Představte si světovou vládu zvolenou demokraticky tak, že každému žijícímu člověku na celé planetě náleží jeden hlas. Jaký by byl pravděpodobný výsledek takových voleb? Nejspíše čínsko-indická koaliční vláda.
A jaká by byla nejpravděpodobnější rozhodnutí této vlády, kterými by se snažila uspokojit své voliče a dosáhnout znovuzvolení? Nejspíše by došla k závěru, že lidé v takzvaném západním světě jsou příliš bohatí, zatímco ve zbytku světa, zvláště v Číně a Indii, se bohatství nedostává, takže je nezbytné (1) zavést systematické přerozdělování bohatství a důchodu. Anebo si představte, že ve vašem vlastním městě je volební právo uděleno sedmiletým dětem. Ačkoliv není pravděpodobné, že by se dostaly do vlády, její politika by bezpochyby odrážela jejich „legitimní požadavky“, například „adekvátní“ a „rovný“ přístup k hranolkům, limonádě a filmům „zdarma“ (2).
Tyto „myšlenkové experimenty“ ukazují nade vší pochybnost důsledky procesu demokratizace, který začal v Evropě a Spojených státech v druhé polovině devatenáctého století a dozrál s koncem první světové války. Postupné rozšiřování elektorátu, které vyústilo ve všeobecné volební právo, způsobilo uvnitř každé země přesně to, co by přinesla celosvětová demokracie v planetárním měřítku: zdánlivě nezvratný posun směrem ke stále masivnějšímu přerozdělování bohatství a důchodu (3).
Pravidlo „jeden muž, jeden hlas“ společně s „volným vstupem“ do demokratické vlády znamená, že každý člověk a jeho osobní vlastnictví se dostávají do sféry dosahu kohokoliv jiného. Jedná se proto o případ „tragédie obecní pastviny“(4). Můžeme předpokládat, že většina nemajetných se bude bez ustání snažit sama sebe obohatit na úkor majetné menšiny. To neznamená, že existuje jen jediná třída nemajetných a jediná třída bohatých a že přerozdělování se bude vždy odehrávat ve prospěch chudých na úkor bohatých. Naopak. Ačkoliv přerozdělování od bohatých k chudým bude vždy hrát významnou roli (5), bylo by ze sociologického hlediska hrubým omylem předpokládat, že toto přerozdělování bude jediné, anebo dokonce že bude převládající. Ostatně „trvale“ bohatí a „trvale“ chudí jsou obvykle bohatými a chudými z nějakého důvodu. Bohatí bývají chytří a pracovití, zatímco chudí většinou hloupí, líní, anebo obojí (6). Není příliš pravděpodobné, že hlupci, i kdyby jich byla většina, budou schopni systematicky přechytračit inteligentní a činorodou menšinu a obohatit se na její úkor. Mnohem spíše většina přerozdělování se bude odehrávat uvnitř skupiny „nikoliv chudých“ a často to dokonce budou spíše ti úspěšní, kdo uspějí ve svém úsilí přilepšit si na úkor svých spoluobčanů. Uvažme například téměř všeobecně zavedený systém vysokoškolského vzdělávání přístupného „zdarma“, skrze který pracující třída, jejíž děti jen vzácně studují na univerzitách, platí ze svých daní vzdělání dětem třídy střední (7)! Navíc můžeme předpokládat, že skupin soutěžících o získání nějakých výhod a jejich koalicí bude více. Proto budou platit různá proměnlivá kritéria definující, kdo je a kdo není „nemajetný“ (tedy kdo si zaslouží kořist). Jednotlivci budou zároveň příslušníky mnoha skupin „majetných“ a „nemajetných“, takže zatímco kvůli jedné ze svých charakteristik budou ztrácet, na základě jiné zas získávat. V konečném součtu však skrze přerozdělování někteří budou čistě ztrácet a druzí zas čistě získávat.
Rozpoznání demokracie jakožto stroje na všelidové přerozdělování bohatství a důchodu spolu s jednou z nejzákladnějších zákonitostí ekonomie, a sice že dotovat znamená více toho, co je dotováno, poskytuje klíč k pochopení našeho věku (8).
