Nože, doktoři, pacienti… nebo ne?

Featured Image

„Ty mě takhle bodneš, a já to takhle vykryju“ – beru dřevěnou atrapu a po několika pomalých ukázkách začínáme procvičovat pár klasických technik proti útoku nožem – z vrchu, ze stran, přímý bodnutí, zespodu. „Pěkně v klidu, žádná zbrklost. Uvědomte si, že se to nejdřív musíte naučit pomalu, jinak to rychle nezvládnete“ dodávám jen pro úplnost (v případě těchto žáků už to snad ani není třeba, navštěvují moji skromnou školu již několikátým rokem).

Později, když už jim to jde celkem dobře, beru do ruk opravdovej nůž (cca 25 cm – ostří/pilka) – nutno podotknout, že jsem v tu chvíli měl na place pouze dva pokročilejší žáky. „Dávejte si pořádnýho majzla, protože s tímhle už není sranda. Tady jen uvidíte, jaký je to stát proti opravdovýmu noži. Znovu vám opakuju, že pojedete POMALE a OPATRNĚ!“ Útočíme, vyrážíme, lámeme a přitom se vzájemně střídáme. Jde to docela dobře, ale jak to bývá, postupem času se jim vykouří z hlavy opatrnost, získávají techniku do ruk, a přestávají se soustředit.

V jednu chvíli se pro něco ohlídnu, v tom se ke mně zezadu přitočí jeden ze žáků – říkejme mu třeba Karel – otočím se, on nůž v ruce, krev v očích a jede na mně pěkně útok zespodu, relativně v mezích. V poslední chvíli mu k mé smůle něco mrdne v hlavě, rychle zbraň stáhne a bodne na přímo – je vojákem z povolání, asi se mu nakopl „program“ (jeho jednotka se v AČR  obranu proti noži neučí, pouze útok). Tak tak stíhám stáhnout ruku a nůž vykrývám pravým předloktím – pozdě. Špička končí kus pod zápěstím, naráží na kost a sveze se po ní dopředu k malíkové hraně a řeže. Vyrážím nůž a přitom nevěřícně řvu  „Karle, tys mě snad bodl??!!“, rychle do rány strkám palec a běžím ji ošetřit. (Karel se mezitím pro vyraženej nůž ohýbá a stihne se říznout; dozvídám se později).

 Studená voda, pár mašliček a stačilo to, i tak se jednalo asi o 4 cm dlouhou a až na kost hlubokou, pěknou, řeznou ránu – na pohled, jak kdyby rozřízli prase. Prej ať si nehraju na hrdinu a jedu na pohotovost si to nechat zašít a řádně vyčistit. Nechám se přemluvit a právě tady začíná ta hlavní část příběhu. Je podvečer 26.12.

Pohotovost 1. – menší nemocnice v blízkém okresním městě

 „Dobrý večer, funguje tu pohotovost? (ptám se zbytečně, protože na webu byla uvedená). Já jsem se řízl a potřeboval bych to ošetřit“, říkám právě večeřícímu vratnýmu. Slušně odloží příbor, dokonce vstane, vyjde z vrátnice a nasměruje mně do dveří pohotovosti. Poděkuji a vyrážím. Za malým stolkem sedí sestra, nikde nikdo, klid. Jakmile sestřička zahlídne pacienta, zvedne hlavu od papírů, usměje se a odpovídá na můj pozdrav. „Co se vám stalo?“, já vytáhnu z pod bundy zápěstí a seznamuji ji s patálií. „Máte to hezky ošetřený, ale to asi bude na šití. Jenže my tu nešijem, to budete muset na úrazovku do Brna. Já ještě zavolám pana doktora, aby se na to podíval“, zvedá se a zazvoní na zvonek vedle dveří. Po pár minutách se přivalí obří chlap v džínové soupravě, jde rovnou kolem mě k sestře, sedne si a pak se teprve otáčí a co se děje. Ukážu zápěstí, začínám pomalu vysvětlovat, když ten jenom zachrčí: „Šít! Ale tady nešijem!“, Tím končí jeho diagnóza a veškerá komunikace. Poděkuju, odcházím – ještě při odchodu si nad dveřmi všimnu nápisu „Chirurgická ambulance“.

Pohotovost 2. – krajské město, úrazovka

Přijíždíme asi v 7 večer, v čekárně je 6 lidí, z toho 3 pacienti a 3 na doprovod (důležitá informace). Já jsem taky s jedním doprovodem. K mému překvapení zde, i přes různá zranění pacientů, panuje docela dobrá nálada. Po necelých 20 minutách vychází z ordinace jedna ze sester, zeptá se na nově příchozí, nahlásím se jí, dostanu instrukce o zaplacení poplatku 90,- Kč, jinak mě nevezmou a pak zmizí a všichni svorně čekáme dál. Do ordinace vedou i jiné dveře – příjem pacientů ze sanitek (naprosto pochopitelné) – průměrná doba čekání byla cca 2 hodiny.

 „Tak, ještě chvílu a snad už půjdu na řadu“, povídám Karlovi. Jenže ouha, zakřik sem to. Jakoby to byla  jejich pobídka, rozlítly se dveře a do čekárny za hlasitýho humbuku začalo proudit 10 (slovy deset) cigánů. Okamžitý klid byl narušen neskutečným bordelem, smradem a řevem. „Ou, ou , ách, ááááá, to bouí, au au au au“, hlavní výstup jediné zraněné cigánky, asi 40-60 let (ale taky jí mohlo být i 30, odhadnout téměř nelze), držící se za ruku (asi zlomený zápěstí). Vzlykání a divadelní výstup Alfa samice ovšem zanikal v řevu živě a hlasitě konverzujících doprovázejících, kteří (až na jednoho) vlastně ani česky nepromluvili (zanamenal jsem nejvíc výrazů khar, gadža – nebo jak se to píše), řvali po sobě, řvali na ostatní (doslova!) že je „zraňený clovjek a musý prvňí“. Největší, asi 2m vyžraný hovado (vzhledem i chováním) začal bušit na dveře ordinace a domáhat se vstupu.

