O divokém Kurdistánu

Featured Image

Turecký vpád na území syrského kurdského státečku Rojavy podráždil západní veřejnost vcelku očekávatelným způsobem. Kurdské milice, které nesly podstatnou tíhu boje s Islámským státem, jsou nyní nuceny se bránit armádě země, která s tímtéž Islámským státem vesele obchodovala a umožňovala jeho zahraničním bojovníkům procházet skrze své území oběma směry. Podlehnou-li, hrozí útěk desítek tisíc zajatců Islámského státu, z nichž část by nepochybně skončila v Evropě. Z tohoto pohledu je jasné, že naše zájmy se kryjí se zájmy kurdského státečku v Sýrii daleko více, než se zájmy Turecka, které je oficiálně naším spojencem v NATO.

Nicméně neznalost poměrů na vzdáleném bojišti je taková, že v českém mediálním prostoru neustále narážím na pochybná srovnání s evropskou historií a poměry. Reálně vzato je dění na Blízkém východě především tribálním konfliktem, který málokdy bývá černobílý. Naším přirozeným pokušením je hledat oběti a viníky. Jenže v čím dál hustěji osídleném kraji světa, kde na sebe narážejí zcela odlišná etnika a kultury, je situace vždycky o něco složitější, než by člověk chtěl. V posuzování válek máme tendenci být ježky, ale k reálnému pochopení poměrů to nestačí.

První věc k diskusi: je chyba srovnávat rozdělení Kurdistánu s, dejme tomu, dělením Polska mezi velmoci koncem 18. století. Na tohle srovnání jsem narazil opakovaně a je zcela mimo.

Polská rzeczpospolita, která se nedokázala ubránit svým hrabivějším sousedům, byla politickou a kulturní jednotkou po skoro tisíc let, což znamenalo, že Poláci získali povědomí, že tvoří národ. K tomu patřily jednotné instituce, jedno tradiční právo, jeden typ společenského uspořádání a také jednotný jazyk s určitou psanou normou. Mezi obyčejným lidem samozřejmě přetrvávaly místní dialekty, ale vzdělaní Poláci měli jen jeden jazykový standard a dokázali číst (a psát!) knihy určené pro jiné Poláky, ať už bydleli v Prusku nebo na Haliči. Pak bylo samozřejmě roku 1918 jednodušší využít příznivou situaci a Polsko znovu rekonstituovat, i když prakticky vzato to tehdy nedopadlo úplně dobře a vzniklý stát měl na svém území početné menšiny, které představovaly jeho Achillovu patu. (O tom ostatně víme svoje.)

Tahle situace u Kurdů neexistuje. Kurdské dialekty jsou spíše odlišné jazyky, které se dokonce píšou různými písmy. Jejich vzájemná srozumitelnost je nízká, asi jako Čech nerozumí Makedonci a bez toho, aby se naučil cyrilici, nebude schopen přelouskat psanou větu. Složitý horský terén celé oblasti jedině napomohl izolaci a rozrůznění kmenových kultur.

Historická příbuznost kurdských dialektů je zjevná, ale k jednotnému standardu mají velmi daleko a v současné době je skoro vyloučeno, že by se k němu jednotlivé větve kurdského rodu dokázaly vrátit; podobně jako nečekáme, že by se Češi a Makedonci společně dohodli na návratu ke staroslověnštině. Není to úplně nemožné, protože například zakladatelé sionistického hnutí skutečně dokázali oživit dávno vymřelou hebrejštinu, která už se používala jen v náboženských obřadech, jako jazyk každodenního použití (a bez tohoto oživení by Izrael nejspíš nikdy nevzniknul), ale byla by to mimořádná událost.

Z toho zároveň plynou i velké kulturní odlišnosti. Čtyři státy, ve kterých žije valná většina Kurdů – Turecko, Sýrie, Irák a Írán – měly velmi různorodé moderní dějiny a z toho plyne, že i v takových věcech, jako je míra náboženského cítění, se dnes současní Kurdové hodně rozcházejí. Naše představa kurdského národa coby sekulárního ostrůvku v moři násilných muslimských fundamentalistů je hrubě zjednodušená. Do nějaké míry je to pravda v Sýrii a v Iráku, jinde zase tak moc ne.

Islám nezná etnické hranice a například kurdská autonomní vláda v Iráku má posledních dvacet let problémy s přítomností násilných saláfistů kolem města Halabdžá (to je to slavné místo, kde irácká armáda roku 1988 na rozkaz „chemického Alího“ vypustila otravný plyn). Kdo trochu sleduje situaci kolem džihádu a džihádistů v Evropě, tak jeden z nejznámějších charakterů této tragikomedie, mulláh Krekar, typický středověký fanatik požívající výhody života v Norsku, je irácký Kurd. Schválně si jej vyhledejte, chmurně se pobavíte. Jelikož na něj doma v iráckém Kurdistánu čeká oprátka za terorismus, nemůžeme se jej bohužel legálně zbavit.