Každé přerozdělování bez ohledu na kritérium, na kterém je postaveno, znamená vzít původním vlastníkům nebo výrobcům (tedy těm, kdo něco „mají“) a dát to těm, kdo dotyčnou věc ne-mají a ne-vyrábějí (tedy „nemajetným“). Popud být původním vlastníkem či výrobcem dotyčné věci je tak oslaben, zatímco popud ne-vlastnit a ne-produkovat je posílen. Z toho důvodu bude výsledkem podpory chudých, jelikož jsou chudí, ještě více chudoby. Podpora lidí v nezaměstnanosti způsobí více nezaměstnanosti. Podpora svobodných matek vyplácená z našich daní povede ke zvýšení jejich počtu, stejně jako počtu nemanželských dětí a četnosti rozvodů (9). Zákaz dětské práce způsobí přerozdělení důchodu od rodin s dětmi k bezdětným osobám (důsledkem omezení uvalených zákonem totiž bude omezení nabídky práce, tedy růst mzdových sazeb). Z téže příčiny poklesne porodnost. Dotace na vzdělání pro tyto děti mají opačný dopad. Důchod je přesměrován od bezdětných nebo malých rodin k rodinám početnějším. Tedy porodnost vzroste. A potom zas poklesne kvůli takzvanému penzijnímu systému, který skrze dotace důchodcům (starým) uvaluje daň na současné příjmy výdělečně činných osob (mladých). Role rodiny, mezigeneračního pouta mezi rodiči, prarodiči a dětmi, je tak systematicky oslabována. Staří se nadále nemusejí spoléhat na pomoc svých dětí, pokud se sami na své stáří nezabezpečili, a mladí (s obvykle menší zásobou akumulovaného bohatství) musí podporovat staré (s obvykle větší zásobou bohatství) namísto opačného uspořádání, které je obvyklé v rámci rodiny. Rodičovská touha po dětech a dětská touha po rodičích poklesne, rozpad rodiny a nefunkční rodiny se stanou častějším jevem. S tím poklesne i opatrnost – spoření a akumulace kapitálu – ve prospěch rostoucí spotřeby (10).
Důsledkem podpory ulejváků, neurotiků, lehkomyslníků, alkoholiků, drogově závislých, infikovaných AIDS a fyzicky i mentálně retardovaných skrze regulaci pojišťoven a povinné zdravotní pojištění bude častější výskyt nemoci, nechuti k práci, neurózy, nezodpovědnosti, alkoholismu, drogové závislosti, nakažených AIDS, fyzické i mentální zaostalosti (11) . Protože jsme, včetně obětí zločinů samotných, nuceni platit náklady uvěznění kriminálníků (namísto toho, aby byli donuceni kompenzovat své oběti a zaplatit plnou cenu svého dopadení a pobytu za mřížemi), zločin je častější (12). Protože podnikatele nutíme pod záminkou „boje s diskriminací“ zaměstnávat více žen, homosexuálů, černých a jiných „menšin“, než kolik by si podnikatelé sami přáli zaměstnat, dostane se nám více zaměstnaných příslušníků minorit, zato však méně zaměstnavatelů a méně zaměstnaných bílých heterosexuálů (13). Přinutíme-li skrze zákony o ochraně životního prostředí soukromé vlastníky pozemků podporovat „ohrožené druhy“ žijící na dotyčném území, dočkáme se většího počtu dobře si žijících zvířat, zároveň také většího počtu lidí žijících si hůře (14).
A co je nejdůležitější, donucením soukromých vlastníků a těch, kdo získávají svůj příjem na trhu (výrobců), podporovat „politiky“, „politické strany“ a „zaměstnance ve veřejné sféře“ (politikové a státní zaměstnanci daně neplatí, jsou z nich placeni (15)), bude vytvořeno méně bohatství, bude méně výrobců a nižší produktivita, naopak se dočkáme více plýtvání, „parazitů“ a „parazitismu“.
Podnikatelé (kapitalisté) a jejich zaměstnanci nedokáží získat svůj důchod, pokud neprodukují zboží a služby k prodeji na trzích. Spotřebitelé je pak kupují dobrovolně. Nákupem zboží či služby spotřebitelé demonstrují svou preferenci této služby či zboží nad určitým množstvím peněz, kterých se za ně museli vzdát. Naopak politici, strany a zaměstnanci státu neprodukují vůbec nic, co by bylo prodáno na trhu. Nikdo nekupuje služby a zboží od své vlády. Ačkoliv tyto služby a zboží jsou vytvořeny a k tomu obětovány mnohé náklady, nic není prodáno nebo koupeno. Na jedné straně to znamená, že není možné zjistit hodnotu tohoto zboží a služeb a určit, zda tato hodnota ospravedlňuje či neospravedlňuje vzniklé náklady. Protože je nikdo nekupuje, nikdo ve skutečnosti nedává najevo, že zboží a služby poskytované vládou v jeho očích mají cenu převyšující náklady výroby, ve své podstatě nikdo nedává najevo, že vůbec mají nějakou hodnotu. Z pohledu ekonomické teorie je zcela nelegitimní předpokládat, jak se to vždycky děje v systému národních účtů, že služby a zboží poskytované státem mají cenu odpovídající jejich nákladům, a tato čísla pak jednoduše přičíst k cifrám normálním, k produktu vytvořenému (koupenému a prodanému) soukromým sektorem, abychom tak dospěli například k hrubému domácímu (nebo národnímu) produktu. Stejně dobře lze předpokládat, že státem poskytované služby a zboží nemá cenu vůbec žádnou, anebo dokonce jejich hodnota je záporná, tedy že náklady politiků a celé veřejné správy musí být od souhrnného produktu soukromé sféry odečteny. A skutečně, tento předpoklad by bylo mnohem snazší obhájit. To proto, že prostředky spotřebované politiky a veřejnou správou představují prostředky věnované na „výrobu“ realizovanou s jen malým nebo žádným ohledem na blahobyt domnělého konzumenta, o to více pak s ohledem na blahobyt „výrobců“, tedy politiků a státních zaměstnanců. Jejich mzdy zůstávají stejné, ať už výstup jejich práce spotřebitele uspokojuje či nikoliv. Proto důsledkem zvyšování počtu zaměstnanců veřejného sektoru je častější výskyt lenosti, neochoty k práci, neschopnosti, ubohých služeb, špatného zacházení, plýtvání a dokonce i ničení. Zároveň s tím se častěji setkáme s namyšleností, demagogií a lží („pracujeme pro veřejné blaho“) (16).
