O fotografii mrtvého chlapce

Featured Image

Celou Evropou otřásla nedávno pořízená fotka malého utopeného syrského chlapečka, jehož mrtvé tělo vyplavilo Středozemní moře na tureckou pláž; dotyčný se utopil, když se jeho rodina, podobně jako tisíce dalších imigrantů, snažila dostat na řecký ostrov Kos a jejich loď se potopila, což stálo život ještě několik dalších lidí. Zpočátku se mě tato fotografie nijak hluboce nedotkla, ale když jsem ji pak začal vídat všude po Internetu, začal se mě zmocňovat pocit zmaru, přičemž dnes již mohu prohlásit, že se jedná o možná nejsmutnější fotku, kterou jsem kdy v životě viděl, nebo alespoň rozhodně k takovým patří.

Z jakého důvodu ve mně tento obrázek vyvolává tolik negativních emocí, místy možná i zoufalství? Inu, samozřejmě je velmi smutné, když rodina ztratí dítě, na druhou stranu takových případů se bohužel neustále dějí všude po světě mraky, některé z nich jsou nám známy, o jiných se nejspíše nikdy nedozvíme, přičemž tento se od nich liší pouze tím, že byl zdokumentován někým, kdo dokázal zachytit smrt velmi působivě; to však dle mého názoru není důvod pro mrtvého truchlit jakkoliv více než pro tisíce a miliony dalších podobně nešťastně zemřelých. Neskonale více než tragédie samotná mě však znepokojilo, kolik lidí vnímá tak velký rozdíl mezi touto fotografií a zprávami o tom, že se něco takového děje prakticky neustále. Proč? Obrázek mrtvého dítěte je útok na emoce, zatímco zpráva o mnoha mrtvých holý fakt; a já se obávám, že čím více bude pro lidi důležitější emocionální stránka věci než rozumová, k tím více krutostem bude docházet, neboť manipulovat někým, kdo dá především na pocity, je pro média daleko snazší než manipulovat tím, kdo používá logického úsudku.

Proč zprávy o spoustě utopených lidí (včetně dětí) v souvislosti s uprchlickou krizí nechala tolik lidí chladných, zatímco fotografie jednoho mrtvého chlapce s nimi pohnula? Proč všichni sluníčkáři šíří tuto fotku takovým tempem, že pro běžného uživatele Internetu je asi celkem těžké se k ní nedostat? Nejspíše ze stejného důvodu, proč například Katoda na tomto serveru před několika týdny vložil do své pětiminutovky nenávisti fotku zmlácené ženy, ačkoliv obrazová dokumentace nebyla zapotřebí a nenesla prakticky žádnou další přidanou informační hodnotu. Bohužel se tak děje nejspíše proto, že to funguje a lidé reagují na emocionální podněty lépe než na racionální argumenty. A čím více sleduji rozruch kolem fotky utopence, tím silněji vnímám, jak propastný rozdíl mezi reakcemi na pocitové a informativní vjemy lze pozorovat u obrovského množství lidí; ne že bych si u mnoha jedinců tohoto rozdílu nebyl vědom, ale zaskočil mě rozsah celé věci (a to co do počtu lidí i míry upřednostňování pocitů před argumenty).

U sluníčkářů nebylo mé překvapení až tak velké, protože prezentace jejich názorů byla vždy založena téměř výhradně na emocích, o nějakou argumentaci se tito pokoušejí zřídka, takže obrázek mrtvého chlapce je pro ně v podstatě darem z nebes, díky kterému už nemusejí nic moc říkat, stačí všude ukazovat fotku; kde okolnosti náhodou vyžadují i nějaký text (například má-li se jednat o článek, kde by bylo trapné prezentovat pouze fotku), tam stačí prostě jen napsat, jak je to hrozné a odsoudit každého, kdo má na cokoliv jiný názor (bez ohledu na to, jak moc to s utopencem souvisí). Ti uvědomělejší to ještě doplní zmínkou o naší bílé či evropské vině a mají vystaráno. Už jen třešničkou na dortu jest, že někteří z nich pro přijímání uprchlíků argumentují i odmítáním kolektivní viny, zatímco v jiném kontextu jsou schopni mluvit o „vině západní civilizace“; ať žije doublethink.

