Bylo, nebylo, jednoho krásného, teplého červencového rána jsem vzal svého čtyřletého syna za ruku a vydali jsme se na cestu do školky. Vyšli jsme zadním vchodem z domu na zahradu a nějak jsem za dveřmi nemohl najít své sandály.
Přitom jsem si byl jistý, že jsem je tam večer nechal. No nic, pomyslel jsem si, asi mi je manželka přemístila na nějaké vhodnější místo. Vzal jsem si tedy tenisky a šli jsme do garáže. Po otevření vrat jsem ale zůstal v šoku, ze dveří mého auta koukali cizí nohy v mých sandálech.
Naštěstí jsem na podobné situace patnáctiletou praxí v uniformě určitým způsobem připravený a tak během asi vteřiny přišla reakce na situaci. Syna jsem velmi důrazně poslal za maminkou a na maminku jsem zařval, aby mi rychle podala teleskopický obušek. Naštěstí v rozporu se zažitou praxí oba bez reptání uposlechly pokyny, patrně vycítili, že něco není v pořádku a měly by poslouchat. Než jsem sevřel rukojeť obušku, tak se z auta vysoukal chlap v mých botách a tupě na mě zíral. Vzal jsem od manželky obušek a vyzval jsem ho slovy „ sedni si na prdel ty zmr… a ani se nehni, nebo se z toho po…!“ Našeho hosta to očividně nevyvedlo z rovnováhy a s klidem pokerového hráče mi řekl, že se chce vymočit. Na to se těžko odpovídá, nicméně jsem mu řekl něco v tom smyslu, že na mé zahradě určitě ne. Znovu jsem ho vyzval, aby se posadil a počkal na policii, ale opět nereagoval. Pošťouchl jsem ho tedy obuškem do prsou, a když ani to nepomohlo, tak jsem mu zasadil jeden době mířený úder do levého stehna. Zařval, sedl si a už neodmlouval. Dokonce mi i vrátil moje boty. Přijela hlídka policie z mého domovského Obvodního oddělení, která si převzala mého hosta, provedli jsme nezbytné úkony a život se v podstatě vrátil do starých kolejí. Alespoň jsem si to myslel.
Poté, kdy ustoupil adrenalin, tak se mě zmocnil nepopsatelný pocit nejistoty a obavy o sebe a rodinu. Kdybych byl jako standardně v roli policisty, tak si řeknu, že se vlastně nic strašného nestalo, nevznikla žádná škoda a povedlo se chytit zase jednoho drbana. Nikdo kdo to nezažil, si ale nedokáže představit, co se člověku honí hlavou, navíc když zjistí, že ten drban má žloutenku C a je uživatelem drog. Znovu a znovu si přehráváte každý okamžik prožité situace a ujišťujete se, že jste udělali to nejlepší, co v dané situaci šlo. Měl jsem ho seřezat, aby si pamatoval, že ke mně už nemá chodit? A co můj syn, který by to patrně viděl? Nebo by to měl vidět, aby se poučil? A co auto? Co moje boty? Mám je vyhodit? Jak zajistit svoje bezpečí? Apod.
Ve finále pocit po čtrnácti dnech odeznívá, ale jak se říká, každá sranda něco stojí. Úklidem a důkladnou dezinfekcí auta jsem strávil asi tři hodiny, koupil jsem si psa a každý večer chodím kontrolovat zahradu.
Důležitou informací je také to, že zde nemohu uvést, kdo byl oním nezvaným hostem, protože naše zákony samozřejmě myslí především na práva lumpů a zlodějů a tak jsem byl řádně poučen o tom, že nesmím poskytovat žádné informace o trestním řízení a osobách. To znamená, že i když jednoznačně jde o člověka, který porušil zákon, tak ho musíme chránit, aby v souvislosti se svou trestnou činností neutrpěl nějakou újmu. Ano, je to trošku na palici.
Co z toho plyne? Kdo nezažil, ten nepochopí, jak se cítí oběti podobných činů a to se opravdu nejednalo o nic tragického. Kolegové ze mě mají srandu a na jednu stranu se nedivím. Každopádně je mi jasné, že do budoucna se při jednání s poškozenými budu chovat asi trochu jinak. Profesionálně se sice chovám vždycky, ale ani trocha empatie neuškodí.
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)