarodějnice, je ovšem přeci v tom, že nevěříme, že čarodějnice jsou.
Kdybychom věřili, kdybychom si opravdu mysleli, že jsou tací lidé, kteří se zaprodali ďáblu a získali od něho nadpřirozenou moc, které užívají k tomu, aby zabíjeli své bližní, doháněli je k šílenství nebo dělali špatné počasí, jistě bychom souhlasili, že zasluhuje-li někdo trest smrti, byli by to takoví hanební Kvislinci!
Zde není rozdílu v mravních zásadách. Rozdíl je pouze ve skutečnosti samé. Může být velký pokrok v poznání, že neexistují čarodějnice; není však žádného mravního pokroku v tom, když je nepopravujeme proto, že neexistují.
Nebudeme přeci nazývat humánním někoho, kdo přestal klást pasti na myši prostě z toho důvodu, že v jeho domě myší není.
«

To jsem dočetl, dorazil do práce — a v kuchyňce si přečetl, že Italské vědce odsoudili za zemětřesení.
Přesněji vzato se žaloba týkala toho, že zemětřesení dostatečně nepředpověděli, čímž „způsobili“, že vznikly větší škody, než by teoreticky vzniknout musely. Ale ona Lewisova věta „kdybychom si opravdu mysleli, že jsou tací lidé, kteří (…) dělali špatné počasí, jistě bychom souhlasili, že zasluhuje-li někdo trest smrti…“ mi okamžitě přišla na mysl. A spolu s ní se vrátila i vzpomínka na hledání viníka povodní v roce 2002.

Stále vedeme „čarodějnické procesy“, ve kterých obviněný nemá mnoho možností, jak se bránit.

Pak přišel Lacina, potom Ištvánotyjátr… A já pozoroval reakce Lidu a stále více se utvrzoval v názoru, že se Lewis mýlil.
My totiž „čarodějnice“ stále stíháme a stále vedeme „čarodějnické procesy“, ve kterých obviněný nemá mnoho možností, jak se bránit.
Veškerá naše „civilizovanost“ tkví v tom, že obviněné neupalujeme, nýbrž je zavíráme do vězení; a neobviňujeme je z toho, že upsali duši ďáblu a za to získali moc škodit, nýbrž z toho, že škodili pro „špinavé peníze“, „ze zanedbání povinností“, „v žoldu mezinárodního kapitálu“ či něčeho jiného, co momentálně „letí“.

»Nic nového pod sluncem«, děl Šalamoun

Na již linkované wiki-stránce o čarodějnických procesech, která je dobrým shrnutím nezávislých výzkumů, jejichž výsledky jsem četl, je pár velmi zajímavých postřehů. Schválně, jestli v nich uvidíte to, co já:

»Masovost procesů souvisela s proměnou vesnice. Už nebyla kolektivem navzájem na sobě závislých lidí, nýbrž souborem individualit, které svůj individuální neúspěch připisovaly nečistým silám.
(…)
Do procesního práva na místo obžaloby (…) nastoupilo udavačství (…) ke slovu se dostaly také prostředky přízně (podplácení). Samotný soudní proces tak byl zcela překroucen.
(…) Pravidelně se vytvářela tzv. střediska čarodějnictví, situovaná zvláště do horských oblastí.
(…) 16. století je také obdobím „malé doby ledové“, kdy dochází k mnoha katastrofám a neúrodám kvůli změně klimatu; i tato skutečnost a zjevná beznaděj prostého obyvatelstva z bídy a zdražování, může částečně osvětlit, proč běsnění vůči čarodějnictví dosáhlo takové míry.
«

Všimli jste si toho, co já? Čarodějnice byly viněny z toho, že způsobovaly neúrodu, sucha, hynutí dobytka a další životní a ekonomické neúspěchy. Zároveň se zdá, že nejvíce „upřímných“ obvinění z čarodějnictví (myšleno těch, která nebyla zapříčiněna vědomně falešným údáním ve snaze vyřešit touto cestou osobní spory nebo si nakrást majetek) se vyskytovalo za časů klimatem dané neúrody… A v severních a horských oblastech, kde se nepřízeň počasí a naúroda projevily nejhůře.

