O evropských dotačních fondech

V rámci všemožných diskusí na téma přínosů a nevýhod našeho členství v EU je často citovaným argumentem na podporu našeho členství fakt, že peněz, které jsme (si) nacpali do Brusele, je o trošku méně než těch, které nám Brusel vytlačila zpět. Vadou na kráse tohoto nezvratného faktu je pochopitelně to, že zatímco tok peněz směrem z ČR do EU tak nějak vůbec nezávisí na tom, co s těmi penězi EU udělá, avšak ve směru opačném musí být ty peníze vždy vázány na nějaký konkrétní výdaj; a není tak těžké uhodnout, kdo stanovuje v této hře pravidla.

Ten problém s dotacemi lze krásně popsat na následujícím přirovnání: Dáte-li někomu své peníze na to, aby vám koupil věci, které považuje za správné on, nikoliv ty, jež chcete vy sami, nemusí to být pro vás výhra ani v případě, že dotyčný nakoupí za více peněz, než kolik jste mu dali. Ačkoliv to na příkladech s jednotlivci chápe snad každý, v případě ČR a EU je to celé jaksi zamlžené politickou rétorikou a spoustou balastu okolo.

Když však upustíme od vysvětlování pomocí přirovnání a přejdeme k ilustraci na reálných příkladech, narazíme na další komplikace, neboť nezanedbatelnému množství lidí bohužel dělá problémy plně pochopit a do důsledku domyslet relativně jednoduchý ekonomický princip, že je-li o cokoliv skutečně zájem a jde-li o věc doopravdy prospěšnou, svobodní jedinci si to pořídí i dobrovolně, bez donucení; jsou-li však potřeba ke vzniku čehokoliv dotace, protože lidé by si to sami o své vůli nezakoupili, znamená to jediné: jedná se o plýtvání a věc neužitečnou, jejíž užitek je nižší než náklady na její pořízení. Důsledkem nepochopení této myšlenky jsou pak mimo jiné i argumenty, podle kterých jsou dotace cyklostezek, zelených programů, některých infrastruktur či nejrůznějších projektů obecně vlastně prospěšné, protože „bez těch dotací by to nikdy nevzniklo“ (což je právě nejlepší důvod pro nedotování, neboť se jedná o plýtvání zdroji, které mohou být využity lépe).

Faktem také je, že –bez ohledu na platnost předchozího odstavce– dotované projekty většinou někomu přinášejí nějaký užitek; když tedy odhlédneme od neefektivního plýtvání zdroji a od celé nákladové stránky (třeba si můžeme představit, že ty věci jsou zásluhou nějaké vyšší moci vážně „zadarmo“), seznáme je typicky prospěšnými. Projede-li po cyklostezce jeden cyklista za hodinu, nebylo by to ve většině případů ničemu ke škodě, pokud by náklady na její vybudování byly nulové (což samozřejmě nikdy nebyly, nejsou a nebudou). Relativně nedávno jsem však narazil na dotace ve výši velkých desítek milionů, jež směřovaly do tak kolosálního nesmyslu, který bych spíše očekával v Pratchettově Zeměploše či Adamsově Stopařově průvodci než v reálném světě; a o tuto absurditu bych se s vámi, vážení čtenáři, rád podělil.

Před pár měsíci získal můj chlebodárce velkou zakázku, na kterou jsme však neměli dostatek analytiků, takže jsme nějaké na pár týdnů či měsíců nakoupili od konkurence (myslím, že se tomu říká bodyshopping). Za normálních okolností pracuji většinou z domova, avšak tentokrát byla kvůli lepší koordinaci vyžadována má přítomnost na pracovišti; tam z rozhovorů s novými analytiky vyplynulo, že jim přeřazení k nám (byť dočasné) vyhovuje, protože mohou pracovat v Praze (kde žijí) a nemusejí dojíždět do nějaké Horní Dolní, kde sídlí jejich firma (původně pražská).

Z podrobnějšího rozboru pak vyplynulo přibližně toto: Firmy, které splňují určité podmínky (ty neznám úplně přesně, ale například jde o to, že pracují pro zahraniční investory, vzdělávají své zaměstnance podle podmínek stanovených EU, provozují hosting či housing serverů a podobně; zdá se to býti dosti složité), mohou dostat evropské dotace za předpokladu, že jsou to firmy mimopražské a tvoří pracovní místa mimo Prahu (protože EU má jakýsi cíl podporovat rozvoj méně rozvinutých regionů, což bude asi podcíl vyššího cíle nastolení rovnosti); je však (i oficiálně z pohledu těch, kdo dotace přidělují) úplně jedno, kým jsou ta mimopražská pracovní místa zaplněna (klidně mohou být všechna zaplněna Pražáky), podobně jako nezáleží na tom, zda ta firma byla předtím v Praze a přesunula se (i se zaměstnanci) někam jinam (záleží pouze na tom, že to není jen fiktivní přesun firemního sídla, ale že tam skutečně ti lidé chodí do práce, což nějaké orgány kontrolují), ba dokonce pro evropského úředníka není z hlediska přidělování peněz podstatné ani to, když se firma přesune pouze s cílem získání dotací.

Za co tedy v praxi dostává výše zmiňovaná firma velké desítky milionů korun z EU? Inu, za to, že se přestěhovala z Prahy do nějaké řitě těsně za hranicí Prahy a ponechala si své pražské zaměstnance, kterým teď přispívá na benzín a ještě jim finančně a různě jinak kompenzuje časové ztráty spojené s dojížděním, takže tito zcela zbytečně ztrácejí svůj (relativně slušně placený) čas cestováním, zhoršují dopravní situaci v Praze, plýtvají benzínem a naftou, za což dostávají štědré peníze z dotačních fondů, čímž se stává jejich produkt dražší (započteme-li do jeho ceny i dotace; bez nich se jeví jejich ceny celkem tržní, rozhodně srovnatelné třeba s našimi). Pikantní na celé věci je i to, že se nejedná o žádný podvod či zamlžování skutečností: oni prostě jen dostávají peníze, na které mají dle EU právo, bez ohledu na to, jaká je reálná situace (která není z jejich strany nijak zatajována).

Lze z tohoto plýtvání vinit onu firmu, její zaměstnance či majitele? Dle mého názoru nikoliv. Podnikatelé sledují zisk; to je v tržním prostředí naprosto v pořádku, je to jejich posláním a není-li trh deformován, pak svým úsilím o dosažení co nejvyšších výdělků obohacují celou společnost. Problém nastává v momentě, kdy někdo (v tomto případě EU) vytvoří podmínky, ve kterých sledování vlastního zisku znamená plýtvání; pak je racionální strategií podnikání (ve snaze co nejvíce vydělat) přesunout svou pražskou firmu do nějaké Horní Dolní, což sice nesmírně zvýší náklady (příspěvky na benzín jsou tady asi ta menší položka; ta větší spočívá v nabídnutí zaměstnancům takových výhod, aby jim to stálo za to dojíždění), takže by to za normálních okolností byl nesmysl, nicméně když to zaplatí EU a ještě přidá něco navrch –pochopitelně z peněz daňových poplatníků– stává se takto absurdní chování ziskovým. Domnívám se tedy, že problém není v těch, kdo ty dotace přijímají, nýbrž v tom, že takové „veřejné peníze“ vůbec existují. A nejsmutnější na celé věci je, že úplně stejný problém je inherentně zahrnut v naprosto každé dotaci; jen bohužel není tak dobře vidět.

Související články: