Jsme inteligentní druh. Říkáme. Koneckonců i z mnoha případů je to zřejmé, například že máme pohlaví, to málokomu ujde. Jenže svět kvapí. Až moc, mi to tak připadá. A v tom kvapu se vyvíjí vše, takže jsme svědky toho, jak se vyvíjí i genderové uvědomění. Nejvíc uvědomělé v tomto směru jsou kupodivu… ehm, ženy, o jejichž gender zájem není a nikdy nebude.
Buď kvůli výraznému zjevu, nebo pro jejich povahové zvláštnosti. Pak jsou zde ještě ženy, které si pod tlakem okolností jsou nuceny uvědomit, že rodina nejsou dvě buzny, nicméně výplach mozků mainstreamem se na nich projevil, a tak se cítí jako ženy – lovkyně a muže by měly rády doma u fakanů, kteří stejně v polovině případů nejsou jeho. Pokud jsou ještě dívky, řada z nich má dokonce i koníčky. A jedním, vlastně dvěma, se dnes budeme zabývat, a nebude to žádné náboženství, nebo onen modelářský kroužek na Moravě, co v něm byli ti stavaři, mající cosi společného s našimi strategickými stavbami, a co měl rozpočet menšího městyse.
Je pravdou, že hobby jsou ve většině záležitostí mužů. Někteří mají koníčky nenáročné, někomu postačí útulný nightclub nedaleko od centra, a někomu tři, čtyři modelky v ložnici o rozměrech amatérského letiště. A pak jsou koníčky a nadšenci, kteří nám v potu tváře připomínají minulost a historii. Platí za to exotickými úrazy a nevděkem svých partnerek. Ale od začátku.
Bylo nebylo, středověk. Nebo i novověk. V představách filmařů naleštěné zbroje, meče z páskového damašku, bezejmenní a uctiví nevolníci na polích a hrady na skalách jen kousek pod oblohou. A ženy. Někdy ustrašené venkovanky, někdy intrikující šlechtičny a někdy energické hybridy mezi T800 a saláfistou pod antidepresivy. Všichni se k sobě chovali s úctou, každej byl kavalír a ženy byly nedotknutelné. A tento svět objeví výše zmíněné dívky. Jedná se o historický šerm a mně jde spíše o tu okliku a vliv zmíněné genderové agendy na výsledek. Tedy, ony neobjeví ten svět, pokud by jej objevily, s pláčem by utekly k mamince. Ony objeví zhovadilou hollywoodskou produkci, seriály a, v tragických případech, i počítačové hry.
Kdysi, v šerém dávnověku, jsme ve skupinách historického šermu měli rovněž dívky. Byl tu ovšem malý rozdíl. Byly ochotny se přizpůsobit známým historickým reáliím. Našimi zdroji byl Wágner, a ne hollywoodská filmová produkce, naše kordy neměly čepele ze sportovních zbraní a vážily ke dvěma kilům a naše gotické zbroje vážily 25-40 kilo. Tyto dívky byly oblečené jako žebračky, markytánky nebo šlechtičny a jejich zbraní byla dýka v rukávu, hořící pochodeň nebo bič. Ne tak dnes. Dnes totiž máme mezistupeň. Říká se mu cosplay, tedy kostýmové hry.
To si takhle – v našich končinách – nerdi hrajou na středověk, potažmo na meče a kouzla (sword and sorcery) a třeba v takovém Japonsku na něco nepopsatelného, proto se japonskou scénou cosplay zabývat nechci. Na takovou schízu fakt nemám.
Cosplay je to první, co budoucí amazonka objeví. Toho všeho využili výrobci akčních figurek z komiksů a začali za nehorázný prachy vyrábět víc maket chladných zbraní. Poznáte je podle toho (ty zbraně) že si v roztržitosti omylem obtočíte meč kolem předloktí. Nemylte se. Furt je to levnější než kovář a použitelná chladná zbraň na zakázku. Takovou, co vydrží tři sezóny tréningu poznáte podle toho, že za ní ty prachy nebudete chtít dát.
Čelnou představitelkou cosplay scény je u nás jakási Alžběta Trojanová, která dodnes těží z toho, že v době, kdy ještě měla něco, co by se dalo nazvat postavou, se svlíkla a nechala natřít na modro. Jenže pak zahořkla, protože její největší konkurence, jakási Máša Málková z konkurenčního pořadu jednak neztloustla a jednak urvala polonahou roli v celovečeráku, a vobula se do toho. Alžběta, samozřejmě. Výsledkem je komická figura připomínající porno parodii na PC hru Zaklínač, která má křížem přes záda dva meče (v tomto ponosu je nelze tasit), jejich nákončí má vražený mezi půlkama tý enormní zadnice a je narvaná do drátěný košile střižený jako frak.
Vedeny tímto světlým příkladem a dalšími podobnými, uvedené dívky, poté, co nacpou celulitidu do kostýmu středověké válečnice a nechají si ukázat, za který konec se ta věc drží, po dvou víkendech běhání po lese, mávání dvěma kily pochybné slitiny a pózování mezi smrčinou, se začnou cítit jak Xena, princezna prdelnice, a řeknou si, že logickým krokem je vetřít se do nějaké skupiny historického šermu a zkurvit jí. Někdy to také bývá tak, že tam jsou jednou nohou už naloženy přes svého partnera a zblblé genderovou politikou, jim začne úděl markytánky a ozdoby jeviště být málo. Pak nezbývá, než pomocí feromonů a sexu oblbnout lidi z té skupiny a zapojit se do představení.
Teď si odpočineme a v přestávce se podíváme na ten skutečný středověk. Popatřeme na zápisy ze Smolných knih a jak je zvykem u mediálních mrdek, budeme vytrhávat z kontextu, nicméně zde tím vypovídací hodnotu neoslabíme.
- Smolná kniha města Lipníka: Léta 1612 24. dne januarii Florian Hevnar, jsouc outrpným právem na artykule na něj podávané tázán, vyznání takové učinil: Co se dotyjče Kosařky, že neměl s ní víc činiti, než v Olomouci jednou v domě svém /s/ svou služebnicí, že k tomu příčinu dávala, však že přirození jeho jemu zabraňovalo. Ve dvoře podstatském že by nějaká Sevcová chodívala k němu a že s ní ten nešlechetný skutek činil pětkrát neb šestkrát, kteráž že by byla z Soběchleb. V Hlinsku že měl činívati s ženou toho Kostrubatého, když přijíždíval do lázně. V podstatském dvoře s šafařkou že měl činívati, jejížto muž nebyl dlouho šafářem. S jednou ženou v Souhradské ulici v druhém neb třetím gruntě, že neví, jak jí říkají, když k němu o psaní do jeho pokoje v podstatském dvoře, jí takového psaní nevydal, až prve ona s ním ten nešlechetný skutek vykonala. V tenž den u planýře na rynku mečem popraven a do truhly na trávník před mostem vložíc, mistr zakopal a koněm svým na saněch zavezl.
Hmm… Moc se s nima nesrali. Zkusíme něco z Domašína?
- Anna Marie, cikánka, 1704, potulka, podmínečný trest smrti, vymrskání, vypovězení
- Johana, cikánka, 1713, potulka, příležitostné krádeže, podmínečný trest smrti, uříznutí pravého ucha, vymrskání okolo šibenice, vypovězení
- Markyta Paparová, cikánka, 1704, potulka, podmínečný trest smrti, vymrskání, vypovězení
- Dorota Farkašová, cikánka, 1704, potulka, podmínečný trest smrti, vymrskání, vypovězení
No dobrá, v Domašíně byli drsný. To jinde nebylo. Co třeba v Trhovém Štěpánově?
- Alžběta Kačanka, cikánka, 1724, potulka, podmínečný trest smrti, uříznutí pravého ucha a jeho přibití na šibenici, vymrskání třikrát okolo šibenice, vypovězení, vzhledem k těhotenství mrskat pouze přes záda. Sledujete tu ohleduplnost?
- Barbora Kudrnová, 1745, podezření ze zahubení neřádně nabytého plodu, osvobozena, trest za smilstvo – 6 týdnů nucených prací.
Tak to taky neklaplo. Co ve Vlašimi nebo v Lounech?
- Kateřina Bohabojová, 1704, přechovávání zlodějské tlupy cikánských kočovníkù a přijímání kradených věcí, smrt mečem
- Jan Svoboda, 1712, čarodějství a svatokrádež, upálení na hranici po předchozím škrcení.
