„O ministerské křeslo zájem nemám, pane premiére, ale docela by mi vyhovovalo místo ředitele nějaké nemocnice.“ (reakce nejmenovaného kandidáta na nabídku být v Kocourkově ministrem zdravotnictví)
Politicky nekorektní informace o zdravotnictví pokračuje základními informacemi o současném stavu ekonomiky. Měli byste zvážit zda následující informace budete číst, jelikož pokud nezištně přispíváte na léčbu našich těžce nemocných pacientů částkou odpovídající alespoň odvodům z průměrného platu, možná Vám stoupne krevní tlak a dekompenzuje se vředová choroba a sami budete potřebovat lékaře. Soudruhy zase upozorňuji, že tato zpráva se netýká našeho zdravotnictví, nýbrž zdravotnictví jakéhosi bordelokratického Kocourkova a podobnost s jevy, které možná mnozí budou podvědomě poznávat jako součást svých každodenních praktik, je jen čistě náhodná.
Ze základních ekonomických údajů Kocourkova z roku 2004 lze vyčíst, že na zdravotnictví se spotřebuje 170 miliard kocourkokreditů a že zdravotnické služby vykazují každoroční deficit cca 2-5 mld. Tento každoroční deficit se kumuluje, takže máme nyní asi 12 mld. kumulativní dluh a stát čas od času zdravotnictví „oddlužuje“ (čili zaplatí deficit zdravotnictví z daní). Tento deficit v sobě nese pouze deficit hospodaření pojišťoven, nikoli deficit hospodaření nemocnic, tam bychom se dostali na celkovou částku cca 15-17 mld.. To však nejsou všechny závazky, které zdravotnictví má. Od VZP se nakazily rovněž některé nemocnice, takže se nyní setkáváme v hospodaření s novým hitem zvaným „odložená doba splatnosti závazků“ o němž je zmínka ještě v dalším textu.
Největším donátorem zdravotního systému jsou zaměstnanci. Každý zaměstnanec odvede na svém zdravotním pojištění v průměru asi 2700 Kč měsíčně (včetně odvodu zaměstnavatele), zatímco OSVČ odváděly částku asi třetinovou, což se změnilo s novelou zákona č. 592/1992 Sb. o pojistném na všeobecném zdravotním pojištění, nejméně za své pojištěnce odvede stát (cca 475 Kč). Skupina tzv. „státních pojištěnců“ je zároveň největším konzumentem prostředků na zdravotnictví (spotřebují asi 75% všech prostředků). Obecně platí, že 80% prostředků spotřebuje 20% pojištěnců, tedy míra solidarity v našem zdravotnictví je velmi vysoká.
České zdravotnictví má z ekonomického hlediska některé zvláštnosti. Nejvýznamnějším rysem je velmi nízký podíl přímé spoluúčasti, který je pozůstatkem z dob socialismu a který snad nemá obdoby nikde na světě. S tím logicky souvisejí další zvláštnosti – české zdravotnictví má jeden z největších percentuelních podílů výdajů na léky na světě – okolo 25-28% všech prostředků na zdravotnictví (průměr v EU je okolo 16%). Ti, kdo vždy velmi striktně lobovali za zachování této výše výdajů, byli politici a úředníci ministerstva a pojišťoven s tím, že by snižování prý poškodilo pacienty. Další zvláštností je faktická neexistence nadstandardních zdravotních služeb. Existuje sice pár soukromých zařízení, kde za hotové peníze provádějí kosmetické výkony, ale jejich podíl na prováděných službách je zcela zanedbatelný a do značné míry obsluhují tato zařízení zahraniční klientelu. Tento fenomén je způsoben tím, že téměř všechny zdravotní služby jsou v seznamu zdravotních výkonů a co je a není nadstandard není stanoveno, tudíž je všechno považováno za standard, která jsou zdravotnická zařízení povinna poskytovat.
