Současná situace ve státním základním školství, ale vlastně i v nestátních základních školách je všeobecně známá. Není dobrá, pozitivní nejsou ani tendence a rozumně nelze očekávat ani nějaké podstatné zlepšení v budoucnosti. Už před deseti nebo patnácti roky jsme očekávali další zhoršení a to se nejen naplnilo, ale ještě překonalo očekávání. Podobně realistická je současná ponurá vyhlídka do budoucnosti. Školy budou stále více nekvalitní a pro skutečnou výchovu dětí stále více nepoužitelné.
Je však třeba zdůraznit, že i bez ohledu na kvalitu škol je domácí vzdělávání jednoznačně nejpřirozenější, nejzdravější a tedy i daleko nejefektivnější fomou vzdělávání dětí – žádná škola rodinu nenahradí.
Tak jako v uplynulých letech i nyní tedy mnozí rodiče musí hledat pokud možno optimální formy vzdělávání svých dětí a sice formy, které budou alternativou k běžným státem vnucovaným možnostem. Zatímco některé pokusy vycházející ze zafixované touhy nacpat děti do školy stůj co stůj, jako například zakládání nových kvalitních soukromých škol, se ukazují v naší konkrétní situaci jako buď mimořádně komplikované nebo přímo dokonce přímo nerealistické /bez ohledu na zkušenosti z jiných zemí/, jednoznačně se u nás osvědčuje tzv. domácí vzdělávání. Domácí vzdělávání je v našich podmínkách už poměrně osvědčenou metodou, jedná se o fenomén dlouhodobě prosperující v mezinárodním měřítku a především v historii a také vyhlídky do budoucna jsou tu velmi optimistické zvláště s ohledem na obrovskou a pro nezasvěcené zcela netušenou pružnost této alternativy. Domácí vzdělávání je v našich konkrétních podmínkách tedy osvědčeným, ale současně velmi málo využívaným prostředkem. Současně je třeba připomenout, že se oproti pokusům o exkluzivní / z důvodů finančních a geografických/ kvalitní soukromé školy jedná o variantu všeobecně naprosto dostupnou a levnou.
Jednoznačné výhody domácího vzdělávání oproti školní docházce jsou natolik známé a zřetelné, že je není třeba rozebírat: veškerá hodnocení, veškeré výsledky a statistiky jsou naprosto evidentní. O tom, že děti z domácího vzdělávání jsou v každém ohledu intelektuálně mnohem lépe vybaveny než vrstevníci z hromadných zařízení nikdo aspoň trochu zasvěcený rozumně nemůže pochybovat, stejně jako je patrné, že homeschooleři mají zdravější přístup ke kolektivu a samozřejmě nejsou nikterak dotčeni různými perverzními postoji, kterými nohé současné školy děti stále více poškozují.
Přesto i po mnoha letech domácího vzdělávání v naší společnosti se stále traduje celá řada pověr, předsudků a nesmyslů, které bohužel často mnozí provozovatelé domácího vzdělávání svým vyděšeně nedůsledným naplňováním možností domácího vzdělávání a z dalších důvodů můžou i podporovat. Zmrzačené pojetí domácího individuálního vzdělávání dokonce rozhodujícím způsobem deformuje i nejrozšířenější materiály a reference od lidí v domácím vzdělání zapojených. Jedná se tu tedy jednak o omyly, jednak o chybné interpretace skutečnosti a konečně o podsouvání negativ domácímu vzdělávání, přičemž jde o ve skutečnosti o problémy vzniklé chybnou aplikací domácího vzdělávání.
Takovým typickým omylem je představa, že domácí vzdělávání oproti školní docházce dětí příliš zatěžuje rodinu, že klade na rodinu zvýšené nebo dokonce enormní nároky. Opak je pravdou. Oproti otrockému courání dětí do školy je domácí vzdělávání určitě pohodlnější alternativou, velmi přispívá pohodové atmosféře v rodině a otvírá celou řadu možností. Je třeba zdůraznit, že je přirozené domácí vzdělávání pohodlnější a jednodušší nejen pro děti, ale hlavně pro rodiče. /Pokud se rodiče z domácího vzdělávání staví do role přetížených mučedníků, nevěřte jim – buď to dělají blbě nebo lžou./ Je sice pravda, že děti doma vzdělávané díky nesrovnatelně vyšší efektivitě vzdělávacího procesu je zákonitě nutné vytěžovat řadou nadstandardních vzdělávacích aktivit, ale ani v tomto ohledu nejde o nikterak enormní zatížení rodiny.
