Jsem typický človíček středního věku. Vydělávám v práci, která ač mě baví, není mojí vytouženou, abych uživil sebe a svou rodinu. Za přebytky si kupuji věci, které sice nepotřebuji, ale usnadňují mi žití, nebo mě prostě jen baví.
Od štěněcího věku se mi líbí zbraně. Vyrůstal jsem mezi nimi a postupem času k nim získal ohromný respekt a oblíbil si je. Když s někým na toto téma zabrousím, často vídám téměř pohoršený výraz ve tváři.
Pojďme vymodelovat typický rozhovor, se kterým se setkal snad každý držitel.
„Tebe jako baví zbraně, jo?“
Jo. Baví. Někomu se prostě líbí auta, někomu vlaky, mně se líbí zbraně. Na tom není nic amorálního. Tečka.
„Ale zbraně zabíjí“
Omyl. Zabíjí člověk, který tu zbraň drží v ruce. Zbraň jako taková za nic nemůže. Nedýchá, necítí, nemá vlastní vůli. Není to o zbraních, ale o lidech. I Kain zabil Ábela pouhým kamenem. Pokud někdo bude rozhodnutý někomu ublížit, udělá to. Klidně kamenem, šroubovákem, nebo autem.
„Počkej, počkej, auto nebylo primárně vyvinuto k zabíjení.“
To kámen, nebo šroubovák, taky ne. Nicméně v současné době v ČR denně umírá při autonehodách nesrovnatelně víc lidí, než na následky zranění, způsobených střelnou zbraní. Kolik vražd je v ČR spácháno LEGÁLNĚ drženou střelnou zbraní? Kolik vražd nějakým jiným způsobem? Ze všech trestných činů, spáchaných se zbraní, ty spáchané legálně drženou zbraní nedosahují ani jednoho procenta. Jsou to promile.
„A ty se jako cítíš ohrožený, že nosíš zbraň? Nejsi paranoidní?“
V první řadě, je velký rozdíl, mezi tím, cítit se ohrožený a být připravený.
Ve druhé řadě, kdo se v dnešní době cítí zcela v bezpečí, prostě jen nesleduje dění. Zdravíme ISIS a ruskou vládu.
A v poslední řadě, okřídlené, to že jsem paranoidní, ještě neznamená, že po mě nejdou.
„Od ochrany je tu přece policie!“, v koutku tiše štká moralista.
Ano, ale policie nemůže být všude.
Pokud spoléháte na to, že policista bude zrovna v tu chvíli, v tom temném průchodu, který si vyhlédne váš zabiják, jste pravděpodobně pacienti ústavu s velkou zahradou a pletivem v oknech. Anebo je pacientem ten recidivista. Tak.
„Ale přece nemusím chodit tím temným průchodem, kde může být recidivouš.“
Takže nakonec si necháme diktovat kriminálními živly, kudy budeme chodit, kudy ne? A běda tobě, občane, pokud se rozhodneš pokoušet osud, mohl sis za to sám? Ne. To on si zvolil místo a čas útoku. Já tedy volím zbraně. Nedám mu na výběr, stejně jako on nedal na výběr mně, když se rozhodl na mě zaútočit.
„Nemůžeš ho přece vodkráglovat. Někde má možná rodinu. Je to normální, živá bytost.“
Možná má. Já ji mám určitě. A chci se k ní vrátit živý a zdravý. Já se nerozhodl zaútočit. To on.Pokud nepočítal s možností, že se budu bránit, jeho chyba. A normální určitě není. Nepovažuju za typický vzorec chování většinové společnosti, někoho bacit obuchem po kebuli.
„A už jsi ji jako někdy použil?“
Ne. A modlím se za to, abych nemusel. Nikdo z nás neví, co se v takové chvíli stane. Ale jak se říká, je lepší zbraň nosit a nikdy ji nepoužít, než ji jednou nemít a potřebovat ji. Anebo, Je lepší být souzen třemi, než nesen šesti (v rakvi… pro ty nedovtípné).
„A co když na tebe vytáhne pistoli taky?“
Tak uvidíme kdo z koho. V můj prospěch hovoří skutečnost, že můžu chodit trénovat. Živel si maximálně několikrát pucnul v lese do borovice.
Statistika hovoří jasnou řečí. Drtivá většina pachatelů trestné činnosti má strach z ozbrojené oběti. Z Policie strach, ani respekt nemají. To nejhorší, co se jim může stát je, že půjdou na pár járů do chládku, kde dostanou najíst a nemusí nic dělat. Nejvíc se bojí (úplně stejně jako já, nebo vy) o svůj vlastní život. Pud sebezáchovy, to je, panečku, prevít. Strach, když na mě v temném průchodu vytáhnou rybičku, že já vytáhnu Glocka a pošlu je do pekla. Už nikdy neuvidí sluníčko.
A já prostě chci mít tohle poslední eso v rukávu.
„A tebe už někdo napadl, nebo co?“
O to přeci vůbec nejde. Prostě chci být připraven na možnost, že se to někdy stane.
„A co když první kedlubna na dlažbě bude ta tvoje? Že ani nestihneš zbraň vytáhnout?“
Tak nic. Tma a ticho. Ale pořád je tady větší šance, že zareagovat stihnu. Že se vrátím domů já.
07.05.2015 PeeteaCZ
Sečteno, podtrženo. Budu radši, když až si budu na náměstí kupovat zmrzlinu, nakluše vousáč a zpod deky vytáhne kalacha, když v takové chvíli budu moct sáhnout k pasu a ucítím polymerovou pažbu. Kdo nenosí, zbyde mu se maximálně krýt za kornoutkem a čekat na příjezd policie ČR. Kolikrát mezitím stihne voustec přebít?
Já doufám, že ani jednou, protože mezitím si ho najde včelička moje, nebo některého ze stejně zodpovědných spoluobčanů. A na zemi zbyde přikryté plachtou jedno torzo a ne 37 jako v Tunisu.
(6x známkováno, průměr: 1,83 z 5)