Jak se financuje systém zdravotní péče? Ač se zdá, že zákony a zvyky se od roku 1992 nezměnily, prošlo naše zdravotnictví již několika revizemi systému plateb. Bodový výkonový systém zavedený v roce 1992 vedl ke značné expanzi počtu lékařských výkonů (zčásti provedených, zčásti pouze vykázaných), což vzhledem k fixnímu množství financí vedlo k „inflaci bodu“ – na počátku měl 1 bod hodnotu 1 Kč, pojišťovny velmi rychle jeho hodnotu snížily na 0,52 haléřů, což vedlo k další eskalaci různých podvodů, protože ten, kdo by v takovém systému nepodváděl, by zkrachoval. Nejvíce byla tato situace patrná v nemocnicích, protože složitější zákroky jsou v sazebníku hodnoceny nejméně příznivě v poměru cost-benefit. To bylo důsledkem toho, že při konstrukci sazebníku lékařských výkonů byly protěžovány především výkony ambulantní (což bylo dáno lobováním soukromých ambulantních specialistů), zatímco výkonům prováděným v nemocnicích takovou péči nikdo nevěnoval – chyběl osobní profit. Extrémní rozdíly jsou i mezi jednotlivými odbornostmi. Tak například když Vám zubař odstraní drobný výrůstek v dutině ústní, dostane za to 560 bodů, zatímco krčař za odstranění krčních mandlí, což je operace náročnější jak na čas tak na prostředky a riziko pacienta, dostane pouze 240 bodů. Reálné náklady tonzilektomie jsou přitom – přihlédneme-li k tomu, že v civilizovaných zemích se výkon provádí na operačním sále za sterilních kautel v celkové anestézii, což by mělo minimalizovat komplikace – asi kolem 2000 Kč. Cena tonzilektomie například ve Švýcarsku je 500 CHF (tj. cca 11 000 Kč), průměrný příjem ve Švýcarsku je přitom asi 5x vyšší než v Česku. Hodnota většiny lékařských výkonů (především náročnějších operací) byla hrubě podhodnocena. Kalkulace, které byly provedeny v roce 1992 uvažovaly totiž fixní částku na hodinu práce lékaře (120 Kč/hod.), nepočítaly se zákonné odvody, nepočítala se práce sestry a nepočítala se ani odpisová hodnota zařízení operačního sálu, paušální sazba za minutu práce na operačním sále byla ohodnocena částkou 2.05 Kč (!!), což mnohde nestačí ani na vodu, páru a energie (operační sály mají např. vysokotlaký rozvod páry, mají rozvod medicinálních plynů atd.). Takto prasácky kalkulovaná cena výkonů je nejméně u 90% chirurgických výkonů. I kapitánům českého zdravotnictví nakonec došlo, že tento systém nemá šanci na přežití, a tak uskutečnili jeho změnu. Systém výkonový zůstal jen u ambulantních specialistů, ti jsou ovšem dále omezeni množstvím výkonů vykázaných v minulosti (koeficienty „RegKo“ a „KorKo“, které jsou založeny na srovnání počtu výkonů s referenčním obdobím minulého roku) a dále časem, který je stanoven na provedení jednotlivých výkonů na papíře (např. cílené specializované vyšetření – 120 bb, 30 minut) a to tak, že celková doba vykázaných výkonů nesmí přesáhnout 12 hodin denně. Tím se zajistilo, že nedošlo k vzrůstu plateb za provedenou péči. Ti, co si podvody našmelili vysoké hodnoty koeficientů v referenčním období, ti jsou na tom dobře, zatímco ti ostatní můžou pracovat jako blázni a je jim to houby platné. Nikdo nezkoumal, zda ty paušály a referenční hodnoty odpovídají skutečnosti. Dobré to měli praktičtí lékaři, kteří místo výkonového systému dostali kapitační platbu, čímž pojišťovna zajistila dosti drastický pokles objemu péče v tomto sektoru a k nárůstu front (zpočátku se nezřídka kdy stávalo, že se pět praktických lékařů dohodlo a každý den ambuloval pouze jeden za všechny – teprve později došlo ke kontrolám dodržování ordinační doby ze strany pojišťoven). V nemocnicích se „najelo“ na systém unitárních rodných čísel a paušálních plateb s tím, že se opět kontrolovalo, zda není omezován objem péče.
Celý tento mechanismus plateb má jednu velkou vadu na kráse a tou je špatná úroveň regulace cen výkonů, která má v naprosté většině charakter okrádání. Pokud je zdravotnické zařízení smluvně vázáno se zdravotními pojišťovnami, je povinno respektovat příslušné cenové regulace a není oprávněno vybírat peníze navíc. To se negativně projevuje buď na kvalitě péče nebo na ekonomické bilanci zařízení nebo na falšování dokumentace pro pojišťovnu. Reformy neodstranily největší problém celého financování a to je systém dvojitého podrazu, který drží financování zdravotnictví v rovnováze ale zároveň v permanentní krizi. Zdravotnická zařízení šidí pojišťovny a pojišťovny zase neplatí lékařům za odvedenou práci, nikdo a nikde se nedovolá spravedlnosti. V podstatě žádná ze stran, má-li ekonomický pud sebezáchovy, nemůže přestat. Nakonec je to tak, že dostanete peníze nikoli za práci ale za to, co si vylobujete. Pojišťovny tedy neplatí za provedenou práci, nýbrž pouze přidělují peníze na základě milostivého uvážení úředního zmrda ze zdravotní pojišťovny. Pokud byste se systému chtěli postavit, vždy bude dost pák na to, jak Vás odstřelit a jak Vás ovládat. Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti – to vyhovuje hlavním viníkům krize systému – úřednicko-managerské lobby. Tato lobby z toho pochopitelně profituje, drží v ruce hlavní trumfy – tj. rozhoduje o financích a jejich alokaci. To přirozeně vytváří prostor pro korupci. Mám dojem, že celý systém byl od počátku nastaven takto – totiž aby se zmrdům dobře žilo.