Co se relativně málo ví, je to, že i turečtí Kurdové, které máme asociovány s komunistickou guerillou PKK, jsou ve skutečnosti dost nábožensky a sociálně konzervativní. Aspoň na turecké poměry. Problémy typu vražd ze cti jsou běžnější v tureckém Kurdistánu než mezi etnickými Turky, a to i v diaspoře žijící například v Německu. Některé zaostalé regiony tureckého Kurdistánu se také mohou „pochlubit“ praktikou ženské obřízky, která je mezi sousedními iráckými a íránskými Kurdy běžná, i když poslední dobou se tamní společenské postoje (chválabohu) začínají konečně trochu měnit. Porodnost v tureckém Kurdistánu je mnohem vyšší než ve zbytku Turecka, v některých provinciích se blíží pěti dětem na ženu, což je hodnota srovnatelná s Afghánistánem či Súdánem. Městští Turci na tom přitom nejsou s porodností o nic lépe než Češi.

Tím se dostáváme k druhému tématu, které vyžaduje víc pozornosti, a to je vztah Turecka k jeho kurdské menšině. Coby nevěřící Evropani máme tendenci brát bývalou sekulární republiku, kterou založil Atatürk, jako ten lepší bod tureckých dějin, a Erdogana naopak jako zloducha. V některých věcech to třeba i platí, ale faktem je, že bývalá sekulární turecká vláda byla vůči etnické a kulturní identitě Kurdů daleko nepřátelštější než dnešní erdoganovský režim.

Kemalistické Turecko si po vzoru Francie hrálo na národní stát, i když jím nebylo. K tomu patřila i fikce Kurdů coby „horských Turků“, které je nutno opět řádně poturčit. Tomu odpovídala praktická politika, takže existovala i období, kdy bylo protizákonné vysílat kurdské písničky v rádiu, vyučovat kurdštinu ve školách apod. Hodně kurdských vesničanů bylo za guerillových bojů, které sváděla PKK s tureckou armádou koncem 20. století, vyhnáno ze svých domovů. Dnešní celková zaostalost kurdských provincií je dána také tím, že centrální turecká vláda do nich nechtěla moc investovat.

Nicméně vysoká porodnost mezi tureckými Kurdy způsobila natolik významnou změnu demografických poměrů, že turecký stát nakonec snahu o poturčení Kurdů vzdal. Jedním z prvních politiků, kteří tuto novou realitu akceptovali, byl právě Erdogan, který se naopak rozhodl využít zvýšenou religiozitu v kurdských oblastech a získat tam nějaké voliče, kteří nesouhlasili se státním sekularismem. Uvolnil přitom řadu dřívějších omezení na kurdský kulturní život, takže dnes existuje i státem provozovaná kurdskojazyčná televizní stanice (TRT Kurdi). Tahle kalkulace Erdoganovi vyšla a dnes jeho strana AKP získává mezi Kurdy slušné množství hlasů, i když o dominanci se mluvit nedá. (Erdoganovi nejvíce nepřátelská opoziční strana HDP má také jednoznačně kurdský charakter.)

Recep Tayyip Erdogan není člověk, který by cokoliv dělal z dobroty srdce. To, že vůči Kurdům provozuje o něco tolerantnější politiku než předešlé kemalistické vlády, je jednak politický kalkul, ale také akceptace tvrdé skutečnosti, se kterou ani nový rádoby sultán moc nenadělá. Poslední sčítání lidu, které se ještě zajímalo o etnickou příslušnost občanů, proběhlo v Turecku roku 1965. Podle jeho výsledků bylo Kurdů zhruba sedm procent. Porodnost v kurdských provinciích však udělala svoje a dnes, kdy už si přesné sčítání nikdo netroufne provést, se podíl Kurdů na osmdesátimilionovém tureckém obyvatelstvu odhaduje mezi 20-25 procenty. Co hůř, aspoň z hlediska tureckých nacionalistů, mezi mladými lidmi je Kurdů ještě podstatně více, snad až 35-40 procent.

S takovými poměry v kohortě mladých mužů vojenského věku je všeobecná „vláda tvrdé ruky“ Turků nad Kurdy v podstatě vyloučena, vedla by nevyhnutelně ke krvavé a destruktivní občanské válce. Vyvraždit dvacet milionů lidí nějakými průmyslovými prostředky je také nemožné, to by zahraniční obchodní a bezpečnostní partneři Turecka nestrávili, a dost možná ani domácí islámský klérus, protože turečtí Kurdové jsou koneckonců muslimové a vyhlazovat jiné muslimy je velký hřích před Alláhem (o nevěřících raději pomlčíme).