Dalším smyšleným strašákem je nutnost, aby na děti při domácím vzdělávání stále někdo dohlížel, zvláště aby se matka plně věnovala roli učitelky a na nic jiného už neměla čas. Tato velmi rozšířená představa je také naprosto zcestná. Děti v domácím vzdělávání oproti svým vrstevníkům v hromadných zařízeních nad sebou nepotřebují nepřetržitě mít bachaře. Typické je, že v normální rodině je více dětí, které při vzdělávání spolupracují, pracují velmi samostatně, případně pod vedením starších sourozenců a zákroky rodičů nejsou nikterak časté. Domácí vzdělávání tedy rodičům ve skutečnosti neomezí časové možnosti například pro profesionální aktivity o nic víc než starosti se školní docházkou dětí. /Je sice možné, že se rodiče při domácím vzdělávání v roli nepostradatelného ostražitého hlídače docela rádi flákají doma místo práce, nutné to ale jistě není./
Zmatená je i představa, že domácí vzdělávání vylučuje využívání vzdělávacích možností dětí mimo rodinu, že děti jsou jakýmisi vězni v rodném domě. I zde je pravdou přesný opak: domácí vzdělávání umožňuje mnohem pružnější využívání externích vzdělávacích možností než je tomu při vynucované školní docházce. Od účasti na nejrůznějších kroužcích, sportovních aktivitách, soutěžích až například po zahraniční pobyty se jedná o aktivity, kterých děti odsouzené ke každodenní docházce do školy mohou oproti homeschoolerům využívat jen omezeně nebo dokonce vůbec / např. zahraniční pobyty/.
Se zafixovanou zcestnou představou o domácím vzdělávání ve stylu domácího vězení souvisí i námitka, že domácí vzdělávání postrádá možnosti apoštolátu. Skutečnost je taková, že díky nesmírné pružnosti domácího vzdělávání jsou možnosti apoštolátu pochopitelně mnohem větší a různorodější.
Poměrně humorná byť častá je námitka, že rodiče na domácí vzdělávání dětí na druhém stupni nemůžou kvalifikačně stačit. Že nedokážou zajistit pro děti mimo školu dostatečnou vzdělávací úroveň ve všech předmětech / často bývá démonizovaná – nevím proč – chemie /. Dokonce vyskoškolsky vzdělaní rodiče sami sebe často takto označují za naprosté dementy. Jedná se tu samozřejmě buď o neupřímnou výmluvu nebo úplnou neznalost všestranně nesmírně trapné aktuální úrovně našeho základního školství.
Dílčí potíže mohou nastat snad jedině v případě jazyků, ale i tyto problémy vždycky lze /na základě dlouholetých zkušností/ řešit hned několika způsoby lépe než kdyby děti chodily do školy.
A je tu i námitka, na které něco je, ale jde tu hlavně o nepochopení určitého jevu. Jedná se o to, že děti z domácího vzdělávání se od vrstevníků ze školy skutečně mohou lišit, nemusí být okamžitě typickými členy kolektivu tj. stáda. To je pravda. Ale rozhodně to neznamená, že by to ukazovalo na sociální méněcennost takových dětí. Pokud si děti z domácího vzdělávání dokážou zachovat zdravý odstup, pokud jsou kritičtější, tak to určitě není na škodu. Zkušenost přitom jasně ukazuje, že homeschooleři se v dalším životě rozhodně neztrácí, že se ve společnosti velmi dobře orientují a daleko snáze a docela přirozeně se ujímají vůdčích rolí.