Po méně než jednom století demokracie a přerozdělování se dostavily očekávané výsledky. „Rezervní fond“, který jsme zdědili z minulosti, je očividně vyčerpán. Po několik desetiletí (od konce šedesátých let a časných let sedmdesátých) skutečný životní standard na západě stagnoval, anebo dokonce klesal (17). Veřejný dluh, náklady penzijního systému a zdravotnictví nás postavily před neodkladnou hrozbu naprostého selhání hospodářství (18). Zároveň je na vzestupu téměř každá forma nežádoucího chování, nezaměstnanost, závislost na sociálním systému, nedbalost, nezodpovědnost, hrubost, psychopatie, hedonismus a zločin, společenské napětí a selhávání společnosti dosáhlo nebezpečné úrovně (19). Bude-li současný trend pokračovat, můžeme s jistotou říci, že západní sociální (sociálně-demokratický) stát se zhroutí stejně jako východní socialismus (ruského střihu) se zhroutil s koncem osmdesátých let.
Hospodářský kolaps však nepovede nutně ke zlepšení podmínek. Naopak se může stav společnosti ještě zhoršit, namísto aby spěl k lepšímu. Vyjma krize je nezbytná idea – správná idea – a lidé schopní ji porozumět a uskutečnit, jakmile vhodná příležitost nastane. V posledku je totiž běh historie určen právě myšlenkami, ať už jsou správné nebo mylné, a lidmi, které tyto správné či špatné myšlenky inspirují a vedou. I současný nepořádek je zaviněn idejí. Je to důsledek všeobecného přijetí myšlenky demokracie. A dokud bude toto přijetí trvat, katastrofa je neodvratitelná a nemůže být žádné naděje na zlepšení, jakmile k ní dojde. Jakmile však bude demokracie rozeznána jako špatná a zkažená idea – a ideje mohou projít takovou proměnou prakticky v okamžiku – katastrofa bude moci být odvrácena.
Hlavním úkolem těch, kdo chtějí změnit směřování společnosti a předejít jejímu naprostému selhání, je „delegitimizace“ myšlenky demokracie, její odhalení jakožto příčiny současného procesu postupující „decivilizace“. K tomu nejprve musíme ukázat, jak těžké je vůbec najít zastánce demokracie v historii politického myšlení. Téměř všichni velcí myslitelé neměli pro demokracii nic než pohrdání. Dokonce i Otcové zakladatelé ve Spojených státech, dnes považovaných za modelovou demokracii, byli pevně proti ní. Bez jediné výjimky ji nepovažovali za nic jiného než vládu lůzy. Sami sebe považovali za příslušníky „přirozené aristokracie“ a spíše než demokracii hájili aristokratickou republiku (20). Navíc i v té malé skupině autorů, kteří teoreticky demokracii obhajovali, jako třeba Rousseau, je téměř nemožné najít někoho, kdo by demokracii nehájil než pro velice malá společenství (vesnice nebo města). Vskutku, v malých skupinách, kde každý zná každého osobně, lidé musí uznat, že pozice majetných je obvykle výsledkem jejich osobních výkonů, stejně jako pozice nemajetných je obvykle vysvětlena jejich osobními nedostatky a neschopností. Za těchto podmínek je mnohem těžší uspět ve snaze oloupit své bližní a zmocnit se jejich majetku. Naopak velká teritoria čítající miliony nebo stovky milionů lidí, kde drancíři neznají své možné oběti a oběti neznají možné lupiče, lidská touha obohatit se na úkor druhého nezná žádných mezí (21).