Proto také Erdoganova politika vypadá jinak: kurdská národní identita, jazyk a kultura přestaly být samy o sobě tabu a stát je dokonce v určité míře opatrně podporuje. Co je tvrdě zakázáno, je separatismus, zejména pak ten asociovaný s PKK, marxistickou polovojenskou stranou, která má na svědomí řadu atentátů a nachází se na různých světových seznamech teroristických organizací. V takových případech nasazuje i Erdogan nemilosrdně vojsko, stejně jako předešlé sekulární vlády.

Třetí a poslední věc, která by v dnešním článku stála za rozbor, jsou existující rozpory mezi iráckým Kurdistánem a syrskou Rojavou, dvěma státečky, ve kterých aktuálně Kurdové řídí svoje vlastní záležitosti. Zde se totiž kulturní a společenské rozdíly mezi jednotlivými větvemi kurdského národa projevují v praktické politice.

Irácký Kurdistán má nějakých šest milionů obyvatel, proti Turecku je tedy malý, ale jeho ozbrojené síly, pešmergové, jsou pravděpodobně lépe připraveny na boj se silnějším nepřítelem, než turecká armáda. Ta je sice početná, ale v ostré válce proti jiné velké armádě už se neangažovala celé desítky let. Pešmergové mají rovněž některé špičkové technické vybavení, například francouzsko-německé protitankové střely Milan, které by tureckým obrněným jednotkám mohly připravit velké problémy. Kdyby tedy iráčtí Kurdové jednali navenek ve shodě s těmi syrskými, patrně by Erdogan při realizaci svých plánů musel postupovat o něco opatrněji.

Jenže takovému „jednání ve shodě“ brání právě značné rozdíly mezi oběma státy. Irácký Kurdistán připomíná spíše kombinaci postsovětského divokého kapitalismu se značnými ropnými zdroji. Výraznou roli hrají velké rodinné klany (Barzáníové a Talabáníové), které mají svoje vlastní politické strany a svoje vlastní jednotky pešmergů. Korupce kolem ropného průmyslu je legendární a volby s sebou pokaždé nesou riziko občanské války. Na druhou stranu nekladou tamní úřady příliš velké překážky podnikatelům domácím i cizím, takže soukromý sektor, odvede-li příslušné úplatky, má prostor k rozkvětu.

Syrský Kurdistán je politicky něco úplně jiného, chaotická entita, ve které jsou přítomny myšlenky nacionalistické, feministické, socialisticko-marxistické i libertariánské ve směsi, která nikde jinde na světě nemá obdoby a běžnému Evropanovi by z ní vyrazil pot na čele. Za normálních mírových podmínek by takový mišmaš nejspíš vůbec nedokázal existovat, ale v přítomnosti silného vnějšího nepřítele se i takto rozrůzněné skupiny musejí nějak dohodnout, chtějí-li přežít.

Přesně tenhle politický chaos, ve kterém má šanci se „nahoru“ dostat kdekdo a hlásat kdeco, je ale pro kvazifeudální vládce sousedního iráckého Kurdistánu spíše ohrožením a zdrojem rozvratných myšlenek, které by mohly destabilizovat tamní mocenskou oligarchii. Je to jeden z důvodů, proč se irácký Kurdistán drží od svých syrských bratranců trochu stranou a nepálí si kvůli nim prsty ani teď. Není nad takové příbuzné, zvlášť v nouzi, že?

Tím bych asi dnešní exkurzi do divokého Kurdistánu ukončil. Nemám žádnou radost z toho, že Erdoganovi vojáci nejspíš vypustí barbary z Islámského státu zase na svobodu, ale reálně to asi nemohlo dopadnout jinak. Rojava je v situaci, kdy se za ni otevřeně nepostaví ani jejich soukmenovci v Turecku a v Iráku, tím méně pak může čekat pomoc od úplných cizinců. Z mezinárodního hlediska je velkým problémem i to, že Rojavě je hodně populární lídr PKK Abdullah Öcalan. Jelikož většina světa považuje PKK za teroristy, musí se pak od takového konfliktu držet stranou.

V takových podmínkách je výsledek tamní turecko-kurdské války dán předem. Určitě nepůjde o klasickou genocidu po vzoru vyhlazení Arménů, tu si dnes nemůže dovolit ani Erdogan. Ale dny relativní nezávislosti syrských Kurdů jsou zřejmě sečteny.

 


13.10.2019 Marian Kechlibar

Další články a komentáře autora najdete na jeho webu zde.

12345 (287x hodnoceno, průměr: 1,14 z 5)
15 950x přečteno
Updatováno: 13.10.2019 — 22:50
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!