Ne až tak divoký „divoký“ kapitalismus

Featured Image

Antropologická a archeologická zkoumání přinášejí přesvědčivé důkazy o tom, že solidarita se slabšími a pomoc postiženým jsou jevy, které člověka charakterizují od samého úsvitu jeho existence. Dá se říci, že moderní lidé jsou potomky společenství, ve kterých byly takové aktivity široce rozvinuty, neboť poskytovaly nezanedbatelnou evoluční výhodu – jedinec, který ví, že ve stáří či v případě nešťastné události nebude ponechán svému osudu, vykazuje vyšší míru ochoty angažovat se pro skupinové cíle, ochotu riskovat a také vyšší míru loajality vůči skupině. To vše utužuje soudržnost daného společenství a zvyšuje šance na jeho přežití.

Přirozená solidarita

Lidská společnost je přirozeně solidární, dobrovolná solidarita je zabudována v základních vzorcích našeho jednání a myšlení. Ochota a připravenost projevovat solidaritu však není daná jednou provždy – je naopak ovlivňována mnoha faktory, vnějšími i vnitřními.

a) Vnitřní faktory – sem patří především citový vztah k postižené osobě či osobám. Platí, že ochota chovat se solidárně je přímo úměrná citovému vztahu s danou osobou. Pro své děti jsou rodiče připraveni přinést i nejvyšší oběť, oproti tomu lidem cizím pomáháme sice rádi, nesmí nás to ale stát příliš mnoho. K vnitřním faktorům patří i morální ukotvení jedince, lidé nábožensky založení mají tendenci chovat se solidárněji, podobně také jedinci, založení spíše individualisticky (liberálně, konzervativně). Oproti tomu zastánci kolektivistických doktrín (klasický socialismus, komunismus, fašismus, neomarxismus) vykazují rostoucí sklony chovat se více sobecky (a přenášet osobní závazek solidarity na jiné entity, zejména na stát).

b) Vnější faktory – míra bohatství dané společnosti jako určující kritérium. Prosperující komunita vytváří více přebytků, které je možno alokovat na solidární pomoc. Podobně zásadní roli hraje také institucionální uspořádání. Společenské instituce (formální i neformální) mohou fungovat v souladu s lidskou přirozeností (viz bod a), mohou podporovat, odměňovat a institucionalizovat přirozené sklony k dobrovolné solidaritě. Mohou ovšem také být v rozporu s povahou člověka, zejména tehdy, začnou-li jedince k solidaritě nutit pomocí útočného násilí. Zde pak jako výsledek hrozí pokles celkové úrovně solidarity, ztráta adresnosti a celkově negativní dopady na kohezi daného celku.

Evropský středověk

Nejvýznamnějším (limitujícím) faktorem, ovlivňujícím v tomto období míru solidarity a sociální pomoci, byla všeobecně nízká úroveň bohatství. Lidská společnost se nacházela ve fázi, kterou H. H. Hoppe charakterizuje jako „malthusiánskou past“ – tedy situaci, kdy „všechny vytvořené přebytky jsou okamžitě projedeny novým přírůstkem obyvatelstva“. Instituční uspořádání však rozvoj solidarity podporovalo, poskytování sociální pomoci probíhalo po linii rodina – širší rodina – místní společenství – charita, zejména církevní. Pomoc bližnímu je také integrální součástí křesťanské doktríny, která navíc akcentuje dobrovolnost jako důležité kritérium.

Raný kapitalismus

Průmyslová revoluce umožňuje poprvé v dějinách překonat omezení, charakterizované výše jako malthusiánská past. Poprvé nastává situace, kdy množství vyprodukovaných statků a služeb překonává (dosti dramatický) nárůst obyvatelstva, radikálně se zvyšuje životní úroveň zejména nejchudších vrstev společnosti. To (v kombinaci s příznivým institučním uspořádáním) vytváří stimulující prostředí také pro rozvoj sociálních služeb. Paleta institucí, zděděných z předchozí epochy, je významně obohacena o instituce, nabízené volným trhem, sociální péče se specializuje a profesionalizuje (Armáda spásy, podpůrné spolky, fondy, pojišťovny, Ústav padlých žen a dívek).

Příznivý vývoj (který A. Smith charakterizuje také jako Natural Progress of Oppulence) byl však narušen vnějším vpádem. Pomalý, nenápadný pokrok, tažený především institucemi, které si společnost spontánně vytvořila, konkurence, svobodná volba, zákaznická kontrola, efektivnost – to vše bylo zhruba ve druhé polovině 19. století vystaveno útoku monopolního násilníka – státu.

Zahozená šance

Stát si až do té doby sociálních záležitostí příliš nevšímal (s výjimkou příležitostné pomoci svým služebníkům – vojákům a úředníkům). Ke konci předminulého století si však činitelé jedné čerstvě zformované velmoci uvědomili velký potenciál, který sociální politika nabízí. Potenciál korumpovat celé společenské skupiny a získávat tak podporu nejširších vrstev. Z bismarckovského Německa se pak nový model rychle rozšířil po celém západním civilizačním prostoru. Byla tak zahozena jedna velká šance, celá jedna oblast důležitých služeb byla připravena o možnost dále se rozvíjet a přinášet plody, které si dnes nejspíš vůbec nedovedeme představit. Protože kam by nás mohla dovést více jak sto let trvající snaha uspokojit co nejlépe potřeby zákazníka (namísto nikdy nekončících rvaček zájmových skupin o přerozdělovaný důchod)? Kam až by nás dovedla manažerská efektivnost a hospodárnost (namísto plýtvavé byrokratické arbitrárnosti a bezbřehého lobbingu)? Kam až nás mohly dovést nekompromisní řád a tvrdá disciplína volného trhu (namísto centrálně plánovačského chaosu a diskoordinace)?

Takové nebo podobné otázky možná stály na počátku práce mladého ekonoma Hynka Řiháka Ne až tak divoký „divoký“ kapitalismus, vydané Ludwig von Mises institutem v Praze v roce 2014. Autor nás v ní zve na cestu do časů, o nichž většina z nás čerpá informace převážně z televizních seriálů nebo z (neo)marxistických učebnic. Do světa našich pra a pradědů, na jejichž ramenou stojíme a kterým (opravdu to musím říci) v mnoha ohledech nesaháme ani po kotníky.

Napsáno jako fiktivní předmluva ke knize H. Řiháka.


10. 9. 2017 Evropan Jirka

12345 (65x hodnoceno, průměr: 1,38 z 5)
4 742x přečteno
Updatováno: 10.9.2017 — 21:49
D-FENS © 2017