Co více, myšlenka demokracie je nemorální stejně jako nehospodárná. Co se týče morálního statusu většinové vlády, musí být zdůrazněno, že umožňuje A spolčit se s B s cílem okrást C, potom C a A společně oloupit B, aby ještě později B a C kuli pikle proti A a tak dále a dále. Toto není spravedlnost, to je ohavnost (22). Spíše než s respektem bychom proto demokracii a demokraty měli odsuzovat a zesměšňovat jako podvodníky. Na druhou stranu, co se týče hospodárnosti demokracie, musí být neoblomně zdůrazňováno, že demokracii nevděčíme za civilizaci a že není zdrojem našeho bohatství, ale že konečnou příčinou našeho blahobytu jsou soukromé vlastnictví a dobrovolná směna. Zvláště je třeba zdůraznit, v rozporu s převládajícím mýtem, že nepřítomnost demokracie nemá co do činění s krachem socialismu ruského druhu. Nebyl to princip výběru politiků do vedoucích funkcí, co představovalo hlavní potíž socialistického zřízení. Byli to politikové a politické rozhodování jako takové. Namísto soukromých podnikatelů rozhodujících nezávisle, jak má být naloženo s konkrétními zdroji, částečné nebo plné znárodnění výrobních faktorů si vyžaduje svolení někoho jiného s každým jednotlivým krokem. Pro výrobce není vůbec důležité, jak k těmto rozhodnutím dochází. Jediné, na čem mu záleží, je sama skutečnost, že musí povolení vůbec získat. Dokud takové podmínky trvají, výrobcova motivace vyrábět je umenšena, což nevyhnutelně vede ke zchudnutí společnosti. Soukromé vlastnictví je neslučitelné s demokracií stejně jako s každým jiným systémem politického řízení (23). Spíše než demokracii spravedlnost a ekonomická efektivita vyžadují čisté a nijak neomezené soukromé vlastnictví, „anarchii v tvorbě bohatství“, ve které nikdo nevládne nikomu, kde všechny vztahy jsou dobrovolné a tím vzájemně výhodné (24).
A konečně, z pohledu strategie dosažení svobodné společnosti, tedy anarchie soukromého vlastnictví, myšlenka většinové volby by měla být obrácena proti demokracii samotné. V jakémkoliv režimu, demokracii nevyjímaje, vládnoucí třída (politikové a státní zaměstnanci) představují jen malou část všech obyvatel. Zatímco je dobře možné, aby stovka parazitů žila pohodlně z práce tisíce hostitelů, tisíc parazitů nemůže žít ze stovky hostitelů. Na základě tohoto zjištění se zdá možné přesvědčit většinu voličů, že ti, kdo žijí z cizích daní, by alespoň neměli mít žádné slovo v určování toho, jak vysoké tyto daně budou. Tedy zdá se možné přesvědčit většinu, že je třeba zbavit volebního práva státní zaměstnance a kohokoliv, kdo přijímá od státu jakékoliv výhody, ať už v podobě sociálních dávek nebo státních zakázek.
Spolu s tím je třeba rozeznat důležitost separatismu a separatistických hnutí. Jestliže většinová rozhodnutí jsou „správná“, potom rozhodnutí největší ze všech možných většin, světové většiny a světové demokratická vlády, musí být považována za ultimátně „správná“ (25). Důsledky jsme předpověděli hned na počátku tohoto oddílu. Naopak separatismus představuje odštěpení menší části z velké populace. Je to tedy volba proti demokracii a principu většiny. Čím dále tento proces postoupí k úrovni malých regionů, měst, okrsků měst, vesnic a konečně jednotlivých domácností a svobodných sdružení domácností a firem, tím těžší bude udržet současnou úroveň přerozdělování. Čím menší tyto jednotky budou, tím je pravděpodobnější, že několik tam žijících jednotlivců bude na základě své ekonomické nezávislosti, skvělých výsledků své práce, morálně bezvadného osobního života, výtečného úsudku, odvahy a vkusu povýšeno na úroveň přirozené elity. Tito lidé pak propůjčí legitimitu myšlence přirozeného řádu navzájem soupeřících (ne-monopolistických) a svobodně (dobrovolně) financovaných strážců pořádků, soudců a navzájem se překrývajících jurisdikcí, jak existují dokonce i dnes ve sféře mezinárodního obchodu a cestování. Společnost čistě privátního práva jako odpověď’ demokracii a každé další formě politické (donucovací) vlády (26).
Poznámky
(1) Populace Číny a Indie dohromady činí asi 2,2 miliardy lidí (z celkového současného počtu 6 miliard). Naopak počet obyvatel Západní Evropy a Severní Ameriky je jen asi 700 milionů.