- Magdalena Ceplová, 1697, zabití novorozence, sťata a zahrabána
Vůbec, ten džentlmenskej přístup byl skoro obecně platnej:
- Roku 1767 dne 6. Februari byla Mariana Svečin mučena v Písku
- Roku 1775 dne 4. Marci byla Dorota Burdová mučena v Písku
No nic. S novověkem to prostě nevychází. Smiřme se s tím, a zajděmež dále do historie a zkusme to kavalírství a eleganci najít ve středověku. Nejstarší zachované zápisy jsou z roku 1513 a jsou z Náchoda, tedy nezbývá, než se obrátit na středověké vojenské právo ještě po Janu Žižkovi, potažmo po Přemyslu Otakarovi. Jeden je reku takovej ten prapůvodní humanista a socialista. Taky bohatým bral a chudým o tom vyprávěl, a druhej učiněnej anděl a osvícenec, jako celej jeho rod. Slavníkovci by mohli vyprávět. Kdyby jim nechyběly hlavy.
Zde bychom mohli citovat třeba z Kladiva na čarodějnice – Malleus Maleficarum – ale některá děvčata by si to mohla vzít na sebe, nehledě na to, že tolik humanity na jednom místě je na mne moc. Prostě si místo Bobliga dosaďte Chovance s neomezenejma pravomocema a máte to.
V roce 1500 n.l. vydal císař Svaté říše římské Augšpurský edikt, která tehdejším cikánům zakazoval pobyt v německých zemích… kurwa. Zase rasýzmus! Takže, jakými že to tresty hýřil romantický středověk a za co?
- Třeba za cizoložství: Podle středověké definice se za cizoložství považovalo vše, co ačkoli spolu mohli vykonávat pouze manželé, bylo sezdanými lidmi prováděno v nemanželském loži. Jednalo se o těžký hrdelní zločin. Pokud se cizoložství dopustila žena, všechen její majetek propadl manželovi. Zajímavé je, že pro muže nebyl majetkový postih stanoven. Nerovné postavení ženy je patrné i z další poučky, že pokud manžel nebo otec přistihne svou ženu při cizoložství, má právo oba aktéry beztrestně zabít, zatímco o přistižení svého muže manželkou se nikdo nezmiňuje. Totéž platilo o smilstvu: to se podle dobových dokumentů „vykonává tehdáž, když by panna aneb vdova od někoho przněna byla. A děje se dobrovolně, to jest, když by panna aneb vdova sama k tomu svolila.“ Následovaly humánní galeje podobně jako za těžké zločiny, třeba za krádež nebo podvod. Nebo taky krvesmilstvo. Dnes by se to šiklo.
- Nebo za velezradu: to bylo čtvrcení koňmi – oblíbené zejména ve Francii. V českých zemích čtvrcení roztaženého těla většinou prováděl kat ostrým nožem, tedy bez pomoci koňské síly. Už v roce 1308. byl jistý Dalano a jeho milenka Markéta rozsekáni a rozřezáni na kusy, protože Markéta o sobě tvrdila, že počala s Duchem svatým. Zřejmě historicky první popsaný trest za krádež obchodní značky. Byl to rozdíl, třeba proti vraždě, kde se u prvního takového prohřešku hlavně odškodňovali pozůstalí a teprve potom došlo na lámání v kole nebo podobné relaxační aktivity.
- Když jste toho moc neudělali, mohli jste se dočkat například šněrování, dalším stupněm pak bylo nasazení palečnice (tedy dvou desek s kovovými hrboly, do nichž se vkládaly palce trestance a posléze se kličkou stahovaly k sobě, čímž docházelo k drcení. Velmi podobně fungovaly i drtiče kloubů, které se přikládaly na klouby odsouzených.
- Pokud jste falšovali měnu, tak Vás jenom upálili. Brnkačka. Stejně jako za čarodějnictví. V souvislosti s tím, co s naší měnou vyvádí Národní banka mne napadá, že tam by se oba uvedené zločiny docela uplatnily.
- Za hazard se chodilo do žaláře. Na léta. A psychologická pomoc nebo odvykačka nikde, zatímco pro lupiče tu bylo třeba lámání v kole. V rámci humanity se zřejmě ženám neprovádělo, na rozdíl třeba od oběšení, které bylo bráno spíše jako potupa.
