O liškách, ježcích a umění předpovídat

Featured Image

„Každý blbec umí předpovídat budoucnost,“ praví se v nějaké fantasy, jejíž jméno jsem už zapomněl (ale podle stylu psaní by to mohl být Andrzej Sapkowski). „Skutečně těžké je předpovídat budoucnost přesně.“

Bingo. Trefa do černého, můžeme-li to tak ještě říkat. Jedna z mála výhod spojených s procesem stárnutí je zjištění, kolik předpovědí z dob vašeho mládí, pronášených tehdy experty s nefalšovanou jistotou, naprosto nevyšlo.

Nemluvím teď třeba jen o změně klimatu, kdy varování typu „kolem roku 2007 budou pobřežní města jako Rotterdam zcela neobyvatelná“ padala v devadesátých letech dosti často. Týká se to i věcí, které jsou zcela v rukou lidí. Pamatuji si například na autoritativní mapku tehdejších pozdně komunistických ČSD, podle níž měla do roku 2000 existovat vysokorychlostní trať Praha-Brno-Bratislava. Československé TGV bylo naplánováno s takovou jistotou, že součástí mapky a článku byly i budoucí ceny jízdného ve druhé třídě vozové. Zde už mě paměť trochu opouští, ale mám dojem, že jednosměrná jízdenka Praha-Brno měla stát přesně 66 Kčs. Realita se od plánů ČSD odchýlila značně: v roce 2000 neexistoval ani kilometr vysokorychlostní trati (ostatně neexistuje ani v roce 2019, pomineme-li zkušební okruh ve Velimi, kde se s cestujícími nejezdí), ani ČSSR samotná, a za 66 Kč jste si koupili lepší bagetu. Ctěný čtenář si v komentářích jistě vzpomene na další pěkné příklady z jiných oborů.

Papír snese všechno a jak pozvolna stárne, jen tiše žloutne, místo aby protestoval, jaké blbosti jsou na něm napsané. Toto je zkušenost, kterou mládež nemá, nejsouc ještě na světě dostatečně dlouho. Proto se daleko snáze dá strhnout apokalyptickými vizemi sv. Gréty o světě v plamenech a vyráží do ulic, aby tomu zabránila. Bohužel na tom my starší nejsme zásadně lépe, vezmu-li v úvahu, že trpíme existenci různých profesionálních věštců budoucnosti, aniž bychom brali v úvahu jejich minulé výsledky – které jsou převážně nepříliš povzbudivé.

U profesí typu instalatéra, advokáta či lékaře si dáváme instinktivní pozor na to, abychom si v problémové situaci nenajali člověka, jehož dosavadní výsledky jsou špatné. Profesionální reputace je pro takové odborníky nejsilnějším prodejním argumentem. Proč to neplatí u lidí, kteří jsou placeni za předpovídání budoucích jevů?

Vezmu-li jeden extrémní protipříklad, je jím Paul Krugman, sloupkař New York Times, který má za sebou takovou řadu předpovědních kopanců, že být ještě trochu konzistentnější, vyplatilo by se vsázet na pravý opak toho, co sebejistě prorokuje. Krugman má očividný problém s tím, udržet emoce na uzdě, zejména pokud jde o republikány (existuje také podezření, že mu sloupky přepisuje jeho dominantní žena, která nesnáší republikány ještě více, a vkládá do nich další verbální útoky, pokud se jí zdá, že jsou málo agresivně napsané). To může být jedním z důvodů, proč se tolikrát „seknul“. Nicméně NYT jej zaměstnávají dál, i když, dejme tomu, s běžným účetním, který by tolikrát ztropil chaos v papírech, by se dávno bez větších průtahů rozloučily.

Je možné, že v tomto případě jde o něco jiného. Krugman možná nemá v popisu práce „dělat spolehlivé předpovědi“, ale „hrát roli kazatele“, jehož misí je v pravidelných intervalech opakovat předplatitelům New York Times to, co chtějí znovu a znovu slyšet: totiž, že republikánská strana je špatná a oranžový muž že je úplně příšerný, zplozenec pekel seslaný Rusy a vidláky, aby zničil moderní pokrokovou Ameriku. Krugmanovu pracovní smlouvu jsme nikdo neviděli a toto vysvětlení by bylo s jeho činností konzistentní. Ale stejně je ta jeho dlouhá řada sebejistých a mylných předpovědí poněkud zvláštní.

I když připustíme, že lidé Krugmanova typu jsou v novinách zaměstnáni jako kazatelé, nikoliv jako proroci, zbývá docela dost situací, kdy investor skutečně poptává nějakou kvalitu předpovědí, které platí, a nechce jen hrát povrchní show pro davy pod maskou predikcí. Věřím, že takovou CIA opravdu zajímá pravděpodobnost, se kterou se ten či onen režim bez vnějšího pošťouchnutí udrží u moci, nebo že ministra financí toho či onoho státu opravdu zajímá, nakolik se dá odhadnout pro příští rok výběr daní. Pokud by se takové odhady nepodařily, hrozí jim – na rozdíl od Krugmana, jehož budoucnost není sérií spektakulárních failů nijak ohrožena – nějaké negativní důsledky.

