Na čemž by nebylo nic zas tak zvláštního… když bych v občance neměl napsané: „pohlaví: Muž“…
Vážení přátelé, dovolte abych se vám zevrubně představil dříve, než řeknu cokoli jiného. Jmenuji se Tom, je mi lehce přes třicet, jsem čerstvě ženatý, živím se počítačema, mám vřelý vztah k autům, motorkám, zbraním, skautingu, airsoftu. Napsal jsem na D-F asi dva, nebo tři články, v diskusích se moc neukazuju. Jsem heterosexuální bílý pracující a daně (co nejméně) platící člověk. Prostě nepřítel státu. Mám, troufám si říci, skvělou rodinu, velmi dobré přátele a mnoho kamarádů a známých. Volím Svobodné, pokud to jde a moje politická orientace je, zjednodušeně řečeno, téměř krajně pravicová. Jsem velmi tolerantní a svobodomyslný člověk. Nebudu se dále rozepisovat, pozorný čtenář nebude mít problém případně rozklíčovat moji vlastní identitu a názor si tak může udělat sám.
Na D-F netypicky se pokusím napsat článek, který nebude vtipný, nebude obsahovat zmrdy, dokonce asi ani nezmíním cyklisty (no, asi jo). Samotného tématu se dotknu snad jen tak, že vás v případě zájmu nasměruji na svůj informační web, kde se můžete dočíst snad vše, co se tohoto tématu a mně týká, a pokud by jste tam nenašli co by jste hledali, tak je tam i prostor na otázky. Here we go.
Před časem jsem se rozhodl, že začnu nosit sukně… tedy ne jen doma, ale i na veřejnosti. Záměrně nepíšu kilt, což je sice forma pánské sukně, ale vzhledem k tomu, že si nehodlám hrát na skota, ale pouze oblékat se tak, jak mi vyhovuje, by bylo toto označení trochu zavádějící. Jak jsem uvedl výše, důvody, motivace, praktické dopady a souvislosti zde rozebírat nebudu, pokud to někoho zajímá, nabízím link na svůj web NosimSukni.CZ. Tento webový projekt jsem mimochodme vytvořil proto, abych svoje okolí na tento krok připravil a myslím, že je vhodné, abych ho zveřejnil i tam, kde cítím, že by problematika mohla dopadnout na úrodnou půdu. Ne, nemyslím si opravdu, že bych tím krokem sklidil bouři ovací. Dokonce jsem přesvědčen, že tento Web si krom bezpečnostních složek tohoto státu, prohlíží většinou lehce konzervativní jedinci, kteří na tohle téma budou mít „svůj“ názor. Doufám a věřím ale, že je tu dost přemýšlivých lidí. Tudíž existuje vážné riziko, že bych mohl někoho tímto tématem oslovit. Řečeno dnešním slovníkem chci „rozpoutat veřejnou debatu“.
Nicméně, jak v určité části své stránky rozebírám a co má být hlavním nosným tématem tohoto článku, je spíše reakce společnosti na takový krok. Uvědomuji si, že na rozdíl od mnoha jiních činností, které můžou být koneckonců mnohem „nebezpečnější“, může být moje jednání bráno v naší společnosti více, než kontroverzně.
Tedy k jádru. Dovolím si řečnickou otázku… Co Vás napadne, když si představíte slovní spojení sukně-muž, případně, boty na podpatku-muž? Předpokládám, že to samé, když uvidíte kluka mladšího ročníku s „Bieberem“ na hlavě a náušnicí v uchu, ve slimovejch džínách, v retro bundičce, konverzkách. Ano, určitě existují i výjimky, ale drtivé většina společnosti na to zareaguje přinejlepším smíchem, v lepším případě předstíraným nezájmem, či apatií. V nejhorším případě zareaguje negativně ve smyslu urážky a případného následného agresivního jednání. Když jsem tohle téma začal „řešit“ narazil jsem na mnoho věcí a uvědomil jsem si mnoho souvislostí. Naše společnost, bez ohledu na subjektivní míru „svobody“ je, jako skupina, vcelku rigidní objekt. Ne, nejsem žádný mesiáš, spasitel, nebo mravokárce. Dokonce si ani nedělám jakékoli naděje v tom smyslu, že bych měl vyvolat jakousi vlnu následovníků, změnu společenského trendu, či zahájit „emancipaci mužů“. Jediné o co mi skutečně jde, je donutit své okolí přemýšlet. Přemýšlet, zda náš první dojem z člověka, který nesplňuje naše představy, či naopak vykazuje znaky té, či oné skupiny, nás skutečně opravňuje v první řadě škatulkovat. Ano, vím, že diskriminace v tom nejčistším slova smyslu je přirozenou reakcí. Skutečně asi většina mužů, kteří dnes nosí podpatky jsou homosexuálové, ale je to hlavně proto, že to procento heterosexuálních mužů, kteří chtějí také nosit podpatky se prostě pouze bojí být spojování s touto skupinou. (a navíc většina homosexuálů ani podpatky nenosí, páč, jak jsme zjistil, to prostě už není IN) Celá moje anabáze s tímto tématem tedy má pro mně jeden hlavní přínos. Začal jsem být ještě tolerantnější k odlišnostem v okolí. Myslím tím tedy tolerancí k jednání, které sice třeba nechápu (sportovní cyklistika), nebo s ním i nesouhlasím (členství v sektě jehovistů), ale k takovému, které nikomu neubližuje a svobodným projevem se svobodným souhlasem všech účastněných. Toleranci k jednání které je sice bežné (krádeže), ale je v rozporu s mým morálním kodexem a v rozporu s obecných chápáním svobody, však samozřejmě nemám.