(2) Kolem poloviny devatenáctého století byla průměrná délka života v Západní Evropě a Severní Americe přibližně čtyřicet let. V té době, mimo omezení pouze na muže a také značných majetkových požadavků, bylo volební právo vyznačeno věkovou hranicí obvykle kolem pětadvaceti let (ve Švédsku a Velké Británii bylo spodní hranicí jednadvacet let, jinde zas, jako ve Francii a Dánsku, třicet let). Dnes, zatímco průměrná délka života v Západní Evropě a Severní Americe vzrostla na více než sedmdesát let, volební právo bylo všude rozšířeno na muže i ženy, všechna majetková omezení byla zrušena a minimální věková hranice byla obecně snížena na osmnáct let. Kdyby však původní požadavky „dospělosti“ byly zachovány, tak by věková hranice musela být naopak zvýšena z pětadvaceti let na asi padesát!
(3) Hrubým indikátorem této tendence je souvislost mezi postupným rozšiřováním volebního práva v průběhu druhé poloviny devatenáctého století a na začátku století dvacátého a současný vzestup účasti socialistického a sociálně-demokratického voliče (společně s úpadkem klasických liberálních stran). Několik málo příkladů postačí. (1) Německo: V letech 1871, 1903 a 1919 byl součet všech odevzdaných hlasů postupně 4,1, 9,5 a 30,5 milionu, z toho socialisté získali 3, 32 a 23 procent, zatímco liberálové 46, 22 a 23 procent. (2) Itálie: V letech 1895, 1903 a 1919 byly počty odevzdaných hlasů 1,3, 5,1 a 5,8 milionu, z toho pro socialisty 7, 18 a 32, pro liberály 80, 56, 35 procent. (3) Spojené království: V letech 1906 a 1918 byly počty hlasů 7,3 a 21,4 milionu, 5 a 21 pro socialisty, 49 a 25 pro liberály. (4) Švédsko: V letech 1905, 1911 a 1921 vhozeno postupně 0,2, 0,6 a 1,7 milionu hlasů, 9, 28 a 36 pro socialisty, 45, 40 a 19 procent pro liberály. (5) Nizozemí: Léta 1888, 1905 a 1922, celkem 0,3, 0,8 a 3,3 milionu hlasů, z toho socialisté 3, 17 a 27 procent, liberálové 40, 28 a 9 procent.
(4) „Tragédie obecní pastviny“ představuje nadměrné využívání, zmar a vyčerpání zdrojů ve veřejném vlastnictví. Viz Managing the Commons, Garrett Hardin a John Baden (San Francisco: W.H.Freeman, 1977).
(5) K tomuto tématu viz také Joseph A. Pechman, „The Rich, the Poor, and the Taxes They Pay“, Public Interest (Fall 1969); Murray N. Rothbard, For A New Liberty (New York: Collier, 1978), strana 157-162.
(6) K tomuto tématu též Edward C. Banfield, The Unheavenly City Revisited (Boston: Little Brown, 1974), zvláště kapitola 3. Banfield vysvětluje, že chudoba je obvykle pouze přechodné stadium v profesní kariéře člověka. Naopak „trvalá“ chudoba je způsobena určitými kulturními hodnotami a přístupy: orientace na současnost nebo též, v ekonomické terminologii, vysoká časová preference dotyčného (která je silně zkorelovaná s nízkou inteligencí a obojí se zdá mít stejný genetický základ). Zatímco první – dočasně chudý vhůru se deroucí – člověk je charakterizován orientací na budoucnost, disciplínou, ochotou obětovat současné požitky ve prospěch lepší budoucnosti, druhý – trvale chudý – člověk se vyznačuje orientací na přítomnost a hedonismem. Banfield píše:
Jestliže [ten druhý] má nějakou představu o budoucnosti, je to něco pevného, určeného osudem, mimo jeho kontrolu: v jeho životě se odehrávají různé věci, jejichž on není původcem. V jeho chování převládají náhlé popudy, bud’ protože se nedovede ovládnout a přimět k oběti současného uspokojení ve prospěch budoucího, anebo protože nemá o budoucnosti žádné povědomí. Je tedy zcela neprozřetelný…Pracuje jen do té míry, do jaké je to nutné k přežití, přesouvá se od jedné nekvalifikované práce k druhé bez zájmu o to, co dělá…S věcmi zachází neopatrně…a dokonce i když jsou skoro nové, pravděpodobně budou nepoužitelné z důvodů, které by odstranily drobné opravy. Jeho tělo též je věcí, která „se má využít ale neopravit“. (strana 61-62)
(7) K tomuto tématu viz také Armen Alchian, „The Economics and Social Impact of Free Tuition“, in idem, Economic Forces at Work (Indianopolis, Ind.: Liberty Fund, 1977); Rothbard, For A New Liberty, kapitola 7. Jinými příklady představujícími stejný typ přerozdělování jsou dotace zemědělcům favorizující bohaté farmáře, minimální mzda upřednostňující lépe placené kvalifikované (a v odborech organizované) dělníky a samozřejmě všechny formy „ochrany podnikání“ (cla) favorizující bohaté vlastníky velkých firem na úkor masy relativně chudých spotřebitelů.