Černé díry ve zdravotnictví – poslední bašta českých tunelářů
Jak vlastně vznikla úřednicko-managerská lobby? Její původ musíme hledat už za tvrdé totality. Byli to loajální komunisté, kteří měli na starosti chod zdravotnictví a byli zaměstnáni jako úředníci OÚNZ a KÚNZ (okresní a krajský ústav národního zdraví, pro ty později narozené). Úředníci byli částečně lékaři a částečně prostí inkousti, ovšem ani ti lékaři nebyli většinou dotčeni praktickou medicínou. Po plyšovém převratu došlo i na reformu zdravotnictví: komunističtí úředníci z KÚNZ a OÚNZ se jeden den propustili sami ze zaměstnání, vyplatili si tučné odstupné a následně se obratem ruky zaměstnali ve zdravotní pojišťovně, což byl za vlády Klause ten správně modrý kapitalistický nástroj, který nás konečně dovede k zářným zítřkům. A pokud neumřeli, tak tam milí komouši přežívají dodnes, jenom rudou legitimaci spláchli do WC a začali se opájet možnostmi tržní ekonomiky. Ale to ještě není konec pohádky.
Oblíbeným úslovím zdravotnických úředníků a politických zmrdů je tvrzení, že český zdravotnický systém spotřebuje jakékoli množství prostředků, které jsou k dispozici. Zároveň dodávají, že za tento stav jsou odpovědní výhradně lékaři a to lékaři zaměstnanci svými nadměrnými mzdovými požadavky. Zmrdi sice otevřeně přiznávají, že za práci lékaře platí málo, ale zároveň dodávají, že to tak musí zůstat, protože na větší mzdy nejsou peníze. Lékaři mají podle názoru všech zainteresovaných soudruhů totiž nárok pouze rýt držkou v zemi a obětovat svoji ekonomickou prosperitu na oltář lékařské vědy a trpně čekat na to, až se kapitáni českého zdravotnictví dohodnou, že nyní je možno odměny za práci lékařů zvýšit, protože teď je peněz v systému dostatek. Taková situace ale nikdy nepřijde, protože v ekonomickém systému zdravotnictví se najde vždy spousta děr, kudy peníze utečou do kapes těm potřebným, kteří mají dostatečně vypracovány vazby na mocenské a ekonomické špičky a kteří mají ty správné názory, drzé čelo a ostré lokty. Zdravotnictví je poslední bašta českých tunelářů a má pro ně jednu velkou výhodu: i při největším úsilí se vytunelovat prakticky nedá, protože peníze přicházejí postupně a je jich spousta. Kam se ztrácejí peníze v českém zdravotnictví? Začneme těmi nejméně kontroverzními cestou a tou hlavní je nadužívání lékařské péče. Zdravotní systém v ČR je systém velmi liberální, který umožňuje svobodnou volbu lékaře a umožňuje rovněž návštěvu lékaře prakticky v každou denní či noční hodinu s jakýmkoli problémem, aniž by byl pacient konfrontován s jakýmkoli regulačním opatřením – vždy je spousta nemocnic, které mají otevřeno. V České republice je počet návštěv na 1 obyvatele a rok více než 2x vyšší, než průměr v EU. Průměrný Čech navštíví lékaře 15x za rok, zatímco občan starých zemí EU průměrně pouze 7x. To s sebou nese zbytečné náklady. Setkal jsem se třeba se situací, kdy mi na pohotovost přivezla rodina babičku s akutním problémem. Když jsem tu babičku ošetřil, zeptala se dcera: „a víte, pane doktore, já mám už 2 roky takový problém, nemohl byste se mi na to podívat?“ Kdybych řekl ne, koleduji si o stížnost, jednalo se samozřejmě o kravinu, kterou mohl vyřešit praktický lékař v rámci svého paušálu. Zkusme si spočítat, kolik taková zbytečná návštěvnost v ambulancích stojí. Dejme tomu, že za každou zbytečnou návštěvu zaplatí pojišťovna 100 Kč a dejme tomu, že takových zbytečných návštěv je v průměru 5 (všimněte si, že ne 8, abychom se dostali na úroveň EU). 5 x 10 miliónů x 100 Kč ročně = 5 miliard – a máme zde dvojnásobek ročního deficitu zdravotnických služeb.