Že tato fotka (alespoň do jisté míry) zasáhne i islamobijce, jsem však příliš neočekával; z reakcí mnohých z nich však přesto soudím, že se tak stalo, neboť zatímco v případě zpráv o mrtvých z Babišova kamionu či dalších utonulých mořeplavců byly internetové diskuse doslova zavaleny komentáři vyjadřujícími, jak je úžasné, že dotyční zemřeli, a spoustou humoru na dané téma, z mrtvého syrského kluka si mnoho lidí legraci nedělá a komentářů oslavujících jeho smrt jako úžasnou událost je v porovnání s předchozími kauzami relativně zanedbatelné množství. Naopak se lze dočíst nejrůznější odsudky rodičů, že své dítě vystavili takovému nebezpečí, zatímco při předchozích zprávách o mrtvých dětech byly reakce spíše takové, že je to dobře, protože by se z těch dětí stejně stali naši kati; to v podstatě podporuje tezi (která se mi hluboce nelíbí, leč nejspíše ji musím přijmout jako fakt), že informujete-li lid o mrtvých dětech imigrantů, mnozí to oslavují coby smrt budoucích teroristů, zatímco ukážete-li jim fotku takového mrtvého, zastanou se jej proti jeho vlastním rodičům.

Dalším zajímavým (a dle mého názoru velmi smutným) zjištěním je, kolik lidí je schopno (zcela správně) odmítat fotografii jako hru na emoce a citové vydírání, ačkoliv se mnozí z těch konkrétních jedinců dopouštějí přesně stejného jednání, jenže zaměřeného na druhou stranu; není tedy žádným překvapením, že kliknete-li na nějaké sociální síti na profil člověka, který odsuzuje citové vydírání ve jménu mrtvého chlapce, najdete tam upálené lidi, usekané hlavy a další obrázky zvěrstev s popisky na téma, že toto je pravá tvář islámu a tak dále. Ne že by se mi zamlouvala ta právě probíhající mediální masáž, ale nespatřuji žádný rozdíl mezi tímto a úplně stejným jednáním, které provozuje druhá strana. Jak může někdo konzistentně odsoudit manipulaci utopencem a jen o pár hodin dříve i později hájit své postoje proti imigraci fotkami nelidských činů spáchaných IS? Bohužel asi nijak; konzistence zjevně není pro obrovský počet lidí příliš důležitá.

Tato kauza bohužel v celé nahotě odhaluje způsob myšlení obrovského množství lidí, kteří zaujmou nějaké stanovisko na základě pocitu, ale až poté se jej snaží podepřít jakýmikoliv argumenty, přičemž tyto pochopitelně mohou být klidně protichůdné, případně ani nemusejí dávat smysl, neboť o ně vlastně vůbec nejde; z této smutné skutečnosti bohužel mimo jiné vyplývá, že obrovské množství lidí prostě vůbec není možné přesvědčit libovolnými argumenty, jelikož ty jsou z jejich pohledu zcela irelevantní, takže chceme-li dosáhnout změny jejich postoje, musíme toho docílit skrze emoce. Další poměrně zajímavý rozpor nalézám v tom, že ačkoliv pro obrovské množství lidí mají pocity větší váhu než argumenty, téměř všichni se snaží tvářit, že je tomu naopak; otázka je, jak často jen před ostatními a kdy i sami před sebou.

Za nejzrádnější na popisovaném jevu shledávám fakt, že ten, kdo se řídí emocemi spíše než argumenty, si toho vůbec nemusí být vědom právě proto, že k podobnému uvědomění si je třeba logické analýzy, kterou příliš emocionální přístup k čemukoliv efektivně znemožňuje. Sám sebe považuji velmi racionálního člověka, který na argumenty dá, dříve jsem si dokonce naivně myslel, že logický argument u mě vždy zvítězí nad jakýmkoliv pocitem; časem jsem však (za vydatné pomoci Coyota, zdejšího dlouholetého diskutujícího, kterému tímto děkuji) došel k tomu, že i v mém případě existují výjimky, ačkoliv se aktivně snažím, aby tomu tak nebylo. Musím uznat, že uvidět něco podobného v sobě samém bylo velice obtížné a během toho procesu jsem si do jisté míry připadal jako hlupák. Abych nebyl špatně pochopen, rozhodně zde nezavrhuji emoce jako takové a netvrdím, že jsou špatné; pouze tvrdím, že je velmi nebezpečné, pokud se na základě pocitů rozhodujeme a sami sobě nalháváme, že tak činíme kvůli argumentům – v takové chvíli jsme extrémně snadno manipulovatelní. Nemyslím, že je možné se tomu vyhnout zcela, dokonce to považuji i za součást našeho lidství; shledávám však velice užitečným v sobě pátrat a přezkoumávat své postoje k čemukoliv důležitému a odhalovat mezi nimi takové, které sice považujeme za rozumové rozhodnutí, ale ve skutečnosti jsou to jen emoce skryté za snůškou argumentů, které se nám pro takové ukrývání hodily.


Související články:


12345 (4x hodnoceno, průměr: 2,00 z 5)
997x přečteno
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!