Nohavicova medaile

Featured Image

Myslím, že pan Nohavica nepotřebuje obhajovat. Berte můj příspěvek jako vyjádření názoru, když už se k jeho medaili od Putina vyjadřuje kdejaký Zvlášť Morálně Retardovaný Diletant. Zkusím dnešním třicátníkům přiblížit, v jakých sračkách jsme žili, v jakých žijeme nadále a co pro nás dříve zrozené ten pán znamená.

Obraz první: Začátek osmdesátek. Objevuji kytaru, je to vynikající prostředek k tomu, aby si mě holky začaly všímat. K naší partě se přiblíží komunista Vlasta. Vysvětluje nám, že na ty schůze SSM fakt máme chodit, aktivně se zapojovat, jinak budeme jen lidé konzumující výdobytky socialismu, a to bysme se měli stydět. K největším flákům od Matušky přidávám do repertoáru, tehdy jako abstinent a nekuřák, Pochod marodů. Kdo je Nohavica, nevím. Komunista Vlasta to ale dotáhne za dvacet let až na ministra (ano, počítáte správně).

Obraz druhý: O rok dva později. Moje kytarové „umění“ dostoupilo takové úrovně, že můžu občas zaskočit v divadelní kapele. Potkávám v divadle lidi, kteří prožívali ruskou okupaci z pohledu dospělců či dospívajících, v době, kdy já byl pyšnej na to, že se umím sám vyčurat. Rodiče mi tyto informace nepředávali, abych někde zbytečně nekecal a nezkurvil život sobě i jim. Jsou rádi, že přežili čistky v sedmdesátkách tak, že můžeme se ségrou na školy. Dostávám lekce z politiky, kultury, až se mi z toho točí hlava. Za účelem zvlhnutí očí a jiných orgánů romantických dívek přidávám do repertoáru Krylovy lyriky Hanina a Svíčky, Nohavicovu Pravdu a Lež a Kometu. Stává se ale, že vlhčím pro ostatní a na mě nezbývá.

Obraz třetí: Moje šance prvně vidět Nohavicu na živo. Půjčujeme si trabanta a jedeme v něm v šesti do desítky kilometrů vzdáleného města. Sál praská ve švech, vidět na jeviště je skoro výsada. Na pódium se připotácí jedinec ožralej na plech. Sotva najde židli a mikrofon. Zapomíná texty i akordy, publikum zpívá za něj. Prožívám těžké zklamání nad koncem tak talentovaného písničkáře. Nikdo tehdy nevěří, že najde dost síly se z takových sraček vyhrabat. Přidávám do repertoáru Rugby, Dopisy bez podpisu i Darmoděje.

Obraz čtvrtý: Kamarád, který má blízko k pořadatelské agentuře, mi sděluje, že Nohavica zas na nějakém koncertě plival na Stranu a Vládu, a že s ním agentura rozvázala smlouvu. Takže žádnej koncert nebude. Ani příští měsíc, ani za půl roku. Kromě této informace si od kamaráda odnáším studijní nahrávku Výběru půl roku předtím, než deska vyjde. Na každém mejdanu musím zahrát Mávátka.

Obraz pátý: Hutka na Letné. Prý si půjčil od kamarádů na letadlo, aby mohl přiletět a zahrát. Nikdy víc už nebude mít takové publikum, proto ta dnešní závist. Nohavica hraje ve vítkovické hale. Beznadějně vyprodáno, lidi vísí i od stropu. Mám už rodinu a kroutím poslední měsíce vojenské prezenční služby jako „špagát“. Klukům na cimře hraju Když mě brali za vojáka i Náměšť.

Obraz šestý: Jedeme od babičky naším zánovním favoritem, který má opravdickej kazeťák a ten dokonce hraje. Otáčím už podruhé kazetu s Nohavicovými zvířecími písničkami, děti zezadu kvičí jako čuníci, my se přidáváme a náš pes vyje, zmaten, co to vydáváme za zvuky. Letní nálada, na kterou se nezapomíná. Díky, Jarku.

Obraz sedmý: Nedávný koncert pod širým nebem. Leje jako z konve, díky přechodu studené fronty prognóza neslavná. Na začátku koncertu Nohavica vyleze na jeviště, a zazpívá prosbu k nebi, aby toho chvíli nechalo. Opravdu přestává pršet, odkládáme pláštěnky. Za dvacet minut nás má tam, kde chtěl, je fakt mistr v ovládání publika. Při sebevražedné písni Černá jáma se dusím smíchy. Ve chvíli, kdy nám sděluje, že „mu Arab šahá na babu“, sleduji nelibé, ba až kyselé pohledy některých jedinců mladší generace. Kašlu na to, bavím se přímo královsky. Po několika přídavcích koncert končí, lidi rozežene až déšť. Po pár týdnech je z „Araba“ těžká aféra. Dobroseři, neziskovky a černí rasisti se mohou zjevit, jak tak něco genderově a rasově nekorektního může být veřejně prezentováno.

Obraz osmý: Vedle Nohavici stojí jeden z nejmocnějších mužů světa, ať si kdo chce co chce říká, je to tak, a třepe mu pravicí. Dokud mačká Nohavicovi ruku, nemůže dávat povely. Nohavica oddaluje třetí světovou válku a třeba i odklání pár raket od cíle Česká republika. Možná jen o těch pár okamžiků, ale díky za ně. Okamžitě však následuje vzpoura neschopných. Mediokratka a havloidní svazačka Frydrychová si hned v neděli na Nohavicovi smlsne. Honem rychle splaší bandu lepšolidí, kteří také v životě nic nedokázali, aby si mohli veřejně flusnout. A kdy jindy by se taky dostali do televize, žejo. Exceluje Jan Rejžek, toho chlapa jsem neviděl za život říct nic pozitivního. Zbytek rozhořčených nul jsem neznal a asi už o nich nikdy neuslyším. Ale to je jedno, sračkomet ČT splnil svůj úkol. Že si přisadili nýmandi z BAKtuálně.cz se taky dalo čekat. Už jen zbývá Nohavicovi uříznout koule, pověsit za palce a nachcat mu na hrob.

Nohavicovi to může být jedno. Vždy byl symbolem svobody a naděje, a sral na to, co si myslí architekti veřejného mínění. Měsíc před jakýmkoli jeho koncertem bude vyprodáno, a těch pár pomatenců, „u kterých skončil,“ prostě jen uvolní místo dalším zájemcům o nevšední zážitek z jeho vystoupení. V tomto kontextu bych rád připomněl píseň, kterou Nohavica hrál mezi svými zákazy. A myslím, že to vyjadřuje i jeho současný postoj, který mediokratům a lepšolidem kazí trávení:

Předevčírem přišlo psaní poslané nebeskou poštou

Jen ať prý se moc neoháním, že už mi to v nebi spočtou

Jen si klidně spočtěte, já se vás nelekám,

víte, co mi můžete,

a hádejte kam.

Haleluja.


11.11.2018 Pako


Související články:


12345 (378x hodnoceno, průměr: 1,73 z 5)
13 900x přečteno
Updatováno: 11.11.2018 — 21:47
D-FENS © 2017