NF-104 crash

Featured Image

O tento článek se překvapivě postarala Kobliha Dnes a její dosud nečekaně kvalitní sekce Technet, která nějakým zázrakem převyšuje zbytek periodika. Dočetl jsem článek o Chucku Yeagerovi a šel si pustit Right stuff.

Right stuff je z velké části motivační film s velkou mírou nadsázky, a je to také film toho druhu, které se přestaly od jistého okamžiku točit. V dnešní době frčí filmy o chudáčkách, retardech a zoufalcích, co všechno poserou a nakonec přijde nějaký hodný úředník nebo policajt, aby je zachránil od toho, co měla příroda udělat sama.

Moje nejoblíbenější scénka involvující nedávno zesnulého herce Sama Sheparda není paradoxně ta s nadzvukovým letem, ale ta pozdější, ve které hraje hlavní roli F-104 Starfighter. Je to úchvatná podívaná. Poklkádal jsem ji za skutečně extrémní produkt holywoodské licence, protože scénka vyznívá tak, že Yeager letadlo v podstatě ukradl, oblbnul chlápky na věži, kteří mu dali povolení ke startu a následně v rámci jakési svévolné akce vystřelí Starfightera někam na práh kosmu. Realita byla poněkud odlišná, ale jak se dále ukáže, ne zas tak moc.

Začátek celé historky leží pravděpodobně někde v roce 1944, kdy zkušební pilot Lindner odstartoval na z letiště Lechfeld na upraveném Me-262, který měl pokusně v zádi trupu vestavěný raketový motor Walter HWK 109-509 A-2. Stejný motor poháněl i první pilotovanou raketu Bachem Natter, které jsme se intenzivně věnovali. Za tři minuty dosáhl výšky 8000 m a na letiště se vrátil s prázdnými nádržemi. Jednalo se pravděpodobně o první fungující kombinaci tryskového pohonu a pohonu raketovým motorem na tekuté palivo.

Na začátku 60. let se NASA dopracovala k záměru, že existuje levná a snadno realizovatelná cesta, jak zavítat do stratosféry za zlomek nákladů, které by představoval vývoj speciálního stroje. Potřebovali to pro účely výzkumu a výcviku astronautů. Z armádního odkladiště si vypůjčili tři F-104A, na kterých bylo provedeno několik úprav. Nejvýznamnější spočívá v zástavbě raketového motoru Rocketdyne AR2-3, který fungoval na směs paliva J-4 a peroxidu vodíku a hořel 105 sekund s tahem zhruba 30 kN. Výtoková tryska rakety byla nad tryskou proudového motoru J-79, který měl Starfighter „v základu“, a tryska byl vykloněna nahoru pod úhlem ca 10°. Došlo také k zvětšení rozpětí a náhradě směrovky za větší z verze F-104G. Další změnu si vynutil fakt, že v extrémních výškách letu by konvenční řídící plochy byly neúčinné, takže F-104 dostal propulzní řízení, jako mají vesmírná plavidla. Trysky byly v přídi z obou stran a na koncích křídel, nádrž na hypergoly a ventily se nacházely v přídi namísto radaru. Celý projekt se také nazýval Lockheed Aero Space Trainer (AST).

NF-104A, jak se výsledek této přestavby nazýval, dosáhl výšky letu přes 120.000 stop (36.600 m) a ustanovil tak neoficiální výškový rekord. Jak vypadala ta věc za letu, můžete vidět zde. Na začátku tohoto videa, pojednávajícího o rekordním letu, je dokonce vidět všechny tři NF-104A pohromadě.

Jak vypadala Yeagerova skutečná mise? Ta poslední s NF-104A se odehrála 10. prosince 1963. Yeager odlétal na NF-104A několik desítek misí s cílem navrhnout takový profil letu, aby se dostali s danou technikou a množstvím paliva co nejvýše. Po startu vystoupal do 36.000 stop a zapnul přídavné spalování. To urychlilo Starfighter na M=2 a dostal se do 45.000 stop. Nyní nastal čas zažehnout raketový pohon. Po dosažení M=2.4 na oba motory stoupal letoun pod úhlem zhruba 70° tak dlouho, dokud to šlo. Ve zhruba 55.000 stopách už není dost kyslíku na to, aby mohlo fungovat přídavné spalování. Od nějakých 70.000 stop hrozí přehřátí motoru J-79, pilot proto musí sledovat teplotu výfukových plynů a řídit motor s ohledem na něj, a to až do jeho zastavení. Motor se ještě nějakou dobu točil. Další stoupání se odehrává pouze s raketovým pohonem a dráhu letu od nějakých 100.000 stop lze korigovat už jen reaktivním řízením, protože 90% atmosféry zůstalo dole. Úplný popis profilu mise najdete zde.

