Onoho památného dne, v pondělí 20. října 2003, jsme byli s přítelkyní v hospodě. Ve tři čtvrtě na osm jsme museli bleskurychle odklusat, protože začal první díl seriálu Nemocnice na kraji města po dvaceti letech a přítelkyně se chtěla dívat. Poněkud mě to pobavilo, protože se na seriály příliš nekoukám a ani zbrusu nová Nemocnice by mě samotného nepřinutila své zvyky měnit.
Celkem přirozeným tahem bylo uvedení staré série Nemocnice. Tím se zabily dvě mouchy jednou ranou: zaplácl se vysílací čas a připomněl se děj, na který bude nový seriál navazovat.
Přiznám se, že na první sérii jsem se začal dívat v domnění, že napravím svoji nevzdělanost a v očekávání, zda to bude taková nuda jako před X lety, kdy zmiňované dílko vysílala ještě komoušská ČST. Ale tenkrát jsem byl ještě dítě a trable dospělých mě nezajímaly.
Prvních pár dílů mě celkem bavilo, ale pak už mě dost unavovalo řešení trapných problémů a kecy o ničem. Navíc mě děsně tahala za uši ta příšerně unylá hudba. Jediné, co mě u seriálu chvíli jakž takž drželo, bylo atraktivní lékařské prostředí. Ale to už taky není nic nového. Asi jsem buran a zaostalec, ale co se týče jmen postav, z celého seriálu znám pouze oba Sovy, Štrosmajera, Blažeje a Cvacha. Vadilo mi, že postavy jsou děsně černobílé, že jsou to tak vyhraněné, ryzí krystalické charaktery. Sova starší je zcela jistě převlečený Mirek Dušín po čtyřiceti letech. To by odpovídalo i věkem. Úlisný Cvach je zase určitě členem zvrhlého Bratrstva kočičí pracky. Blažej je arogantní sukničkář, Sova mladší ublížený notorik. Takže někdy od šestého dílu jsem Nemocnici vídával velice sporadicky. Na celou slavnou Nemocnici jsem postupně zapomněl. Proto mě poněkud překvapilo, že už se vyklubal první díl dlouho slibované a proklamované nové série. „To zas budou mít báby v zelenině co řešit“, pomyslel jsem si. Rozhodl jsem se, že se na tento díl podívám, jednak z důvodů srovnávacích a dále z čisté zvědavosti.
Každý bude novou Nemocnici určitě srovnávat s tou starou. Zatuchlý smrad socialismu za dvacet let vyvanul a nahradilo jej kapitalistické pozlátko. Hudba je drsnější, herci zešedivěli, Chudík už sotva leze. Trapná mi přišla anglofonní deklamovánka „Hodně štěstí, zdraví…“, která v dílu zazněla hned dvakrát a od různých lidí. Osobně neznám nikoho, kdo by ji byť jedinkrát vypustil z huby. Sova si to přihasil v nablýskaném Mercedesu rovnou z Mnichova. Hned se okatě sháněl po flašce. Prostě staré problémy v novém kabátě. Díl skončil akční hláškou o chystané koupi nemocnice, což bylo už předem jasné.
Uvedení původní Nemocnice a následně nových dílů je jen další v sérii shnilých socialistických seriálů, Majorem Zemanem začínaje a Malým pitavalem a Ženou za pultem konče. Není to vina televize, ta se jen snaží vyhovět přáním diváků. Jsou to tedy televizní diváci, kdo zamačkává slzu dojetí nad starými časy. Lze oprávněně namítnout, že Nemocnice není politický seriál, že je především o lidech a jejich příbězích. Asi nejsem normální, ale mě tenhle seriál nikdy neupoutal. Taky poněkud nechápu, proč bych se měl na stejnou věc dívat třikrát, nebo kolikrát už to dávali. Co z toho mám, když už dopředu vím, jaký pohyb daná postava v příštím okamžiku provede. Nebaví mě řešit, kdo je dítětem doktorky Králové. Je mi to upřímně fuk fukovič vyfukov.
Nemocnice na kraji města je prostě pohádka. A lidi mají rádi pohádky, kde zlý skončí v pekle a dobro nakonec zvítězí. Bohužel realita je poněkud šedivá, a tak lidi utíkají do kouzelného světa za obrazovkou. Rozdíl mezi Nemocnicí a americkými nekonečnými seriály je v tom, že Nemocnice se odehrává v nám důvěrně známém prostředí (každý byl někdy ve špitále, na rozdíl od ranče Ewingů) a řeší se tam problémy obyčejných lidí. Jenže mi ten příběh právě přijde až moc obyčejný. Neříkám, že je to špatný seriál a nechci plivat na Hubače, ale faktem je, že mě jeho díla obecně vůbec nebaví. Jsou totiž málo akční. Nemyslím teď, že by tam měly vybuchovat bomby, ale děj nemá spád, nemá to šmrnc. Příběh se jen tak líně převaluje jak znečištěné moře u přístavního mola. Proč bych se díval hodinu na televizi, když mi tetka ze sousedství podobné zážitky obdobných lidí vylíčí mnohem barvitěji? Když už se dívám na nějaký příběh, měl by to být epos hrdinský, inspirativní, něco, co si můžu vzít za vzor. Měl by být o horolezcích, kteří zdolají těžkou horu, o hasičích, kteří zachrání dítě z plamenů a třeba i o doktorech, jak zvládnou náročnou operaci. Ale ne o doktorech, kteří řeší, co půjdou odpoledne nakoupit.
Nemocnice byla hitem na konci 70. let, kdy komančové dávno ubili veškerou ostatní kulturu, a tak jedinou zábavou zbývalo jít do hospody nebo čučet na televizi. Bohužel starého psa novým kouskům nenaučíš, a tak lidi dál zírají na bednu, kde běží tisíckrát omleté filmy a seriály, protože je ani nenapadne, že by mohli dělat něco jiného. Místo aby sami něco prožili, koukají na vymyšlené příběhy smyšlených lidí, které berou za vlastní. Herci se snaží, ale diváci nikoliv. Proč bych se měl obtěžovat tvořit vlastní zábavu, když se můžu svlíknout do tílka a trenýrek, otevřít lahváče a pěkně v teple a pohodlí čekat, co mi bedna naservíruje? To není život, to je virtuální realita, skutečný Matrix.
Tak se milé děti pěkně usaďte, začíná nový díl vašeho oblíbeného večerníčku. Za devatero horami a devatero řekami, za hustou mlhou, která by se dala krájet, na kraji světa, kde stojí jedna stará nová nemocnice a v ní doktor Bolíto…
(Zatím nikdo nehlasoval)