To však nejsou všechny černé díry. Máte pocit, že nízká úroveň spoluúčasti je v Kocourkově kvůli blahu pacientů? Omyl! Ta je zde z úplně jiného důvodu. Například náklady na léky dělají 25-30% z celkového objemu ročních nákladů na zdravotnické služby zatímco ve starých zemích EU je to kolem 16-20%. V jiných systémech je těžiště přímé účasti pacienta právě v platbách za léky – např. ve Francii se doplácí na léky v různých kategoriích – minimálně 35% a maximálně 60% ceny léků v Itálii jsou léky hrazeny 100% pacientem a i v takové Británii, kde je socialismus jako řemen, zaplatíte 6 GBP za každé balení vydaného léku bez rozdílu (kdybychom přepočítali tento poplatek podle parity kupní síly, vyšel by nám povinný doplatek 100 Kč na každé balení léku v ČR). Když se podíváme na ceny, za které se u nás léky v lékárnách prodávají (resp. vydávají a účtují pojišťovně)), dojde nám, že ceny léků v některých položkách převyšují cenu v zahraničí ačkoli kupní síla průměrného českého obyvatele je výrazně nižší. Proč? Samozřejmě kvůli korupci. Lékovou politiku a úhrady léků řídí lékové komise pracující pod hlavičkou ministerstva, kde sedí zmrdi jak z ministerstva tak z pojišťoven. Ti berou úplatky za to, že schválí plnou úhradu téměř jakéhokoli léku. Kdyby se léky nehradily v takové míře, pak by farmaceutické firmy zdaleka nenadělaly takové kšefty. Proto jejich motivační programy předčí všechna očekávání – dokonce i pan generální ČEZu by čuměl na drát. Mám známého na vedoucím postu jedné renomované farmaceutické firmy a ten tvrdil nezaručené zprávy o tom, že úplatky věnované jednotlivými firmami jednotlivým úředníkům i politickým špičkám, kteří pro ně lobbují jdou do miliónů korun – samozřejmě neřekl přesně kdo, ale jeho rozhled je takový, že mu nemám důvod nevěřit. Ti, kdo nedají nic, pochopitelně plně hrazené léky nemají a tak řvou, protože jejich konkurenceschopnost na trhu klesá. Chci-li si tedy udržet dobrou pozici na trhu, musím dávat taky. Dokladem toho je stížnost na ČR v rámci EU některými výrobci léků, kterou jsme mohli zaznamenat v denním tisku v březnu tohoto roku. Ale než se soudit, to je pohodlnější platit. Však oni to blbci daňoví poplatníci zacvakají. Farmaceutické firmy pochopitelně nelobují jen u úředníků, ale i u zdravotníků. A tak klíčoví lékaři – decision makers, kteří rozhodují o větší míře preskripce nebo kteří mají pravomoc někomu zakázat, aby lék napsal, jezdí zdarma na kongresy nebo na lyžování do alpských středisek, těm důležitějším se může zaplatit i dovolená s celou rodinou na Maledivech. Proti úředníkům rozhodujícím o úhradě je to ale jen malé všimné. Nedávno mezi lékaři naší nemocnice proběhla informace o jednom rozhovoru před přednostou nejmenované kliniky, kdy jedna lékařka povídala druhé: „představ si, že XY jela na čtrnáct dní do peruánských And“. Na to zareagoval přednosta kliniky: „Skutečně? A která firma jí to sponzorovala?“ Pan přednosta ani nepomyslel na to, že by ona kolegyně – svobodná, bezdětná a bez závazků – si mohla na takovou dovolenou ušetřit ze svého, což velmi výmluvně svědčí o tom, kdo přispívá na dovolenou jemu. Ne každý lékař jezdí na hory a většina lékařů od farmaceutických firem uvidí pouze reklamní tužky a letáky, maximálně nějaké to pohoštění na odborném semináři. Kolik peněz se prošustruje na korupčním prostředí, které zde udržuje úřednicko-managerská lobby? Vyjdeme-li z poklesu nákladů na léky cca v rozsahu 6% – tedy z 25% na 19% – ať nejsme škrti a ty lidi zas tolik neholíme – 6% ze 170 miliard – mě vychází velmi střízlivý odhad na 10,2 miliardy.