Poslední skupinou problémů souvisejících s domácím vzděláváním jsou těžkosti, které nejsou způsobeny samotným domácím vzděláváním, ale jeho nedůslednou zmatenou aplikací. V této věci totiž nelze dost dobře sedět na dvou židlích. Pokud se rodiče z nějakého důvodu pokusí o domácí vzdělávání a snaží se přitom co nejtupěji kopírovat erární školu, jde samozřejmě o nešťastný pokus. Takoví rodiče často dokonce přejímají úplně všechny /často idiotské/ předměty, úzkostlivě se snaží kopírovat každodenní rozvrh hodin, používají jedině úplně stejné učebnice a především pečivě sledují přesný časový postup podle úředně schválených erárních osnov. Jedná se tu samozřejmě o naprosté nepochopení obrovských možností svobody domácího vzdělávání. Pokud se rodiče bojí s dětmi nadšeně vyrazit do nekonečných prérií domácího rodinného vzdělávání, tak by se snad o domácím vzdělávání ani nemělo mluvit. Hra na erární školu v obýváku samozřejmě nemůže být podařená, pro opravdové domácí vzdělávání je typická právě nezávislost na úředních předpisech, jaká umožní pružně reagovat a důsledně využívat zvídavost dětí, nasadit mnohem ostřejší a efektivnější tempo, nezdržovat se hloupostmi a samozřejmě ignorovat vesměs bezcenné nebo dokonce i velmi škodlivé erární učebnice.
Dokonce i v rámci normální školní docházky lze velmi úspěšně aplikovat princip domácího vzdělávání třeba jen v jednom předmětu a to za předpokladu důsledného osvobození od uniformity, osnov a předpisů, jak se ukazuje na úžasném příkladu celých generací malých českých soutěžních korespondenčních matematiků – tento případ ukazuje další rozměr domácího vzdělávání. V takovém případě se totiž oproti zmíněnému zatahování ducha uniformity do domácí školy přesně opačně svým způsobem zavádí homeschoolerská vitální svoboda do školní docházky.
Na tomto místě je třeba připomenout, že ze strany škol ve vztahu domácímu vzdělávání dochází samozřejmě – když jsou nuceny akceptovat, že děti do jejich „péče“ denně nedochází – k usilovným pokusům maximálně omezit možnosti domácího vzdělávání. To znamená v co možná nejvyšší míře vnutit ono tupé glajchšaltování a ubíjející uniformitu. Vliv státní základní školy – v případě oficiálního domácího vzdělávání vnuceného prostředníka mezi erárem a rodinou – na rozvoj domácího vzdělávání je vždy výhradně negativní. Škola je tedy velmi nebezpečným škůdcem, se kterým se prostě je a patrně i v budoucnu bude třeba potýkat. Je třeba si tedy uvědomit, že se v žádném případě nejedná o spojence nebo o pomocníka, nic pozitivního nelze od školy očekávat, už vůbec ne nějaká přínosná pedagogická erární moudra. Z čistě taktických důvodů je třeba se vyhýbat ostřejším konfliktům, ale nikdy nezapomínat, že taktické ústupky je nutné omezovat na minimální míru co do rozsahu i co do doby trvání. Nic na tom nemění to, že mnozí zaměstnanci škol jsou v podstatě hodní a domácí školství ničí v dobré víře, že děti zachraňují – učitelé vůbec neví, co dělají a není šance jim cokoliv vysvětlit.
Je důležité odlišit vlastní domácí vzdělávání od plnění požadavků eráru, které má za jediný účel zamezení pronásledování ze strany státu. Tyto dvě záležitosti spolu vůbec nesouvisí, přičemž je třeba zdůraznit, že zajištění práv rodiny na vzdělání dětí lze řešit celou řadou možností. Jednak se nabízí oficiální domácí vzdělávání podle školského zákona, ale v praxi se například osvědčil i tzv. individuální studijní plán / třeba pro sportovce – šachisty/, plnění školní docházky v zahraničí /třeba ve Španělsku/ nebo prostě rozumná dohoda se ředitelem školy / dostane na děti peníze od státu a nemusí se o nic starat/. Docela jistě existuje celá řada dalších možností, které se aktuálně nehledají, protože to prostě zatím není třeba. Jisté je, že v současnosti drtivá většina / na druhém stupni přinejmenším desetinásobky oficiálních údajů/ českých homeschoolerů funguje mimo režim kontrolovaného oficiálního domácího vzdělávání a přitom nikdo nemá problémy.
