Nefunguješ, plukovníku. - zpět na článek

Za mě dával hlavu na špalek, celkem 24x, v podnikové stranické buňce můj spravedlivý šéf, dlouholetý komunista, kterého jsem loni v létě, byl s kolegy doprovodit na poslední cestě.
Jo, byl jsem pro podnik asi nadstandardně potřebný a navíc dost výkonný. Za podnikových 12h práce jsem byl schopný udělat cca tolik, co moji další dva kolegové, kteří tu práci ale měli jako „pohodovka zašívárnu“.
Nikdo z kolegů neviděl, či nechtěl vidět, že se v dílně svítí do 6 večer a potom u mě doma do půlnoci. To věděl jen můj šéf, kdo tam asi je a proč.
Oni pak kolegové viděli jen to, co mi účetní donesla ve výplatním sáčku. Byly z toho jízlivý kecy až do momentu, kdy u toho předávání výplat kdysi byl přítomen i vedoucí. Docela normálně vysvětlil, přinesl knihu zakázek a spočítal, kdo kolik udělal práce.
A hlavně řekl: „ste kurva placení od toho, kolik toho uděláte, ne kolik toho vyhulíte, prosedíte u oběda a u kafe. Když vám to stačí, no tak stačí. Mladému to nestačí, protože má rodinu, tak toho dělá víc a pak má víc“. Některým to fakt bylo nutný říct až takto, přičemž zajímavé může být, že při pohledu na můj sáček a moje zakázky, nikdy nebrblali „staří psi“, ale většinou kolegové ± mého ročníku, nebo o něco mladší.
Bavil jsem se elektronikou od svých 8 let, v 10 letech jsem už měl svou vlastní trafopáječku a ruský, ale docela dobrý měřák. Měl jsem už před nástupem na střední, na vojnu i do práce kupu zkušeností a hlavně – mě to bavilo, vybral jsem si to jako zábavu a koníčka už v těch 8 letech.
Mělo to ten následek, že např. závadu, kterou hledal stejně starý kolega, jen prošlý střední školou a který to měl jen jako „zaměstnání“, ji hledal v časech 15-25 minut, kdežto díky předchozím mým zkušenostem, po oddeklování a max. 2-3 min měření správnými měřáky, jsem tutéž závadu už dávno odstraňoval v čase, kdy on ji ještě hledal.
Uměl jsem si vždy nějak pomoct, k čemuž mě dobře vyškolilo bastlení ve školních dobách, kdy nic pořádného nebylo k dostání. Když náhodou nebyl skladem díl, předepsaný v SM, tak někteří kolegové většinou odložili aparát do regálu „rozpracované“ a čekali, až díl přijde na sklad. Z dřívějšího čumění do katalogů Tesly, RFT, Elorgu, ale i Siemensu a Motoroly, jsem některé znal skoro nazpaměť a tudíž si uměl pomoct – a často z toho vyšla náhrada lepší, než byla původně použitá součástka.
Uměl jsem dost. Tzv. „staří psi“, kteří na mě mmch nikdy nenasazovali, často ještě poradili nějaký profi špeky a vychytávky. Oni si ještě pamatovali, jak sami, za mizerných podmínek začínali.
Po jistou, z hlediska servisní činnosti docela dlouhou dobu, byl problém s párovanými, či jinak vybíranými tranzistory – od blbého Menuetu, Dolly či kuchyňské Euridiky, až po velké 50W a 100W zesilovače pro ústředny, pro muzikanty i do škol.
Jednotlivě dodávaných bylo ale dost – mezitím, co kolegové čekali na párovaný tranzistory, až přijdou do skladu a měli plný regál rozdělávek, tak já si je napároval sám, měřák na to v rohu dílny byl. Jistěže, nemusel jsem to dělat, mohl jsem to dělat, jako ostatní a srát na to.
Když jsem občas zaslechl něco o tom, že zase nejsou ty a ty páry, tak jsem jen řekl „a proč si to nespárujete sami, šak měřák stojí hen na vozíku“. Odpovědi byly typ vohnout:
„Zásobování podniku nám to má dodat napárované od výrobce, proč bych se s tím měl srát já?“. Ono se ještě pozděj ukázalo, že ti, co tohle říkali, skoro netušili, k čemu ten kravský měřák na vozíku vlastně je, nebo jak se s ním měří. Na druhé straně – ti samí pak neměli problém přijít a: „ty, nemáš náhodou v ponku dva párky kádéček?“ No jistěže jsem měl, napárované z doby, kdy nebylo tolik práce. Nikdy jsem ani nezkoušel být kokot a podělil se, třebaže to měli skoro vždycky do soukromých kšeftů. To je přece kurva jedno, je to kolega a když jsem mohl, no tak to šlo i bez převodky a hotovo.
Pak jsem dohodl s šéfem, že nafasuju ve velkoskladu víc a napáruju z jednotlivých pro celou dílnu, zařídilo se to papírově a bylo po problému.
Když se na konci pololetí, ze zakázkových listů a z knihy zakázek dělala na nástěnku statistická tabulka produktivity /% plně opravených na 100 přijatých, konkrétnímu člověku přidělených zakázek/, tak zas bylo brblání pod fousy.
Servisdok kurva nemohl za to, že svou práci umí, myslí u ní a byl sice ochotný „budovat socialismus“, ale výhradně jen ten druh, co byl ve prospěch jeho výplatního sáčku. Odevzdával opravených 94% přijatých přístrojů, protože ho to holt bavilo.
Ani jinak hodně přičinliví televizáci, nechodili moc přes 85%, ale tam to bylo pochopitelný – atypickou ruskou obrazovku prostě jinou nenahradíte.
Ale zaráželo mě, že u dalších čtyř kolegů, s ± stejnou náplní práce, jako já /nf obecně, záznamová/reprodukční technika, elektroakustika, venk. ozvučení, rozhl. ústředny a rozhlasové přijímače všech kategorií/ to nechodilo přes 65%. Přitom byla k dispozici převážná většina dílů i celé podsestavy – jsme v Brodě, centrální velkosklad dílů a součástek pro půlku ČR, byl jen o necelý kilometr dál.
Jim to prostě stačilo, párkrát udělali nějakou fušku /který jsem po práci dělal taky/ a to jim k životu stačilo. Já s rodinou jsme se chtěli mít líp, možnost máknout a vydělat si, byla téměř neomezená.