Seriózní studium úspěšnosti predikcí pošťouchl jako první Kanaďan jménem Philip Tetlock, který se ještě jako mladý muž ocitl na schůzce výboru pro americko-sovětské vztahy. Byl rok 1984 a studená válka zuřila „na plné koule“, takže téma bylo velmi důležité. Tetlocka překvapilo, nakolik se predikce uznávaných expertů od sebe odlišovaly (často byly spolu zcela v rozporu) a jak málo to experty samotné vzrušovalo; jako by snad ani neslyšeli, co říkají jejich kolegové. Posbíral si tedy nějakou množinu předpovědí a po několika letech ji vyhodnotil. Výsledky byly tragické, experti se mýlili extrémně často.

Tetlock se předpovídáním začal zabývat systematičtěji a nezůstal sám, později do tohoto výzkumného pole naskočili i jiní neortodoxní intelektuálové, třeba Daniel Kahneman. Jejich úsilí nebylo marné, začalo se ukazovat, že v předpovídání nejsou všichni stejně beznadějně špatní. Určitá skupina „věštců“ měla o něco lepší výsledky. Byli to ti, kteří měli široký záběr zájmů a zároveň ochotu pochybovat o všem možném, včetně sebe samých a svých předpovědí. (Taková osobnost je pravý opak výše zmíněného Paula Krugmana.) Tihle jedinci, nefixovaní na jeden velký princip, vykazovali lepší míru úspěšnosti.

K popisu obou protipólů, mezi kterými existuje samozřejmě spousta mezilehlých stupňů, si Tetlock vypůjčil bajku Isaiaha Berlina „Ježek a liška“. Jedna krajnost, člověk, který všechno zasazuje do jediné grandiózní teorie a neustále uvažuje, jak by nové poznatky nacpal do jejího rámce, je „ježek“. Výsledky ježkovitých osobností při předpovědích jsou velmi špatné. Druhá krajnost, člověk neustále pochybující, přehodnocující, sbírající tisíce detailů a ochotný změnit svoje předpovědi na základě změn v reálném světě, je „liška“. Lišky mají schopnosti předpovídat spíše nadprůměrné. Poté, co Tetlock zveřejnil svoji práci, zaujalo téma americkou rozvědku, která vypsala v rámci programu IARPA čtyřletý akademický projekt hledající co nejlepší předpovídatele. Projektu se podařilo vypiplat výrazně nadprůměrné týmy – ukázalo se totiž, že stereotypní lišky dobře spolupracují s jinými liškami a dohromady, po rozsáhlých konzultacích, produkují lepší předpovědi než každá zvlášť.

Proč tedy neustále na obrazovkách a na stránkách novin potkáváme ježky? (Vezmu-li to v poslední době: Greta Thunbergová je megaježek, což souvisí s její diagnózou Aspergerova syndromu.) Důvod to má. Ježci jsou svojí fixací a suverénním vystupováním povrchně přitažliví. Člověk, který s temnou jistotou zírá do kamery a pronáší varování, že během tolika a tolika let se planeta propadne do neodvratné záhuby a všichni zhyneme, je daleko zajímavější, než člověk, který řekne, že konkrétní následky zatím nejsou jisté a někdy sice všichni zemřeme, ale každý jindy a z jiného důvodu. Sebejistí proroci, zejména pak proroci zkázy, jsou podobně morbidně přitažliví jako dopravní nehoda ve vedlejším pruhu. Taky se tam vlastně nechcete dívat, ale něco ve vás se dívat chce, a záleží na okamžitém množství pevné vůle, jestli to něco překonáte, nebo ne.

Četl jsem kdysi kdesi článek, který – s notnou dávkou sarkasmu – navrhoval zavést v televizi povinné rolující varování, podobné tomu, které se ve statické podobě nachází na krabičkách cigaret: MLUVÍCÍ HLAVY MNOHOKRÁT PROKÁZALY, ŽE NEVĚDÍ, CO KECAJÍ, A JEJICH PŘÍTOMNOST V TOMTO POŘADU MÁ ČISTĚ ZÁBAVNÍ HODNOTU. Toho se bohužel nedočkáme, ono by to ježky i jejich hostitele nepochybně urazilo a přestali by do studia docházet. Nejsem ostatně ani příznivcem povinných deklarací tohoto typu, ani na těch cigaretách ne.

Zato si však myslím, že podobné rolující varování by si měl člověk promítnout v hlavě, kdykoliv zapne nějakou bednu na přenášení informací. Neplatí to nutně pro každého hosta (není třeba poslouchat členy elitního liščího týmu, abyste uvěřili predikci, že přelézání vagónů pod trolejí může skončit blbě), ale jakmile dojde na věštění toho, jaké následky bude mít Brexit do roku 2040, nebo třeba jen jaký bude růst ekonomiky v roce 2020, mělo by toto varování blikat v mysli červeně a možná i s doprovodným zvukem bullshit-sirény (ekvivalent požární sirény, ale znějící podstatně častěji).

Je příslušný expert ochoten vsadit na své predikce nezanedbatelnou část vlastního majetku? Ne? Pak je nutno počítat s tím, že kecá.

 


16.06.2019 Marian Kechlibar

Marian Kechlibar je autorem knih Zapomenuté příběhy a Zapomenuté příběhy 2.

12345 (210x hodnoceno, průměr: 1,10 z 5)
7 343x přečteno
Updatováno: 16.6.2019 — 21:28
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!