Po dohoření rakety a dosažení maximální výšky bylo třeba přimět letoun klesat pod úhlem 50° tak, aby se motor náporem vzduchu točil a mohl roztáčet hydraulickou pumpu, která poskytuje tlak pro pohon řízení. V nějakých 40.000 ft je vzduch dost hustý na to, aby bylo možné znovu nahodit motor. To se Yeagerovi i přes kreativní postupy při manipulaci s pákou plynu a stopkohoutem povedlo jen v jednom případu ze čtyřech, zatímco ve všech zbylých musel přistát bez motoru na dně Rogers Dry Lake. Jak vypadá dead stick landing se Starfighterem, který je spíš taková trubka s pahýlky křídel, ponechávám na čtenářově fantazii. Spíš to uvádím na dokreslení, jak crazy to celé bylo a jaká míra rizika nesl dobrodruh, který se za státní peníze vypravil v hliníkové trubce na práh vesmíru. Dnešní eskapády Elona Muska, kterému občas něco shoří nebo vybuchne, jsou proti tomu celkem neškodná věc.

Yeager byl první vojenský pilot, který letěl s F-104 a létal s ním jako zkušební pilot. Znal jej proto velmi dobře, včetně jeho tendence zvednout předek v okamžiku, kdy se blížila pádová rychlost. A to se mu právě stalo. Při posledním Yeagerově letu s NF-104 se z nějakého důvodu nepodařilo sklonit předek dolů, a to ani při použití propulzního řízení. Starfighter přešel do ploché vývrtky a motor se zastavil. Tím ztratil pilot možnost ovládat kormidla, protože se zastavením motoru se také ztrácel tlak z hydrauliky. Yeager ještě nějakou dobu čekal a komunikoval s pilotem doprovodné T-33, která letěla hluboko pod ním a na kterou padal. Když proklesal Yeager hladinu 30.000 stop, učinil poslední marný pokus – vypustil brzdící padák. To sice na nějakou dobu pomohlo sklopit předek Starfighteru dolů, ale padák se utrhl. Jeho úchyt byl navržený tak, aby se při dopředné rychlosti 180 mph utrhl, coby failsafe pro případ nahodilého vypuštění padáku za letu. Starfighter pokračoval v pádu.

V 6000 stopách se Yeager katapultoval. Rychlost pádu letadla se zhruba rovnala rychlosti, kterou vystřelovací sedačka opustila kokpit, takže to Yeagerovi připadalo, jako by letadlo odpadlo od sedačky. Proběhla celá sekvence oddělení pilota od sedačky, ovšem s jednou chybou. Část dohořívajícího raketového motoru sedačky rozbila průhled helmy a popálila Yeagera na krku. Yeager se tak dostal na zem živý, ale ne zdravý.

Líčení celé události samotným Yeagerem najdete zde. Yeagerův let i pád vyvolal určitou kontroverzi, která nejspíš vedla k ukončení programu a která hodně vypovídá o Yeagerovi samotném. Film Right Stuff jej totiž vypodobnil poněkud idealisticky. Nikdy se totiž nezjistilo, proč Yeager havaroval, vyšetřovací komise to uzavřela zhruba tak nějak, že to prostě bylo riskantní a shit happens. Yeager to přisuzoval letadlu a možné závadě propulzního řízení, přičemž letoun označoval za nezpůsobilý k dalším misím. Někteří piloti v programu to přisuzovali Yeagerovi, který s letadlem dělal, co neměl, nedržel se stanovených postupů, podcenil technické aspekty provozu natolik specifického letadla a v důsledku toho udělal několik hrubých chyb. Frank Borman, budoucí astronaut, se s ním dokonce měl pohádat, každopádně se do něj později pustil ve své knize. Stejný dojem jsem nabyl při četbě stránek Roberta Smithe, dalšího z členů týmu kolem NF-104, který rozebral Yeagerův přístup k celému projektu AST velmi podrobně. Rozebral dokonce Yeagerův popis celé události, ze kterého vyplynulo, že Yeagerův přístup k celé misi byl velmi laxní. Faktem je, že Yeager nedosahoval výkonů, kterých dosahovali jiní piloti v programu.