(8) K ekonomii přerozdělování též Ludwig von Mises, Socialism: An Economic and Sociological Analysis (Indianopolis, Ind.: Liberty Fund, 1981), zvláště kapitola 34; Murray N. Rothbard, Power and Market: Government and the Economy (Kansas City: Sheed Andrews and McMeel, 1977), strana 169; idem, For A New Liberty, kapitola 8.
(9) Detailní empirickou studii těchto navzájem provázaných témat najdete v Charles Murray, Losing Ground (New York: Basic Books, 1984).
(10) Pokud jde o vliv „sociálního systému“, povinné školní docházky a zákazu dětské práce na postupný rozklad rodin, nahlédněte Allan C. Carlson, What Has Government Done to Our Families? (Auburn Ala.: Ludwig von Mises Institute, 1991); také Bryce J. Christensen, The Family vs. the State (Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Institute, 1992).
(11) Jednou z ranných, velice důkladných a předvídavých analýz tohoto problému je Mises, Socialism, strana 429-433 a 438-441. Na počátku dvacátých let Mises popsal důsledky sociálního systému takto:
Zeslabením nebo naprostým zničením vůle být zdravý a schopen pracovat, sociální systém vytváří nemoc a neschopnost k práci, zvyk stěžovat si…Stručně řečeno, je to instituce, která povzbuzuje choroby, nemluvě o nehodách, a zesiluje významnou měrou fyzické a psychické následky nehod a nemocí. Jakožto společenská instituce dělá z lidí nemocné na těle i na duchu, anebo alespoň pomáhá znásobit, prodloužit a zesílit chorobu. (str. 432)
Dále Mises pokračuje k jádru věci a vysvětluje, proč pojištění proti většině zdavotních rizik a nehod, především pojištění proti nezaměstnanosti, je ekonomicky nemožné:
Hodnota zdravotního a úrazového pojištění se stává problematickou kvůli možnosti, že pojištěná osoba může sama přivodit, anebo alespoň zesílit, podmínky, proti kterým je pojištěna. Dokonce v případě pojištění proti nezaměstnanosti je nemožné, aby došlo k situaci, proti níž je pojištění zamýšleno, bez vůle pojištěnce…Nezaměstnanost je problémem mezd, nikoliv práce. Pojištění proti nezaměstnanosti je stejně nemožné, jako je pojištění třeba proti neprodejnosti nějakého zboží…Pojištění v nezaměstnanosti je zcela jistě chybné pojmenování. Nikdy nemůže existovat žádné statistické opodstatnění pro takové pojištění. (str. 439)
O logice rizika a pojištění viz také Ludwig von Mises, Human Action: A Treatise on Economics, Scholar’s Edition (Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Institute, 1998), kapitola 6; o negativním vlivu sociálního systému na genofond též Seymor W. Itzkof, The Road to Equality: Evolution and Social Reality (Westport, Conn.: Praeger, 1992); idem, The Decline of Intelligence in America (Westport, Conn.: Praeger, 1992).
(12) Viz Murray N. Rothbard, The Ethics of Liberty (New York: New York University Press, 1998), kapitola 13; Assessing the Criminal, ed. Randy E. Barnett, John Hagel (Cambridge, Mass.: Ballinger, 1977); Criminal Justice? The Legal System vs. Individual Responsibility, ed. Robert J. Bidinotto (Irvington-on-Hudson, N.Y.: Foundation for Economic Education, 1994).
(13) Právní a ekonomické aspekty pozitivní diksriminace viz Richard A. Epstein, Forbidden Grounds(Chicago: University of Chicago Press, 1992); Dicrimination, Affirmative Action, and Equal Opportunity, Walter Block, ed. Michael Walkers (Vacouver: Fraser Institute, 1982).
(14) Ochranářství a enviromentalismus viz Murray N. Rothbard, „Conservation in the Free Markert“, in idem, Egalitarianism as a Revolt Against Nature and Other Essays (Washington, D.C.: Libertarian Review Press, 1974); idem, Power and Market, str. 63-67; idem, „Law, Property Rights, and Air Polution,“ in idem The Logic of Action Two (Cheltenham, U.K.: Edward Elgar, 1977); Llewelyn Rockwell, ml., The Anti-Enviromentalist Manifesto (Burlingame, Calif.: Center for Libertarian Studies, 1993).