A další černá díra. Tentokráte jsou hlavními aktéry páni ředitelé nemocničních zařízení a členové managementů. Řeč je o rozhodování, do čeho se nasypou peníze přicházející na provoz zdravotnického zařízení. V zásadě existují 3 možné cesty tunelování:
1. tunelování investicemi. Je známo, že téměř jakákoli investice ve špitále je pořízena na základě úplatku, veřejně a nepokrytě se hovoří o 3-5% „provizi“ pro management za každou investiční zakázku. To je věru řádná investiční „pobídka“, zvláště když si firma, která takto uplácí, na reálnou cenu zakázky narazí několikanásobek té pobídky. Vadí to managerům, kteří dostávají 3-5% – tentokráte už z ceny vyšší? Ani v nejmenším. Tak například každá nemocnice má zařízení na vyšetření CT. Přestože jsou tato zařízení někde zcela nevyužitá, nerentabilní a neobsluhuje je mnohdy vyškolený personál. To ale nevadí a soudruzi ze zdravotní pojišťovny to rádi proplatí. Vše je přece uděláno pro dobro pacienta. Tyto nové kapacity představují jednu z nejdynamičtějších položek růstu nákladů na zdravotní péči.
2. Tunelování outsourcingem. Kdysi měla každá nemocnice svoji prádelnu, svoje uklízečky a svoji vývařovnu. Dnes se tyto služby „objednávají“ přes soukromé subjekty, prý je to levnější a pohodlnější. Zatímco kdysi nemocnice zaplatila za úklid přepočteno bratru několik korun za metr čtvereční, nyní jsou to desítky korun a cena jde stále strmě vzhůru. Jakou přidanou hodnotu přináší soukromý majitel takové outsourcované služby? Vždyť všichni zaměstnanci, kteří dříve pracovali pod hlavičkou nemocnice se prostě jednoho krásného dne dozvěděli, že pracují nikoli pro nemocnici, ale pro firmu Smeták&Hadra s.r.o.. Pan budoucí majitel, člen rodiny někoho z managementu nemocnice prostě přišel s geniálním nápadem, jak cvalíkovi trochu pustit žilou. A tak založil soukromou firmu – s nulovým majetkem a nulovým počtem zaměstnanců a jediným škrtem pera převzal část dosud fungující nemocniční infrastruktury. Zaplatil za to příslušný pan majitel? Ale jistě, příslušníkům managementu do kapsy. A desátek splácí každý měsíc. Však on už si ho pan ředitel ohlídá, aby ho strejček nepodrazil, však ví, kolik mu platí a pět procent z toho je kolik? Ostatně, kde by pan majitel sehnal takovou zakázku, kde za metr čtvereční úklidu zákazník zaplatí až 60 Kč měsíčně a čisticí prostředky navíc mnohde zaplatí špitál ze svého? Tunelování outsourcingem pokročilo posléze do druhé fáze, kdy outsourcující firmy vykoupily za nepatrný bakšiš od nemocnice její materiálové vybavení. Tak a teď už mají nemocnici pevně v rukou, už je na nich špitál závislý – ledaže by zbudoval za drahé peníze všechno úplně znovu. Možná to stejně bude muset udělat, protože outsourcující firma nevrazí do bývalého špitálního majetku ani korunu a až dojde na havárii, zaplatí to špitál, však ono se to nějak udělá, však za každou investici je přece „provize“.
3. Tunelování materiálovými náklady. Tržní konkurence se zde projevuje velmi blahodárně. Firmy se předhánějí, která z nich nabídne vyšší cenu za léky a materiál, protože tak i úplatek bude tučnější. Když se zlikvidovaly staré managementy okresních a krajských nemocnic, měnily se i dodavatelské smlouvy na léky a materiál – a ejhle – najednou byly léky a materiál skoro o třetinu levnější. Myslíte si, že se něco vyšetřovalo? Úředníci drží spolu, žádný z nich přece neví dne ani hodiny…Koneckonců až si nové ředitelství vypěstuje nové dodavatelsko odběratelské vztahy a nové koště přestane mést, bude to stejné jako kdysi. Řeknete si, že to není možné? Jeden příklad za všechny. V Německu se platí za 1 koronární stent (to je takový ten bazmeg, co Vám zavedou do koronární tepny při infarktu) asi 1000 Euro. U nás je průměr ceny asi 3000 Euro. Čím je to způsobeno? Hádejte.