- Ani se nezmiňuju o kratochvíli zvané pranýř, nebo o výslechových metodách hraničících se soucitným přístupem. Třeba štípaní rozžhavenými kleštěmi nebo cejchování rozžhaveným železem, případně natahování na žebřík vylepšené třeba pálením svíčkami na bocích. Také poprava stažením z kůže byla zřejmě velmi poučná. Anatomické spisy byly jen v klášterech a kde jinde se měl prostý ranhojič vzdělat než zde, nebo na zábavičkách typu trhání či drcení ňader nebo uřezávání bradavek. Třeba po dobytí Neapole vojsky Karla z Drače, byla královně Johaně na rozkaz papeže Urbana VI. kleštěmi vyrvána ňadra i vagína.
Ukázali jsme si tedy, jak vesele se ve středověku a novověku žilo a zkusme se obloukem vrátit k naznačenému hobby a tedy i k meritu této stati.
Samozřejmě, že se bojovalo. A bojovalo. A pak se zase bojovalo. Jak se bojovalo se nám dnes snaží přiblížit lidé, kteří to mají jako hobby. Tedy skupiny historického šermu. No… některé jako by to spíš oddalovaly, ale o tom níže. Teď je nutné si alespoň nastínit, jak se bojovalo tehdy ve skutečnosti. Na pomoc nám můžou přispět třeba i knihy Eduarda Wágnera.
Jádrem jakéhokoli vojska ve středověku byli šlechtici. Dle stupidit ve filmech od hlavy k patě v železe, v reálu v drátěné košili, kyrysu (nebo šupinové zbroji), v helmě, později uzavřené a spojené nákrčníkem s kyrysem, s chrániči ramen a paží, holení, stehen a kolen. Ozbrojen mečem či sekerou nebo bijákem, tesákem, misericordií a kopím, a kryl se štítem, což nebyl kus železa ale dřevo, buď potažené několika vrstvami kůže nebo i okované. Zbytek je o turnajích a ty sem netahejme.
Takový rytíř samozřejmě nebyl opěšalý, což mu dodávalo mobilitu a výhodu úderu shora proti pěchotě. Samotné vojsko, nebo spíše útočnou jednotku si můžeme představit jako řadu trojúhelníků, otočených vrcholy proti nepříteli. Na vrcholu každého trojúhelníku byl již popsaný rytíř. Za ním, rovněž koňmo, byli dva nebo tři panoši. To byli většinou synové nájemců a vazalů. Chráněni přilbou, štítem a drátěnou košilí, ozbrojeni někdy mečem, většinou však kopím a tesákem. Za nimi pak zbytek pak tvořila pěchota, která tam zhusta nebyla moc dobrovolně. Přilby, kožená zbroj, píky a tesáky, a hlavně luky a halberdy. To je to, čemu se blbě říká halapartna. V podstatě sekyra na štangli a nad ní hrot. Určeno ke srážení a strhávání jezdců z koní. Kromě lučištníků a halberdýrů byla pěchota spotřební zboží. Vyzbrojení všech zmíněných šlo z velké části na účet šlechtice a byly to takový pálky, že se zbrojíři stávali věřiteli. Samozřejmě, že do vojska nastupovali, ať už z nadšení nebo na výzvu panovníka i drobní šlechtici, zemani a podobně. Ti pak byli na koních jako lučištníci nebo dobře vyzbrojení pěší a bylo jim svěřováno velení malých oddílů. A teď si v tom někde zkuste představit ženskou.
Jádrem vojska byl tedy rytíř, později kyrysník nebo kyrysar. Bojoval hlavně mečem a v tomto umění se cvičil už od dětství, ne však kvůli náročnosti fines, ty se objevily až poté, co se z mečů staly kordy a ovládaly se lépe, neb měly ricasso, spíše kvůli kondici a praxi. Uvědomme si, že jedenapůlruční meč vážil 5 až 7 kilo a štít také, o váze zbroje nemluvě. Jednalo se tedy o od dětství dobře trénovaného feudála, jehož ani ztráta koně moc neomezila, jak nám blbě tvrdí dějepisci. Co se zmiňovaných fines týká, vlastně se jednalo jen o takzvaný martův čtverec a seky, které lze přirovnat k profláknuté primě, sekundě, tercii, kvartě, kvintě, septimě a optimě, což kupodivu nejsou třídy na gymnasiu. Na nějaké odbody, vmyky a noční body (coup de noir) zapomeňte. Dobře vedená rána zkušenýma rukama a dobrou ocelí dokázala proseknout kyrys nebo přeseknout štít. Na probodnutí ani nemyslete. Drželo se to v pěsti a zkuste si tak přesně ovládat hrot. Buď jste museli pustit štít a uchopit meč oběma rukama, nebo si 300 let počkat na kord, a ten taky nebyl žádný peříčko.