(15) Více v Rothbard, Power and Market, kap. 2, a str. 84ff). K rozpoznání důležitosti této skutečnosti postačí si položit otázku: „Co by se stalo, kdyby byly všechny daně zrušeny?“ Znamenalo by to, že příjem jednoho každého člověka by se zvýšil z čistého (po zdanění) na hrubý (před zdaněním)? Odpověd’ je jasně záporná, protože s vybranými penězi se v současnosti něco „děje“. Například jsou vyplaceny zaměstnancům vlády jako mzda. Tyto jejich mzdy by nemohly vzrůst, kdyby byly daně zrušeny. Spíše by poklesly k nule, což jasně ukazuje, že žádné daně vůbec neplatí. Jak vysvětluje Rothbard: „Když úředník dostane mzdu 5000 ročně a zaplatí 1000 na „daních“ vládě, je docela zřejmé, že ve skutečnosti dostává roční mzdu 4000 a daně neplatí vůbec žádné. Představitelé vlády si jednoduše zvolili komplikovaný a zavádějící způsob účtování, aby se zdálo, že také platí daně jako každý jiný člověk se stejným ročním důchodem“ (ibid., str. 278 a také str. 142). Jakmile pochopíme toto, porozumíme zároveň i důvodům, proč určité skupiny, jako třeba školní učitelé a univerzitní profesoři, jsou téměř vždy zastánci vyšších daní. Není to tím, že by s jistou štědrostí na sebe brali větší břímě. Naopak, vyšší daně jsou jim prostředkem, kterak zvýšit své z daní vyplácené mzdy. K tématu daňového poplatníka versus daňového konzumenta také John C. Calhoun, A Disquisition on Government (New York: Liberal Arts Press, 1953), str. 16-18.
(16) Zásadní pochybení obsažená v elementárních postupech systému národních účtů a o konstruktivních alternativách také Murray N. Rothbard, America’s Great Depression (Kansas City: Sheed and Ward,
1975), str. 296-304; idem, Power and Market, str. 199-202.
(17) Zajímavou analýzou rozvíjející Rothbardovy myšlenku alternativního systému národního účetnictví je práce Robarta Batermarco, „GNP, PPR, and the Standard of Living,“ Review of Austrian Economics 1 (1987).
(18) Souhrnným přehledem je Victoria Curzon Price, „The Mature Welfare State: Can It Be Reformed?“ v Can The Present Problems of Mature Welfare States Such as Sweden Be Solved? ed. Nils Karlson (Stockholm: City University Press, 1995), zvláště str. 15-19.
(19) Například ve Spojených státech mezi roky 1960 a 1990 se počet vražd zdvojnásobil, počet znásilnění vzrostl čtyřnásobně, loupeží pětinásobně a pravděpodobnost, že se stanete obětí násilného útoku, vzrostla o 700 procent. Viz také Seymour Itzkoff, The Decline of Intelligence in America; Roger D. McGrath, „Treat Them to a Good Dose of Lead,“ Chronicles (January, 1994).
(20) Viz také Erik von Kuehnelt-Leddihn, Leftism Revisited (Washington, D.C.: Regnery Gateway, 1990), zvláště kap. 6. Z amerických Otců zakladatelů patřil Alexander Hamilton k monarchistům. Podobně i guvernér Pensylvánie, Robert Morris, měl silné monarchistické sklony. George Washington vyjádřil své značné znechucení demokracií v dopisu Jamesi McHenrymu ze 30.září 1798. John Adams byl přesvědčen, že z každé společnosti vyroste aristokracie se stejnou nevyhnutelností, jako na poli s obilím vyrostou některé klasy větší a jiné menší. Ve svém dopisu Johnu Taylorovi tvrdil, tak jako Platón a Aristoteles, že se demokracie nakonec promění v despostismus, a v dopisu Jeffersonovi prohlásil, že „demokracie každému závidí, s každým bojuje, každého usiluje pokořit a když na nějaký krátký čas snad získá navrch, bude mstivá, násilná a krutá.“ James Madison v korespondenci s Jaredem Parksem si postěžoval na obtíže úkolu „ochrany vlastnických práv před duchem demokracie.“ Dokonce i Thomas Jefferson, pravděpodobně ten „nejdemokratičtější“ z Otců zakladatelů, se přiznal v dopise Johnu Adamsovi, že považuje
přirozenou aristokracii…za nejdražší dar přírody pro vedení a vládu společnosti. Skutečně, bylo by nesmyslné, aby byli lidé stvořeni pro různé společenské pozice, aniž by zároveň nebyly přítomny schopnosti a moudrost nezbytné ke správě společnosti. Nemůžeme dokonce říci, že ta forma vlády je nejlepší, která umožňuje co nejlépe účast přirozené elity na vládě?