Černé díry, které jsou denně na tapetě před lékařskou veřejností, jsou proti výše uvedeným neoficiálním informacím jenom ubohé příštipkaření. Ale přece. Soudruh Cabrnoch a soudruh Ouzký (oba tržně-libertariánská ODS) založili systém informací IZIP. IZIP by měl být monstrózní internetový server, kde by si kterýkoli lékař mohl o pacientovi zjistit potřebné informace, které by se zde shromažďovaly od ostatních lékařů. Poněvadž soudruh Cabrnoch sedí v dozorčí radě VZP a má tak v popisu práce odkývat a tolerovat šolíchy představitelů pojišťovny, zaslouží si i recipročně soudruh Cabrnoch nějaké to korýtko. A tak pojišťovna za systém IZIP utratila za celou dobu jeho existence cca 80 milionů. Neznám žádného lékaře, který by byl na IZIP napojen a jakkoli smysluplně z něj dostával informace. IZIP je tak monstrprojekt, jehož výstupy jsou rovny nule a jehož náklady každoročně stoupají přesně v duchu D-Fensovy zmrdologie. Jiným projektem VZP je například projekt „mořský koník“. Tento projekt je naprosto vynikajícím kolaterálním benefitem tamních zmrdů. Zatímco normální člověk si musí dovolenou v subtropických krajinách platit ze svého, existují vyvolení jedinci, kterým to zaplatí Všeobecná zdravotní pojišťovna. Takovými vyvolenými byli například někteří poslanci (v čele s poslancem Cabrnochem pochopitelně), kteří si jezdí kontrolovat do Řecka alergické děti na ozdravném pobytu, jak dobře je o ně postaráno. Tak to už je ale vážně v prdeli. VZP smrdí korunou na každém kroku, lékařům za práci platit nehodlá, ale faktury za rekreace u moře jistě platí včas. Vůbec celý ozdravný pobyt pro děti je výborný nápad. Jenom by mě zajímalo, proč to těm dětem nezaplatí rodiče, zdraví přece nade vše. Kde je hranice mezi život zachraňující léčebnou procedurou a zábavou? Nedovedu si představit, že by podobnou akci byť jen částečně sponzoroval britský NHS nebo švédský zdravotnický systém. Ale když potřebují děti českých zasloužilých funkcionářů nadstandardní dovolenou, vždy je zde cesta jak to zařídit. Za chvíli bude k mání například nejnovější výpočetní technika nebo třeba luxusní automobil jako zdravotnická pomůcka – pochopitelně pouze pro vyvolené.
Někteří kolegové v minulosti se rovněž u soudruhů inspirovali a systém zdravotní péče použili ke svému obohacení. Stačilo vypsat recept na nějaký dražší lék a v lékárně bylo k mání jakékoli zboží. Přizdisráči, kterých byla většina, si za recepty vybírali pouze vitamíny popřípadě zdravotnickou kosmetiku nebo léky, které zrovna systém nehradil. Většinou se jelo na půl s lékárníkem, tj. inkriminovaný podnikavec si mohl vybrat jenom za polovinu částky. Byli ale i tací, kteří v tom jeli ve velkém. Přes lékárny se nakupovala domácí elektronika, ale byli i tací, kteří recepty v lékárně splatili leasing na auto. Já osobně propíšu za recepty ročně cca 40 tisíc, ačkoli se běžně o pacienty starám. Znám ale lékaře, kteří ačkoli mají v náplni práce laboratorní činnost a živého pacienta nikdy neviděli, dostávali od svého zaměstnavatele recepty a propsali za půl roku třeba 200 tisíc. Tento stav věcí trval asi do roku 1998, kdy médii prošlo pár kauz lékařů, kteří představovali špičku ledovce a kteří šli za tyto delikty do kriminálu (pochopitelně dostali exemplární trest, zatímco zmrdi z pojišťovny, kteří na to měli dohlížet, a lékárníci, kteří brali procenta, se chechtali, až se za břicho popadali).