A nyní se zkusme podívat na již zmiňované skupiny historického šermu. Zde se totiž promítá onen shora uvedený nešvar. Křehká dívka (mamuty nikdo šukat nechce) se vnutí na bojiště. Což, kdyby jen to. Jak už jsem se zmínil, ony tam byly vždy. Markytánky, tanečnice, provozovaly doprovodnou hudbu, záludně dobíjely a olupovaly raněné, do nějakýho kořaly na place sem tam v kontaktu tělo na tělo vrazily dýku a vůbec tak nějak esteticky působily na oko přihlížejících. To se začíná měnit. Jenže semikontakt středověkou zbraní, nejedná-li se o dýku, není zas taková sranda, už vzhledem k té váze, respektive poměru váhy té ženštiny, meče a toho chlapa proti ní. A tak jsme na jevišti naživo svědky scén jak z čínského filmu, kdy za takřka naprostého ticha (ty meče se nesmějí dotknout – kdyby se do toho ti chlapi opřeli, tak jí prostě zatlučou do země) padesátikilová dívenka vyskládá na zem jak králíky na výhřadu tři stokilové chlapy od hlavy k patě v železe a za rozpačitého potlesku odkráčí středem. Čímž hravě popře nejen fyzikální zákony ale i vše, co bylo uvedeno na začátku, a to někteří diváci špatně snáší. Navíc bývá velký problém té slepici vysvětlit, že tohle už není cosplay, komiksy se probírají jinde, tady že se hraje na nějaké historické skutečnosti a ta první, o kterou jde je, že se kurva metrovej meč nenosí křížem přes záda prostě proto, že pak nejde tasit bez ručkování oběma rukama po čepeli a že středověký kostým ženy nezahrnuje kožené přiléhavé kalhoty a boty nad kolena. Skupiny, které se s takovou husou nevyrovnají okamžitým vykopnutím pak končí jako Beatles, když si Lennon přivedl Joko Vóno.
Ženy – bojovnice, samozřejmě v historii doložené jsou. Například v gladiátorských zápasech v Římě byly poměrně oblíbeny. Severské ženy se s tím také moc nesraly. Sice to bylo víceméně z donucení, ale uměly bojovat s mečem a štítem, když už kvůli ničemu jinému, tak při obraně vesnice. Jsou rovněž doloženy ženy na vozové hradbě v husitských válkách, ale v selských bouřích se chytly vidlí nebo cepu i děti a rozhodně se nejednalo o souboj ‚cep proti meči‘.
Rovněž stará Čína měla svá specifika a instituce Kunoichi v Japonsku produkovala ženy – bojovnice, ze kterých na cosplay každej nerd učůrává dodnes, i když ve skutečnosti to zas takovej vizuálně zajímavej zjev, ježící se čepelema, nebyl. Ovšem, opět nešlo o pravidelné vojenské jednotky, spíš o vraždící stroje na zakázku, které navíc tak nesměly vypadat. Spíš prostě nepohodlný šlechtic ve svém oblíbeném bordelu narazil na čerstvě odchycenou plachou venkovanku, a měl z toho smrt.
Nic z toho ovšem nemá v evropském prostoru tradici a není historicky doloženo. Pokud jsou v historii ženy, jsou to ozdoby šlechtických rodů, intrikánky z vyšších kruhů političky, ale bojovnice nikoli. Na ženy z lidu narazíme maximálně v katových zápiscích, ve smolných knihách nebo v čarodějnických procesech. Vidíte, jak se genderová politika dokáže podepsat i na oborech, které by proti ní teoreticky měly být imunní, a vytváří další, idealizovaný svět silných žen a plačících mužů, tentokrát v minulosti. A protože je to svět líbivý a pastelový, mnohem lepší než ten, o kterém jsem se zmínil na začátku, není vyloučeno, že si ho někdo bude chtít pamatovat jako Svatou Pravdu, protože to přece viděl na vlastní oči.
Yanek
(279x známkováno, průměr: 3,04 z 5)