Vylezla mladá, proti němu drobná, sestřička a on se na ní ihned osočil se stejnou písničkou o právně a státně daným pořadí jeho matky (tchyně, sestry, tety kdo ví). Sestřička naprosto s klidem a profesionálně (tímto bych jí chtěl vzdát hold) odvětila, že to je úrazová pohotovost a všichni pacienti zde mají čerstvý a bolestivý úraz – nemůže tedy matku vzít dopředu, ale pokud jí je mdlo, může ji nechat lehnout. Cigán se rozeřval, začal argumentovat „zlomenou páteří z bojových sportů a jestli by šli takoví pacienti dopředu“ (sic!) a zatlačil sestru do pootevřených dveří ordinace, kde, jak později vyšlo najevo, se jí snažil vyhrožovat a nebo ji uplatit (netuším v jakým pořadí). Nedala se, znovu klobouk dolů. Po několika minutách handrkování a následné detektivní práce sestry, když zjišťovala co paní je, cigáni společně odkráčeli na rentgen. Opět klid.

 No a co se nestalo – bílá část čekajících se, doposud rozházená po čekárně, svorně sesedla dohromady kolem nás, protože: jedna starší paní se bála (později oprávněně), že ji napadnou (minimálně slovně); mladší slečna s maminkou se obávaly napadení a obrání o věci; bílý mladý muž s doprovodem prostě nechtěl sedět vedle nich, až se vrátí. Seděli jsme v tu chvíli všichni na jedné straně čekárny. Hluk, rány, a už sou zpět, RTG netrval ani 5 minut! (nevím, možná že na úrazovce se tak dlouho nečeká). Za pár minut na to volá sestra dovnitř rovnou dva lidi, slečnu a mně. Až nyní vychází najevo, že s příchodem cigánů do ordinace přivolali posilujícího doktora, aby to celý probíhalo rychleji, aby menšina (nebo v tu chvíli většina) nemusela čekat a předešlo se problémům. Doktor se sestry ptal, že to ani nejsou naši (rozuměj Češi), že mluví po cizím, odpověděla, že jsou, viděla minimálně dokumenty „zraněné“ a jedné další cigánky. Nakonec ovšem, ani taktika více doktorů nefungovala.

Během doby, co jsem byl profesionálně ošetřován, vzhledem mladší doktor a 2 asistující sestry, se v čekárně strhla hádka (popsáno očitým přítomným svědkem Karlem), kdy mega cigán začal nadávat matce od právě ošetřované slečny, že tam nemá co dělat, když jí nic není! (viz. výše uvedené počty pacientů a doprovodů). Když se bránila, osočil jí, ať se do toho nesere a drží tlamu, že s ní nikdo nemluví. Starší paní, která už byla v ordinaci a vyslána  vrátila se z vyšetření z CT, taky zdržuje, protože opravdově nemocný člověk trpí a ostatní sou jen simulující gadži. Ostatní urážel jen nepřímo. Zbytek smečky věnoval svoji činnost horlivýmu psaní sms a svolávání všech možných příbuzných kvůli úrazu. Já, uvnitř ordinace, jsem se modlil, abych odtud vypadl dřív, než se všichni nahrnou dovnitř a, zatímco upoután na lůžku, mě proberou na nestřeženém věšáku vedle dveří visící bundu s peněženkou a doklady – naštěstí se nestalo.
 
Závěr

Chtěl bych touto cestou poděkovat profesionálnímu jednání doktorů a sester na úrazové pohotovosti v Brně! Máte těžkou a nevděčnou práci, ale alespoň z mé zkušenosti ji děláte dobře!

Ostatním lidem (včetně mé osoby) – nechápu, až kam se pozitivní diskriminace dostala – kdy se slušní, bílí lidé automaticky, a minimálně v tomhle případě oprávněně, obávají o své věci a zdraví. Kdy cigáni nejsou nuceni platit 90,- Kč poplatek (se kterým v zásadě nesouhlasím ani pro nikoho jinýho), kdy se přihrnou jak velká voda do čekárny a okamžitě jsou ti nejdůležitější (alespoň v jejich očích), kdy se kvůli nim povolávají další doktorské posily.

Ptám se, kdo a kdy jim dal takovou sílu, takové sebevědomí? že se tak mohou chovat a nic se jim nestane, nikdo se jim nepostaví a oni, jako páni, ze všeho vzejdou (zase jako ti postižení razizmem). To jim opravdu musíme / budeme pořád ustupovat a bát se o svoji prdel, aby jsme nebyli nařčeni?! A přitom jim ještě více zvyšovat jejich ego? Proč se jich máme bát, proč se máme držet zpátky a držet hubu, aby jsme se jich náhodou nedotkli, nebo se sami nedostali do problémů? Proč a jak dlouho ještě si to všechno necháme líbit??!!
 
 Neděkuju pohotovosti č. 1, která stojí za prd. Panu džínovému doktorovi přeji ještě pár kil navíc, a hlavně, ať nemusí šít.

 Karlovi – díky za bodnutí, někdy je to potřeba!

PS: Karle, doufám že pochopíš, ale už ode mně nedostaneš ani papírový nunchaku.


30.12.2012 by Johnsyszlak
 

12345 (1x hodnoceno, průměr: 1,00 z 5)
171x přečteno
Updatováno: 27.11.2015 — 23:54
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!