To, co bylo dosud uvedeno, musí připadat prakticky každému čtenáři velmi překvapující, nepravděpodobné a nebo přímo šílené. Vzbuzuje to odpor. Takto jednoznačná obhajoba domácího vzdělávání může snadno vypadat příliš radikální a zaujatá. Čtenář si ale musí současně přiznat, že vychází pouze z pocitů a tedy z hluboko zažraných předsudků. Nic racionálního na odporu k domácímu vzdělávání prostě není a slepá víra v nepostradatelnost erárního masového školství je jenom výsledek toho, že po příliš mnoho desetiletí bylo vylhané dogma o nezastupitelnosti ústavů vedených erárními náhražkami rodičů velmi úspěšně vtloukáno do hlav celých národů. Patologický vývoj vnímání hromadného tzv. vzdělávání natolik zevšeobecněl , že v současné době si opravdu takřka nikdo nedovede představit přirozené a tedy nejlepší vzdělávání dětí, jakým je prostě vzdělávání v rodině. A tady je třeba upozornit i na skutečnost, že samozřejmě i celá současná oficiální tzv. pedagogické věda vychází ze zvrhlých předpokladů nutnosti důsledně nahrazovat rodinné vzdělávání vzděláváním erárním a tato pedagogika jako celek je tedy nepoužitelná.
Současně je samozřejmě třeba i nepřirozenému ústavnímu vzdělávání přiznat v některých případech určitou opodstatněnost. Jedná se o případy, kdy rodinné poměry jsou v natolik zoufalém stavu, že i ubohé erární vzdělávání je pak menším zlem. Pro děti narkomanů, násilníků, psychopatů a podobně patologických typů je snad opravdu povinná školní docházka určitou nadějí, jak přežít dětství a jak dokonce vedle nevyhnutelného morálního poškození získat i určité užitečné vědomosti, které by doma nezískalo./Daleko největší klientelu erárních základních škol však tvoří a budou tvořit děti z rodin, které by byly schopny zajistit mnohem lepší vzdělání než škola, ale z nějakých důvodů tomu buď nevěří nebo o to prostě nemají zájem./
Tragédií českých institucí vystupujících jako zástupci domácího vzdělávání je to, že u jejich zrodu stály a v podstatě jako reprezentanti domácího vzdělávání nadále vystupují výhradně osobnosti těžce deformované oficiální tzv. pedagogickou kvalifikací, tedy osoby, pro které je oproštění od předsudků v této oblasti mimořádně obtížné nebo dokonce úplně nemožné. /Typickým příkladem může být Michal Semín, jehož bezcenné byť proslulé dílo“Katolická domácí škola“ poškodilo domácí vzdělávání u nás víc než cokoliv jiného./ Samotní oficiální zástupci domácího vzdělávání pak nedoceňují možnosi domácího vzdělávání do té míry, že ho považují za pohé nouzové řešení pro situaci, kdy hromadná zařízení fungují prostě otřesně špatně. Domácí vzdělávání je přitom samozřejmě lepší než nejlepší myslitelná škola.
V návaznosti na vliv takovýchto tzv. „pedagogických autorit“ se právě rozšiřuje zmíněné mrzačení domácího vzdělávání, přičemž v rodinách k otrockému kopírování erárního školství tíhnou především učitelkami vystrašené maminky. Otcové se bohužel zpravidla ochotně nechají z rozhodování v této věci vyšachovat. Výjimky samozřejmě existují.
S ohledem na velmi závažnou situaci ve školství, na krajně negativní tendence a na to reagující nářek rodičů je dost nepochopitelné, jak je stále možnost domácího vzdělávání opomíjena.
Také spolupráce rodin již praktikujících domácí školu u nás s výjimkou malých protestantských komunit prakticky neexistuje, nedochází tedy ani k výměně zkušeností či studijních materiálů a ani neprobíhá smysluplná diskuze o rozvoji domácího vzdělávání. Domácí školství přitom do budoucna nabízí nesmírně široké spektrum možností reagujících na nejrůznější konkrétní místní podmínky i na případné změny v legislativě.