Jelikož šlo o to, svalit své osobní neúspěchy na někoho jiného, případně se na tom ještě zahojit nebo alespoň přiživit, samozřejmě se nesměla připustit ani pouhá myšlenka na presumpci neviny či nějaké dokazování. Na řadu přišlo ukazování prstem a hysterický řev „za to může ona! Na hranici s ní!“

Kdo může za to, že se mi nedaří dobře?

Jinak řečeno, když se vesnickému rolníku pár let dařilo relativně dobře a najednou zažil masivní propad životní úrovně, protože se neurodilo, kráva chcípla a žena mu zdrhla za úspěšnějším, to není jen tak. Za to někdo může. Někdo z vesnice.
„A až já tu svini najdu, dám jí co proto, že mi způsobila takové problémy.“

„Dařilo se mi dobře, a ačkoli dělám všechno stejně, teď se mi daří špatně — kdo za to může?! Na hranici s ním!“

Bylo by bláznovské očekávat od vidláka ze 16. století, že mu dojde, že za neúrodou — za tehdejší „ekonomickou krizí“ — stojí něco tak abstraktního a neviditelného, jako změna klimatu. Že si řekne, že když se mu urodilo, měl se vykašlat na slavnosti a „spořit“, dokud nebude mít rezervu na dobu neúrody — a že by se svými nízkými „příjmy“ vůbec byl schopen se zajistit na tak dlouhotrvající „ekonomickou krizi.“

Ne, lidská povaha funguje jinak. „Dařilo se mi dobře, a ačkoli dělám všechno stejně, teď se mi daří špatně — kdo za to může?! Na hranici s ním!“

Dnes platí totéž. Již pár let oficiálně žijeme v ekonomické krizi, daně stoupají, silnice jsou rozbité, jídlo a energie zdražují… A životní úroveň utěšeně klesá.
Průměrný občan přemýšlí, a jeho myšlenky se ubírají stejnými cestami, jako myšlenky jeho protějšku ze 16. století: „když dělám všechno pořád stejně, jak to, že dříve se mi dařilo dobře a teď špatně?“
A dochází ke stejnému závěru: „za to někdo může. Někdo místní. A až já tu svini najdu, dám jí co proto. Na hranici s ním!“

„Viník“ se samozřejmě liší. Na čarodějnice už nevěříme, zato máme alternativní víry. Třeba víru v socialismus. Zde je viníkem, který způsobil propad životní úrovně, zlý kapitalista. Na místní úrovni reprezentovaný Zlým Podnikatelem. On má BéEmWé, protože mne vykořisťuje. Na hranici s ním!

Jenže podnikatelé nemohou zvyšovat daně, což chtě nechtě musí uznat i Naštvaný Občan. Díky Vítu Bártovi se ale objevil ten chybějící mezičlánek, jak vysvětlit, že zlý kapitalismus může i za chování státu: korupčníci! Vždyť kdyby nebylo korupce, měli bychom životní úroveň Norska!

»Tento stát má potenciál na to, aby jeho lidé měli životní úroveň Norska, bohužel ke své velké škodě lidé stále dokola volí politiky, jejichž morální hodnoty a jimi nastavená míra korupce je na úrovni Ghany.«
– nejmenované fórum

Mne to bolí, tak ať to bolí i je

Že narozdíl od Norska nemáme ani ropu, ani plyn, ani obrovské lesy a můžeme nabídnout prakticky jen pracovní sílu?
Že žijeme v globalizovaném světě, který přežívá na hraně skrze neuvěřitelně jemný a sofistikovaný balanc neuvěřitelné výrobní efektivity, mezinárodního obchodu se surovinami a informacemi, přičemž poptávka, nabídka a ceny fluktuují a občas se prostě dostanou do recese, v němž jej udržují keynesiánští politici?
Nezájem. To je totiž asi tak abstraktní, jako pro rolníka z 16. století změna klima.