Výrokem, který snad nejlépe charakterizuje postoj Otců zakladatelů, jsou zřejmě slova Johna Randolpha z Roanoke: „Jsem aristokrat: Miluji svobodu a nenávidím rovnost.“
(21) Rousseauova Společenská smlouva z roku 1762 byla ve skutečnosti míněna jako teoretický komentář k politické situaci v jeho rodném městě Ženevě, tehdy svobodném státu s méně než třiceti tisíci obyvateli ovládaném fakticky malou skupinou dědičných oligarchů zformovanou z příslušníků aristokracie. Ti ovládali Malou radu a Radu dvou set. Rousseaova odvolání se na „lid“ a „suverenitu lidu“ byla zamýšlena jako útok na tuto dědičnou oligarchii, v žádném případě jako obhajoba přímé demokracie a všeobecné volební účasti, jak ji rozumíme dnes. Mnohem spíše, když psal o „suverénním lidu“, měl Rousseau na mysli členy Velké rady, kterých bylo asi z půldruhé tisícovky, a zahrnovala vyjma vyšší šlechty také příslušníky nižšího šlechtického stavu.
(22) I přes neúnavnou propagandu šířenou vládou financovanými a řízenými školami – jako třeba „demokracie znamená, že vládneme sami sobě“ – a stejně tak i ze strany oslavovaných nositelů Nobelovy ceny jako James Buchanan a jeho škola „veřejné volby“ – kupříkladu „vlády jsou dobrovolné instituce podobné soukromým firmám“ (James Buchanan a Gordon Tullock, The Calculus of Consent [Ann Arbor: University of Michigan Press, 1962], str. 19) – zůstává stále dosti zdravého selského rozumu na straně veřejnosti laické i odborné, aby se této kritice dostalo sluchu. Co se týče akademiků, slavný ekonom Joseph A. Schumpeter poznamenal k myšlenkám Buchananova střihu, že„teorie, která předkládá analogii daní a klubových příspěvků nebo platby za nějaké služby, třeba ty lékařské, jen dokazuje, jak moc se dotyčná část společenských věd vzdálila od vědeckého způsobu myšlení“ (Joseph A. Schumpeter, Capitalism, Socialism, and Democracy [New York: Harper, 1942], str. 198). Co se týče veřejnosti laické, lze najít jistou útěchu v poznámkách skvělého amerického novináře a spisovatele H.L.Menckena, který napsal:
průměrný člověk, ať už má jakékoliv chyby, alespoň vidí zcela jasně, že vláda je něco ležícího mimo něj a jeho spoluobčany, že je to oddělená, nezávislá a nepřátelská síla, kterou může řídit jen částečně a která mu může způsobit velké škody…Je snad skutečností malého významu, že okrádání vlády je všude považováno za zločin menší závažnosti než okrádání soukromé osoby, anebo i firmy?…Když je okradena soukromá osoba, je okradena o zasloužené plody své práce a šetrnosti. Když je okradena vláda, nanejvýš některým darebákům a flákačům zůstane v rukách méně peněz. Představa, že si tyto peníze snad dotyční vydělali, je málokdy brána vážně, většině rozumných lidí naopak připadne být naprosto absurdní. Jedná se totiž o neřády, kteří díky zákonu mají jakési pochybné právo na podíl z výdělků svých spoluobčanů. Když je velikost tohoto podílu soukromým úsilím zmenšena, je tohle počínání spíše vznešené než nízké. (A Mencken Chrestomathy [New York: Vintage Books, 1949], str. 146-147; též H.L.Mencken, Notes on Democracy (New York: Knopf, 1926).
(23) Viz také Hans-Hermann Hoppe, A Theory of Socialism and Capitalism (Boston: Luwer, 1989); idem, „Desocialization in a United Germany,“ Review of Austrian Economics 5, č. 2 (1991); Murray N. Rothbard, „The End of Socialism and the Calculation Debate Revisited,“ in idem, The Logic of Action One (Cheltenham, U.K.: Edward Elgar, 1997); idem, „How and How Not To Desocialize,“ The Review of Austrian Economics 6, č. 1 (1992).
(24) Více v Rothbard, Ethics of Liberty; Hans-Hermann Hoppe, The Economics and Ethics of private Property (Boston: Kluwer, 1993) zvláště část 2; také Anthony de Jasay, Contract, Consent: A Restatement of Liberalis (London: Institute of Economic Affairs, 1991).
(25) Podrobněji také v Murray N. Rothbard, Power and Market, str. 189ff.
(26) Právní a ekonomické aspekty secese viz Secession, State and Liberty, ed. David Gordon (New Brunswick, N.J.: Transaction Publishers, 1989), spolu s esejemi Donalda W. Livingstona, Stephena Yatese, Thomase di Lorenza, Jamese Ostrowskiho, Hanse-Hermanna Hoppeho, Pierra Desrocherse a Eric Duheimea, a Bruce L. Bensona; také v Hans-Hermann Hoppe, „The Western State as a Paradigm Learning From History,“ Politics and Regimes: Religion and Public Life 30 (1997); Robert W. McGee, „Secession Reconsidered,“ Journal of Libertarian Studies 11 č. 1 (1994).
(Zatím nikdo nehlasoval)