Jestliže v současnosti je v anglosaských zemích domácí školství ve velkém rozkvětu a v Rusku se bouřlivě rozvíjí s mohutnou podporou ze strany státu, pak v EU je zatím situace poměrně setrvalá. I z tohoto lze usoudit na perspektivu : jednak jsou velké možnosti ve vlastním domácím školství, jednak jsou obrovské rezervy ve využívání principů domácí školy při školní docházce. Výborným prostředkem se tu můžou stát různé dětské, sportovní nebo podobné kluby.
Praktické podněty k domácímu vzdělávání
Obecně:
• nelze se spoléhat na to, že vzdělání dětí v rodině vyčteme z knih: žádné knihy nemohou obsáhnout nesmírnou rozmanitost možností domácího vzdělávání
• mimořádně škodlivé však je snažit se dodržovat erární osnovy pro školy co do rozložení učiva nebo dokonce věku : ztrácí se spousta času, promeškává se možnost efektivnější vzdělavatelnosti v nižším věku a násilná regulace vzdělávacího procesu ubíjí iniciativu dětí
• vyloučení kasárenského drilu neznamená chaos : rámcový rozvrh je nutný
• vzdělávání začíná s komunikací, ale od tří let už má charakter soustavné zaměřené výuky /např. Počty/
• čas dětí je přinejmenším stejně cenný jako čas rodičů -doba obrovské vnímavosti v nízkém věku se nikdy nebude opakovat /oblíbená hláška: Přečíst si učebnici jim neuškodí! je chybná -uškodí jim ztráta času/
• je nutno v dětech rozvíjet schopnost hlubokého soustředění, snění, zamýšlení: respektovat individuální potřebu dětí sami si třeba i dlouho problém promýšlet a sami hledat řešení; nekopírovat hromadná vzdělávací zařízení /tam to jinak nejde/ v přílišném svazování duševní činnosti předem podrobně nalinkovaným časovým harmonogramem
• využívat co nejširší spektrum pomůcek: PC, audio, filmy, modely, atd.
• využívat přínosné instituce: muzea, umělecké školy, sportovní kluby, dětské kluby, Pikomat atd. /vždy být v co nejužším kontaktu s vedoucími takových institucí/: v rodinném vzdělávání je mnohem větší prostor pro využívání kontaktů dětí s nesrovnatelně širší nabídkou dětských kolektivů a komunikací s mnohem pestřejším spektrem dospělých než při denní docházce do neměnné vnucené třídy -i to je třeba brát v potaz a využívat
• využívat ve zdůvodněných případech externí asistenty /hlavně se to týká jazyků/: je třeba dávat pozor, aby si takový specialista hleděl čistě svého a neměl tendence rodiče poučovat o výchově atd. /takového zblblíka je třeba okamžitě bez zbytečného rozruchu vyhodit/, proto se jako nejvhodnější externí pedagogové jeví studenti
• preferovat vzdělávání mezi dětmi navzájem, činnost kontrolovat, v případě potřeby do výuky vstupovat / např. nácvik psaní obvykle zbyde na rodiče/
• rodič je nekonečně víc než jakýkoliv učitel, rodinu škola nemůže nahradit: v současné společnosti je nutné jakýkoliv náznak nahrazení výlučného postavení rodičů jako vychovatelů okamžitě potírat
• přistupovat k vzdělávání velmi osobním a důvěrným způsobem /myslitelným jedině v rodině/
• rodinou myslíme rodinu zdravou a kompletní tedy s více dětmi: s jedním nebo dvěma dětmi může domácí vzdělávání váznout
• každý normální rodič /bez ohledu na to, co si namlouvá/ perfektně zvládá učivo základní školy – pokud je rodiči něco z látky cizí, je to jenom doklad zbytečnosti takové látky
• vzdělávání zásadně nekonzultovat s „pedagogy“ – je to matoucí, zavádějící, kontraproduktivní / v těch nejpodstatnějších věcech plácají největší nesmysly/; „pedagogům“přenechme nepřirozené nucené velkochovy – to je něco naprosto jiného než vzdělávání v rodině
• vhodné je eliminovat televizi a počítačové hry, případně internet /facebook/
• nezapomínat, že děti kopírují rodiče a sourozence
• velký prostor je nutno věnovat pozitivní motivaci / také vysvětlit ekonomický efekt vzdělání/, vynalézavě provokovat soutěživost, zvídavost: zájem je zásadním předpokladem pro efektivní vzdělávání a tento zájem nelze přenechat náhodě
• podporovat sebevědomí dětí /také tím, že je občas informujeme o kolik jsou před svými vrstevníky ve školách/
• dítě v domácí škole by si mělo uvědomovat svou nesmírnou výhodu oproti dětem nuceným zabíjet své možnosti otrockým docházením do školy, mělo by tím být na jednu stranu motivováno k lepším výkonům, ale na druhé straně by se nemělo na znevýhodněné vrstevníky povyšovat, protože oni za svůj hendykep nemůžou.