A abstraktní věci nejdou zmlátit, ztýrat, potrestat. Nemůžete se pomstít planetě Zemi, Vltavě, Ekonomice nebo Krizi.
Viník je potřeba najít místní, aby šel exemplárně potrestat a tím dodal místním pocit zadostiučinění a naději, že teď už bude dobře. O to tu jde v prvé řadě. O pomstu, o to, aby to bolelo i někoho jiného — a víc, než mne. A zároveň se to tím vyřeší.

A kdyby ne? No tak se najde nová čarodějnice, no. Lidí je dost, dřeva na hranice taky.

Jak najít místní čarodějnici

Rolníci v 16. století měli hledání čarodějnic snadné.
Dnes ovšem žijeme ve 21. století, takže na to musíme jít vědecky.

Rolníci v 16. století měli hledání čarodějnic snadné: stačilo najít pihu či bradavici.
Dnes ovšem žijeme ve 21. století, to jest, v době vědy, takže na to musíme jít vědecky. Matematicky. A od toho tu naštěstí máme statistiky.

Proč má Norsko a USA větší životní úroveň, než my? Protože u nás jsou korupčníci a tam ne! Čísla hovoří jasně: index korupce (vysoce vědecký, protože se zakládá na subjektivních průzkumech) přiřazuje naší zemi hodnocení 4,4 a 57. příčku, kdežto USA hodnocení 7,1 a 24. příčku. Americké HDP na osobu je 48k dolarů, u nás je to 26k dolarů, ale když bychom měli tak malou korupci, jako v Emerice, 26k x 1,6 = 41k dolarů, což je víc než v Německu nebo Dánsku, čéče. Úplně jasný. Korupčníky upálit a pečené Cadillacy budou samy létat do garáží.

Jediný problémek tkví v tom, že v USA mají korupci srovnatelnou s tou naší, ne-li horší.

Pokud si seženete ideově nepřípustnou literaturu, zjistíte nejen, že New Deal sloužil v prvé řadě k uplacení voličů, aby to tam hodili Rooseveltovi, ale že američtí kongresmeni otevřeně vydírají firmy, aby jim platily, nebo prosadí zákon, který firmu zcela zničí. Těmto zákonům se říká „milking bills“ či „juicing bills“ a jsou tu již od začátku 20. století.
Detaily naleznete v knize, mapující demokratickou veselohru Ohijských zákonodárců, kde konkrétně zjistíte, že již jen v roce 1911 předložili poslanci 118 „dojících zákonů“ a nijak to neskrývali.

Tato praxe samozřejmě přežívá dodnes: některé z největších finančních darů, které různá levicová hnutí prezentují jako „zlý průmysl“ (jako excesivní regulace léčiv, přísné emisní normy pro auta apod.), byly toliko reakcemi na naprosto zjevné „milking laws.“

USA ale nejsou ušetřeny ani korupce klasické, kdy naopak stát pilně ždímají firmy v rámci merkantilistického „corporate welfare.“ Tu hned v několika kapitolách vystihuje ona famózní knížka o kapitalismu a ve své (až na konec) vynikající knize „Budoucnost svobody: neliberální demokracie“ to popisuje Zakaria, když píše o korupci s mohérovou vlnou a pokračuje:

»Znásobte si ten příklad stotisíckrát a budete tušit, proč je americká vláda v pasti ustavičných finančních krizí, vždyť, řečeno Rauchovými slovy, „je zatížena masou dávno zkostnatělých dotačních programů.“ Příklad mohérové podpory je v jednom atypický: byl totiž nakonec zlikvidován. Pětitelé bavlny jednají účinněji. Ve spojených státech je jich jen 25 000, s průměrným čistým ziskem ve výši 800 000 dolarů. Dostávají od vlády podporu ve výši dvou miliard dolarů.
(…)
Olson připomíbá, že úzké zájmové skupiny vznikají o to snadněji, oč více mají jejich členové možnost získat, přičemž ostatní obyvatelé země tím přicházejí jen o málo. Když se stojí sto farmářů, aby od vlády žádali 10 milionů dolarů, každý z nich může získat 100 000 dolarů. Nás ostatní to bude stát jen 4 centy. Kdo sestaví lépe takovou lobby, my nebo oni? Znásobte tento problém tisíci a pochopíte, co je dnes ústředním úkolem americké demokracie.
«