Nedávno jsem v rámci zkoumání tématu procházel různé diskuse zejména na téma pánských sukní, ale i například nošení dámského prádla muži a podobně. Na jednu stranu mně potěšilo, že existuje velká skupina lidí, kteří tvrdí „že jim to teda nepříjde ani hezký, ani sexy, ale každej ať si dělá, co chce“. Krom pár reakcí typu „ty jsi buzerant“ i pár reakcí na podporu daného tématu, vcelku vyvážená diskuse. Ovšem narážel jsem i na zajímavější postoje. V jenom nejmenovaném vláknu se objevil přispěvatel s ID Doktor, který se prohlašoval za doktora a mimo urážek tvrdil také to, že ve skutečnosti my, lidé kteří se nechceme „přizpůsobit“ společnosti, jsme entity, které si nezaslouží místo ve společnosti, že jsme nebezpečné bytosti a že jediné správné stanovisko okolí je odmítavé. To mně donutilo zamypřemýšlet nad tím, zda tento boj (za právo nosit sukni, nebo cokoli jiného) není vlastně předem prohraný. Došel jsem k závěru, že vlastně je. Tedy z pohledu toho, že bych byl rád, aby mne společnost respektovala takového, jaký jsem. Jedinec se totiž formuje dlouho a jeho postoje vštípené rodiči a společností, že jen obtížně mění. Prostě člověk (solečnost) se přirozeně brání „změně“. Někdy ke své smůle, někdy ke svému štěstí.
Poprvé v životě jsem se ocitl v kůži homosexuála, cikána, nebo exponovaného politika, či cyklisty (trochu kecám, kolo mám a občas na něm jezdím, pravda, po silnici prakticky ne a když, tak maximálně ohleduplně). Poprvé ve svém životě jsem škatulkován a souzen okolím čistě na základě nějakého vnějšího atributu, bez ohledu na to, jaký skutečně jsem. Zjistil jsem, že naše společnost nutí všechny svoje členy k jakési „uniformitě“. Můžete dělat cokoli, když to bude „normální“. „Kdo nekrade, okrádá svoji rodinu“. Dělaj to všichni, tak rozkrádání je OK. Ale vyrazit si v pohodlné sukni? „Co si kurva myslíš, kdo se na to má dívat ty buzno. Já jsem zvyklej na to, že když vidím sukni, tak si přestavovat jak ji vyhrnuju a ty my ničíš představy! Koukni na to mámo, to je vrchol“.
Když jsme uvažoval nad tím, v čem by mohlo moje chování být špatné, nebo agresivní, vůči okolí, zjistil jsem, že objektivně ničím. Tím že si vezmu sukni, nikomu neublížím. Přesto se na mně bude okolí dívat jako na podivína, třeba homosexuála, ale každopádně blázna. Do této doby jsem žil naprosto „nudným“ a „šedým“ životem. Protože se ale necítím být žádným exhibicionistou, tak všímavou reakci společnosti (hlavně v tom negativním smyslu) samozřejmě nesu velmi obtížně. Kolega se kterým jsem o tomto mluvil konstatoval, a já mu musím dát za pravdu, že mám pouze dvě možnosti. Buď budu tím čím jsem byl, šedou nenápadnou myší, která touží po klidu tak, že bude potírat svou přirozenost, nebo budu svoji přirozenost projevovat ale musím počítat s reakcí veřejnosti, která si mi možná nebude líbit.
Jako svobodný člověk jsem se rozhodl pro tu druhou možnost. Cítím se sice asi podobně, jako Jan Hus v kostnici, nebo jako první feministky, které bojovali za právo volit a za to nosit kalhoty. Opovrhován velkou měrou společnosti, podporován několika málo jednotlivci. Proti všem! Ne… nedělám to „z hecu“, ani proto, že bych chtěl být zajímavý. Vím, že svého cíle možná nedosáhnu. Ale v tomto zvrhlém světě ohnutých zad a kompromisů je tohle moje forma vzdoru. Je to projev mojí svobodné vůle. Můj pokus žít ve stoje.
Až mně někdy třeba potkáte (pozor vyskytuju se většinou v jižních čechách), jak kráčím v sukni, či v podpatcích, klidně se smějte. Vím, že je to přirozená reakce. Klidně si o mně myslete že jsem 4%, je to Vaše svaté právo. Jen o jedno Vás prosím, popřemýšlete přitom o všem, co jste kdy v životě chtěli dělat a nedělali, protože od Vás Vaše okolí očekávalo něco jiného. Já jsem se rozhodl, že až budu umírat, snad v kruhu svých přátel a rodiny, že budu umírat s vědomím, že jsem žil svůj život tak, jak jsem chtěl.
S pozdravem „a přece se točí“, přáním hezkého dne Váš „Klinger“
Linky:
WEB: NosimSukni.CZ
Ask.FM: AskFM.NosimSukni
Mail: info@nosimsukni.cz
FaceB: NosimSukni.CZ
(10x známkováno, průměr: 1,50 z 5)