Tohle bylo nutný napsat, protože se dostáváme k těm doložkám a devizám:
Ano, přestože neangažovaný a nestraník, jen občas průserář, tak to nebyl problém, stačilo požádat. Šéf zavolal na pár míst, napsal líbesbrífy, oběhat už jsem si to musel sám.
Poměrně spravedlivý vedoucí, ač prověřený vysoký straník věděl, kdo ho žádá, proč ho žádá a hlavně věděl, že venku nebude průser a že se vrátím.
A co víc – pro něj a jeho známý, jsem taky tahal spousty nedostupných dílů a příslušenství na dovezené zápaďácké přístroje, které v ČR prostě nebyly – hlavy Akai, Revox, Grundig, japonský šváby, americký a japonský polovodiče…Skoro všecko to bylo pro šéfa, dostal jsem rozpis. Pro kolegy i pro sebe jsem si vozil taky věci, který tu prostě nebyly – PNP výkoňáky a budiče, slušný šváby, japonský tranzistory, japonský vn trafa atd.
Conrad měl v té době snad úplně všecko. Co neměli, byli do 18-24h schopní sice nevím jak, ale zajistili. Párkrát to dopadlo tak, že jsem na doporučení už známého ksichta z marketu, strávil za 50 šilasů noc na levné študácké ubytovně, kde mi dali i snídani a odpoledne si šel vyzvednout a zaplatit objednaný věci.
Jezdilo se tam dost v období, kdy míval Conrad „akce“ a kdy některé značkové, americké, japonské i evropské polovodiče stály míň, než jejich RVHP kopie – když se koupil akční sáček po 10,20,50ks, nebo větší polovodiče po několika komplementárních párech.
V Znojmě to už bylo nějakým způsobem zařízený. Mě fakt nezajímalo, jak. Bobky jsem při utracených 3-4.000 šilinků samozřejmě měl, ale šéf mě ujistil, že se nemám ničeho bát, vyplnit co třeba, k proclení maximálně svoje věci a materiál neschovávat, nechat krabice na zadním sedáku.
Jezdila se mnou moje paní, její nákupy se skoro vždycky „vešly“ a vždycky to proběhlo naprosto bez problémů.

Ještě jednou připomínám, že jsem nikdy nebyl členem Strany, natož tak spolehlivý.
Jo, spolehlivý na práci a prověřený, to jsem asi byl. Loajální ke svému tehdejšímu podniku – taky, kurva dobře mě živil, takže to je, myslím normální.
Těch nákupů u Conrada, v zastoupení Matsushita, Panasonic, Revox-Grundig, NEC, Hitachi i jinde, bylo v průběhu let 1979-1989 celkem 24.
Nemusím se, ani necítím sebemenší potřebu se obhajovat, zvláště pak ne před některými zdejšími sekerníky, co mají naprosto ve všem jasno.