Většina nemocnic zřizovaných státem má vedení, která tam dosadila vládnoucí ČSSD. A v souvislosti s předpokládaným odchodem ČSSD do opozice celý proces tunelování eskaluje. Partajní ředitelé vědí, že budou nahrazeni jinými partajními řediteli. Mají to za pár a tak si chtějí ještě na poslední chvíli vycucnout pár bonusů navíc. A tak se prý zrodil nový vynález: objednávky s odloženou dobou splatnosti. Managementy nechtějí, aby to vypadalo, že se špitály moc zadlužují, a tak je základní podmínka ve výběrových řízeních podle nejnovějších drbů postavena tak, že doba splatnosti faktury za dodané zboží a služby musí být nejdříve 1.7.2006. Není Vám to datum nějak povědomé? Jak relevantní jsou asi dnešní údaje o zadluženosti špitálů? To se budou „straky“ divit – ale vlastně nebudou, protože už nyní se počítá s tím, že část nemocnic se zruší, takže jim vlastně tunelování současných bossů hraje do noty. Divit se budou zaměstnanci a taky pacienti. Už nyní prý existují seznamy spřátelených firem, které se budou ucházet o budovy, zařízení, výhodná stavební místa – vše pochopitelně koupí za babku a za úplatek novým pánům. Až se to stane, bude se to nazývat „tržní čištění“. Mladí a zdraví voliči ptákostrany zatleskají, bude jim vysvětleno, že jde o jejich ekonomický profit. Chystá se noc dlouhých nožů, Viktor čistič už stojí s bednou louhu připraven sprovodit ze světa kostlivce ze skříní ekonomicko-managerské lobby a pánové vlastně vydělají hned dvakrát. Jako za kupónové privatizace: jednou na privatizaci samotné a podruhé a obchodování s dluhy. Teď nejdříve přivedou tunelováním nemocnice do krachu a potom dojde k rozprodání lukrativních budov a pozemků – a samozřejmě i na ty dluhy převedené do ČKA dojde. Budou u toho stejní lidé, protože jak známo – úřednicko-managerská lobby to hraje na obě strany politického spektra. Myslíte si, že se někdo z těch nedotknutelných tam nahoře bojí výměny politické garnitury, že se jich dotkne noc dlouhých nožů? Ale kdeže, oni sami budou noc dlouhých nožů realizovat. Samozřejmě, na pár malých ryb se ukáže prstem. Ale ty velké ryby? Soudruh Topolánek ví o tom své. Kdo bude obětí noci dlouhých nožů? Budou to zaměstnanci zdravotnických zařízení, kteří se octnou na dlažbě. Ale z cizího krev neteče. Mají být méně neskromní v mzdových požadavcích a obětovat tak svou prosperitu na úkor špitálu? Topolánek, Julínek a Musílková tvrdí, že ano, Challenger tvrdí, že je to jedno. Mzdové požadavky budou to poslední, co bude řídit jejich osud.
A co pacienti? Spousta lidí jistě zatleská, hlavně těch, kdo žádné zdravotnické služby nepoptává. Ale poptávat budou, jednoho dne, což je jedna z mála jejich jistot. A možná to nebude ani tak za dlouho, třeba někomu onkologicky onemocní jeho rodiče, třeba budou čekat v brzké době potomka a bude komplikovaný porod v nějakém tom špitále, kde po noci dlouhých nožů nezůstane kámen na kameni. Až Vám zemře někdo blízký, budete samozřejmě jako prvního obviňovat ošetřujícího lékaře, to je přirozená a očekávaná reakce. Možná prokážete flagrantní pochybení a možná dokonce i lékař dostane flastr. Ale co když tam ten lékař byl 3 měsíce i s cestou a sloužil sám? Co když nemocnice téměř jiným druhem lékaře než absolventem a pracujícím důchodcem, co polovinu pracovní doby prospí, prostě nebude disponovat? Vychovat lékaře trvá cca 10 let. Z naší země odchází cca 500 plně kvalifikovaných lékařů ročně do zahraničí a zdá se, že tento trend bude trvalý. V celé zemi je asi 15 000 lékařů – zaměstnanců, z čehož jen asi 1/3 je plně kvalifikovaná. Dost velká část je před důchodem, ti neodcházejí do zahraničí ale na odpočinek. O nekvalifikované lékaře není v zahraničí zájem. Asi 800 – 1000 absolventů ročně opouští bránu lékařské fakulty. Část z nich do zdravotnictví nikdy nenastoupí. Díky mizernému ohodnocení kvalita výuky na lékařských fakultách rapidně klesá. Jsou to jednoduché počty. Žádná náhlá apokalypsa nehrozí, půjde o pomalé odumírání, jehož důsledky si hned nikdo neuvědomí. Místní čtenáři začnou své lékaře ve zvýšené míře potřebovat cca za 25-30 let. Jak kvalifikovaný bude v té době Váš lékař? A jakým bude mluvit jazykem? Možná ukrajinsky, možná čínsky. V tomto ohledu existuje ve světě spousta analogických situací. Zeptejte se svého politika.
Zkusme si tedy spočítat, kolik takové tunelování zdravotnictví managementy nemocnic stojí. Z celkových prostředků na zdravotnictví připadne na provoz nemocnic asi 55% nákladů. Z těchto nákladů tvoří zhruba 40% mzdy zaměstnanců, cca 30% provozní náklady a cca 30% náklady na zdravotnický materiál. Podíváme-li se na strukturu výdajů nemocnice v civilizovaném světě, kolik si myslíte, že je procentní podíl mezd na celkových nákladech nemocnice? Asi 60-75%. Asi bych měl přemýšlet, jak se zapojit do tržního mechanismu ve zdravotnictví. Kdybychom jako lékaři nemocnice nabídli managementu nějaké všimné, třeba 3-5%, naše platy by asi raketově vzrostly. Dejme tomu, že provozní náklady a náklady by se daly snížit o 5% a náklady na materiál o třetinu (aspoň tak o tom referovali krajští hejtmanové). Tedy (0.05 x 0,30 x 0,55 x 170) + (0.3 x 0.3 x 0.55 x 170) = 9.8 mld.
