Začnu Ukrajinou… I když to o ní tak úplně není. Ale na jejím příkladu se to hezky ukazuje.
Myslel si někdo dosud, že ve státě zvažujícím členství v EU není možné střílet po demonstrantech?
Myslel si někdo, že demonstranti nebudou střílet po zasahujících policistech?
Myslel si někdo, že „evropská civilizovaná“ masa se nedá ovlivnit několika placenými provokatéry?
Myslel si někdo, že konec prezidenta evropské země nemůže přijít téměř ze dne na den silou?
Myslel si někdo, že uzemní celistvost evropského státu je daná a nenarušitelná?
Myslel si někdo, že Rusové a Američani jsou kamarádi a studená válka je nadobro pryč?
K tomu dodám:
Byli Židi v roce 1938 ochotní si přiznat: „Budeme vyhlazováni“ ?
Byli Češi v létě 1968 ochotní si přiznat: „Naběhnou sem Sověti (a další) s tankama?“
Byli Jugoslávci ochotní si přiznat v 90. letech, že na ně vlítnou stíhačky NATO?
Nechci v rámci tohoto krátkého článku jakkoli řešit, kdo je „ten hodnej“ a kdo „ten zlej“ (patrně bych došel k tomu, že zlí jsou všichni). Chci poukázat na jednu důležitou věc:
Od těch naprosto nejbanálnějších věcí, které všichni známe: „Už nikdy nebudu pít“, „Už nikdy to nebudu míchat“, „Už nikdy nebudu v práci za blbce“, „Už nikdy neudělám školáckou chybu za volantem“.
Přes osobní životně důležité věci: „U nás v satelitním městečku mě nikdy nikdo neznásilní/neokrade/nezabije, tady jsou jen slušný lidi“
A platí to až pro ty nejglobálnější předpoklady: „Tady už nikdy nemůže být válka“, „Naše ekonmika je silná, kolaps a zhroucení nehrozí“, „Občanské nepokoje jsou věcí 19. století“.
Jak vidíme, válka (ať už lokální či globální) není nic nepředstavitelného. Stejně tak není nic nepředstavitelného, že i v té nejklidnější lokalitě dneska někdo neznásilní, neokrade a nezabije nějakou paní domácí (i když – v rámci rovnosti pohlaví a v rámci odkazu článku klidně i pana domácího).
Dokonce i to ožrání může přijít poměrně nahodile, ale o to rychleji.
Proto chci říct – nespoléhejme na pravdu a lásku a pocit bezpečí, sucha a ochrany. Nerezignujme na přirozené schopnosti se o sebe nějak starat. Nikdo to za nás totiž neudělá a nám by pak nezbylo nic jiného, než být chvíli pouze zděšen (jako momentálně všichni politici EU) a následně se rozloučit se vším, co jsme považovali za důležité (např. svůj život, rodinu, svobodu, hmotné statky, auto, kolo, …)
(Zatím nikdo nehlasoval)