Ha ha, prý nižší korupce. Houby s octem, všude je to stejné. Zajímavé ale je, že Američané, když už, nenadávají na „korupci“ — toto pitomé, nicneříkající slovo je ostatně evropský výmysl. Pokud jim leží v žaludku to, co popisuje Zakaria, nadávají na socialistickou vládu, která masivní přerozdělování umožňuje (z pravých pozic) či na lobbisty, kteří si vymiňují dotace (z levých pozic) — ale kritika ani jedné z těchto věcí nepřerůstá v celospolečenské brblání na toto téma jako u nás.

Čarodějnice musí být konkrétní a lokální. „Lobby“ je podobně abstraktní, jako „klima“ či „krize.“ Nemůžete po ní hodit dlažební kostku.

V USA si totiž našli jiné čarodějnice — a to sice banky. To proti „otroctvím bankám“ protestují statisíce mladých v hnutí „Occupy!“ a proti bankám zuřivě agitují tamní socialisté.
Pamatujete, co jsem psal? Čarodějnice musí být konkrétní a lokální. „Lobby“, to je podobně abstraktní, jako „klima“ či „krize.“ Na lobby si nemůžete ukázat prstem nebo po ní hodit dlažební kostku. Nemůžete se před ní utábořit a řvát megafonem.
To místní pobočka banky, to je jiná. To je Personifikace Zla, kvůli kterému se všem vede špatně. Hrr na ně!

Hony na čarodějnice jsou bumerang. Sebevražda.

Drsné na tom ale je, že všichni, kdo se tak rádi dívají na čarodějnické procesy a přejí Lacinovi trest smrti, Rathovi podivný proces a jeho kolegyni „lámací vazbu“, Nečasovi nejlépe vězení atakdále si tím kálí do vlastního hnízda. Coby do vlastního znízda — kazí to nám všem.

Ten, kdo se v 16. století účastnil rozpoutání honů na čarodějnice mnohdy zjistil, že je další v pořadníku na hranici — a dnes tomu není jinak.

Čarodejnické procesy totiž mají jednu potíž, a to právě v tom, že se jedná o procesy: o vyzkoušený způsob, o zavedenou metodu, jak něco dělat. Ten, kdo se v 16. století účastnil rozpoutání honů na čarodějnice mnohdy zjistil, že je další v pořadníku na hranici — a dnes tomu není jinak.

Když omezenci, neschopní dohlédnout následky precedentu, který zavádějí, nadšeně přejí Rathovi et col. „lámací“ vazbu, zároveň tím prokopávají cestičku, aby v ní snadno mohli skončit sami.
Když přejí Nečasovi a Nagyové, aby byli uvězněni na základě ilegálních odposlechů, schvalují tím ilegální odposlechy i na sebe.
Když přáli Lacinovi jeho mediální polibek smrti, může se jim stát totéž.
A když teď — v rámci čarodějnického procesu s korupčníky — slintají nad Zemanovým návrhem umožnit státní loupež všeho majetku, ke kterému nemáte účtenku a zároveň prolomení neuvěřitelně důležitých principů presumpce neviny, resp. důkazního břemena na straně žalobce, a retroaktivity, pak se budou hrozně divit, až jim exekutoři seberou vše, co mají.

Naneštěstí se nejhorlivější hledači čarodějnic rekrutují z řad Omezujících Omezenců (kterýžto článek, mimochodem, osobně považuji za jeden z nejlepších na D-F), pročež jim přesně toto nikdy samo od sebe nedojde.

Takže jediné řešení je, vymyslet a ukázat jim to za ně, jak již v diskusi pod článkem o Omezencích-Zakazovačích předestřel OC:

»Vzdělávat je, samozřejmě a jednoznačně.«

Jak jsem ostatně naznačil i v článku o PR manipulátorech.

12345 (1x hodnoceno, průměr: 4,00 z 5)
289x přečteno
Updatováno: 27.11.2015 — 23:53
D-FENS © 2017