Tak si to tedy zrekapitulujme: 5 mld + 10,2 mld. + 9,8 mld = 25 miliard korun. Co by se z toho mohlo zaplatit: 2 miliardy každoročního deficitu. 16 miliard na každoroční zvýšení platů zdravotníků podle těch nejvyšších požadavků, které dosud vznesli. Mohlo by se přidat zdravotnickému výzkumu. Anebo by se mohlo snížit pojistné – na jednoho člověka by to v průměru vycházelo 2 500 Kč ročně.
Kdo je tedy hlavním viníkem všech ekonomických potíží ve zdravotnictví? Je to úřednicko-managerská lobby. Oni mají největší finanční profity, oni mají moc a hlavně by museli nejvíc obětovat, kdyby došlo k nějaké smysluplné změně. Zdravotní pojišťovny s managementy špitálů nemají žádný zájem na změně. Proto jsou nepřáteli jakékoli smysluplné změny. Když finance nestačí, prostě poukáží na bordelistický systém, který sami vytvořili, a do systému se znovu přisype a desátky od dodavatelů se opět posypou. Proto budou vytrvale na veřejnosti brečet pokaždé, když si zdravotníci s vládou vyjednají nějaký bonus k platům. Je to snad proto, že by jim záleželo na vyrovnaném rozpočtu? Vůbec ne, jen na jejich bakšiš zbude míň, Zdravotníci zatím neplatí desátek. Proto od nich neustále slyšíme, jak je všechno složité a že nejsou peníze. Snad kdybych obětoval nějaké to procento ze svého, můj plat by raketově vzrostl. Že já blbec jsem tak staromódní a nemyslím tržně. Tak když je to pro ně tak složité, proč prostě nesbalí fidlátka a nejdou dělat něco jiného? Proč ještě žádný zdravotnický manager není přeplacen a přetažen do soukromé sféry? Dovolím si tvrdit, že by ty bolševické pohrobky nikdo jinde nezaměstnal. Dovolím si tvrdit, že kdyby si zřizovatelé zdravotnických zařízení jen trochu lépe vykovávali svoje vlastnická práva, pak by nemusel být větší problém. Ale to bychom byli velice naivní. I tam sahají chapadla korupční chobotnice. Podle mě je korupce prorostlá do těch nejvyšších míst. Bez vzájemného krytí zad by udržování takového ekonomického bordelu, jakým zdravotnictví je, nebylo možné.
Každého, kdo přečte tuto litanii, pochopitelně napadne, že lékem na tyto neduhy by mohla být privatizace. Teoreticky vzato, byla. Ale to by nejdřív někdo musel vytvořit nějaké standardy kvality a nezávislý systém kontroly kvality péče – a musel by ten někdo mít know-how a nesměl by patřit k té zmrdí mafii. A takový žádný spasitel není. Ani v podmínkách civilizované země není soukromé zdravotnictví zcela bez problémů a nepokrývá všechny reálné potřeby obyvatelstva. Nedovedu si dost dobře představit, jak u nás plánovaná masová privatizace dopadne, v zemi, kde je mizivá vynutitelnost práva a kde jsou paragrafy uspořádány v nepochopitelné spleti tak, aby na jeden paragraf připadaly vždy nejméně dva, které platnost předchozího paragrafu zpochybňují tak, aby zmrdi vždy dosáhli bene. Největším privatizátorem v českých podmínkách by byli pochopitelně zase jenom ti komunistiké kádry, kteří by dělali jenom to, co dělají nyní, hlavně rychle vycucnout prachy a jí dál. Proto ani za současných podmínek není privatizace řešením pro nikoho, kromě zmrdů, kteří by tak současný svinčík jen zlegalizovali.
Jistě si dokážete představit, v jak motivujícím prostředí pracují lékaři, kteří se ve zdejším Kocourkově na podobné praktiky díky jistým emocionálním bariérám nezmůžou. Mnohdy jedinou jejich útěchou je náplň práce, totiž že je práce, kterou dělají, navzdory zmrdům, baví. A od toho, jak je práce baví, se také odvíjejí její výsledky. Což budiž mottem pro další pokračování seriálu.
(Zatím nikdo nehlasoval)