Chuck had the same results on the morning of December 10th, before his fateful afternoon flight and we talked about the profile and problems again.  I remember telling him with certainty that he would never beat the record if he didn’t hold the 3.5 g’s right up to 70 degrees and damned sure hold the climb angle until intercepting the 16-degree angle of attack. In a sense, pitch attitude control display was very familiar, because it was used with the RCS controller like an ILS approach with the stick.  But the down side was that the airplanes RCS responses were nothing like the response of the control stick.  That was not possible, because it was space dynamics and control versus flying an airplane

Ostatně Yeagerova osoba je plná kontroverze, z větší části vděčí za svou popularitu Jacku Ridleymu and Bobu Hooverovi, kteří mu tak nějak umetali cestu. V tomto ohledu je film Right stuff hrubě vzdálen realitě, ostatně mezi astronauty z projektu Mercury a Apollo také mnoho popularity nezískal.

A nyní holywoodská scénka. Nevyjde z toho nakonec vůbec zle.

Na začátku Yeager komentuje, že Rusové mají stroj schopný dostat se do 110.000 stop. Ano, měli ho. Byl to Je-66, vývojová verze MiGu-21, ano, toho letadla, které měl nedávno přivandrovalý umělec potřebu zahrabat do země. Jak se ukáže, v Americe vyvinuli rychlejší způsob, jak dostat letadlo pod úroveň terénu.

Vidíme F-104A v markingu USAF, jak pojíždí na start. Není divu, letový NF-104A by se těžko sháněl. Existovaly jen 3 exempláře, jeden odepsal Yeager, jeden nouzově přistál po výbuchu raketového motoru za letu a jeden je vystavený jako statický exemplář. Přinejmenším zbarvení a konfigurace je stejná. Tedy +/- pravda.

Nepravda: Jak zmíněno, Yeager se letadla nezmocnil, aby někoho nebo sebe „čelendžoval“, jak velí romantický hollywoodský scénář, ani nemusel oblbnout lidi na věži. Nicméně existují určité pochybnosti o tom, jak dalece byl Yeagerův let autorizován. Takže +/- pravda.

Průběh letu víceméně odpovídá popisu. Vidíme Starfighter zrychlovat a stoupat, přičemž filmový „Yeager“ jakoby na levém panelu několika vypínači zapíná forsáž (je zjevně zabírán panel a ovladače z jiného letadla, boční panely u F-104 byly provedeny jinak a ovládání přídavného spalování byly na levé straně poblíž plynové páky) a později sáhne po nějakém ovladači s nápisem „ON“, což mělo zjevně imitovat spuštění raketového motoru. Sekvence úkonů tedy odpovídá realitě.

Slyšíme dobíhající turbínu (odpovídá realitě) a vidíme „Yeagera“, jak motor vypne (později než ve skutečnosti měl). Následuje pád letadla ve vývrtce. Chybí Yeagerův pokus letadlo stabilizovat vypuštěním padáku, který by se asi těžko natáčel. Finální katapultáž nepostrádá realistický moment hořího obleku a trápení Yeagera s helmou.

Na konci pro Yeagera přijíždí osamělá sanitka s Ridleym na místě spolujezdce (to je ten samý, kdo Yeagerovi dával žvýkačky a sehnal uříznutou násadu od smetáku při prvním rekordním letu). Ve skutečnosti se po Yeagerově pádu rozjela regulérní záchranná akce včetně nasazení vrtulníku, který zraněného a popáleného Yeagera z místa nehody odvezl. Taková věc však nezapadala do celkového pojetí scény.

Takže v celkovém součtu se scénka, vypadající spíše jako typický brak z Hollywoodu, ukázala být vcelku realistickou. Na poměry Holywoodu určitě.

Při natáčení filmové scénky zapojil producent bývalého vojáka a kaskadéra jménem Joseph Svec. Zní to skoro jako Švec. Švec neměl štěstí. Jeho úkolem bylo seskočit na padáku z letadla Cessna v „kosmickém“ obleku a helmě, s generátorem kouře připojeném zvenčí na helmě. Něco se pokazilo, veterán Švec s více jak 2000 seskoky vůbec neotevřel hlavní ani záložní padák a zřítil se na zem, přičemž zahynul. Přičina jeho smrti nebyla objasněna.

Hlavní představitel Yeagera, herec a dramatik Sam Shepard, neměl létání vůbec v oblibě a vyhýbal se mu. To filmovým producentům nebránilo jej opakovaně obsazovat do rolí, které nějak souvisely s létáním (například velitele v Black Hawk Down).

Kdo má zájem pochopit celý projekt v souvislostech, pro toho se bude hodit web Roberta Smithe (+2010), jedné z hlavních osob projektu NF-104. Je to naprosto skvělý web, který jsem dosud neprostuoval celý, ale je to hotový poklad.

 


22.10.2017 D-FENS


Související články:

12345 (99x hodnoceno, průměr: 1,13 z 5)
18 386x přečteno
Updatováno: 22.10.2017 — 23:27
D-FENS © 2017