Konkrétně po předmětech
Jedná se o pouhý návrh vycházející z jistých zkušeností!. Týká se samotného vzdělávání – plnění požadavků eráru je jinou kapitolou.
Matematika:
• nepodceňovat děti
• začínat co nejdřív /cca od tří let/
• postupně využívat sbírky úloh s výsledky: valit pořád dopředu, klidně udělat tři ročníky za rok – v domácím vzdělávání je to normální, bude později více času na soutěže a informatiku
• vyhledávat matematické soutěže /olympiády,Pikomat atd./
• pro nácvik počtů využívat PC / pozor na zneužívání PC – flákání, hry!/
• účastnit se matematických soustředění /bývají to velmi zdravé kolektivy/
• nepřehánět procvičování pochopeného
• zvážit možnost využít pro rozvoj matematického myšlení šachy
Cizí jazyky:
• nepodceňovat děti
• začít co nejdřív /cca od tří let/
• nejdřív mluvit a potom psát
• co nejdříve vyslat dítě do ciziny /jednotlivě!/
• dobře funguje systém, že po předběžném studiu se od 12 let každý rok dítě připraví na pobyt v jedné zemi a na ten se soustředí, je to dobrá motivace – postupně Německo, Španělsko, Anglie, aby dítě mělo v jazycích základ ještě před gymplem /tento systém umožňuje jedině domácí škola a je velmi osvědčený/
Čeština, literatura :
• nezanedbat nácvik rukopisu
• o číst co nejvíce kvalitní literatury /časový prostor je vekou výhodou domácího vzdělávání/
• nebát se klasiky, nepodceňovat děti / to přenechme velkochovům/
Dějepis :
• důraz na kritické posouzení erárních učebnic
• pořádat rodinné semináře a diskuze
• využívat filmy /následně diskutovat, komentovat a uvádět do souvislostí/
Teologie :
• využívat dobré učebnice a filmy
• pořádat rodinné semináře a diskuze
• směřovat děti do centra
Fyzika:
• nepřeceňovat předmět
• je zahrnutá v matematice a zbytek je na pár diskuzí
Chemie :
• nepřeceňovat, stejně se na gymplu budou celou učit od začátku
Zeměpis:
• neprožívat: na gymplu budou všechno dělat znova
Rodinná výchova, občanská výchova, globální výchova a další debilárny:
• ignorovat
• pozor!!! můžou se vyskytovat velmi nechutné učebnice
Výtvarná a hudební výchova:
• vhodné mohou být umělecké školy
• výborné jsou návštěvy galerií a koncertů
• i tady jsou velmi přínosné / a příjemné/ rodinné diskuze a semináře
Tělocvik :
• dbát na pravidelný pohyb dětí /nejlépe denně/
• výborné jsou akvaparky /nezávislé na roční době a na počasí/ a plavecké bazény /stanovit minimální tréninkovou normu uplavaných bazénů, aby se pořád neflákali na toboganu a v bufetu/
• brát v úvahu silový rozvoj /kliky a shyby -stačí pár sérii za týden, ale nutno intenzivně – na doraz/ k zabránění pozdějším problémů se zády
• případně pořídit testry a dát např. běhání vědečtější informatičtější rozměr
• dbát na přísun vitamínů, proteinů; omezit jednoduché cukry, dbát na pitný režim
• vhodné je také otužování studenou vodou
A hlavně, aby byla pořád legrace !!!
(3x známkováno, průměr: 2,33 z 5)