Je čtvrtek večer, domů z práce jsem přijel za tmy a unavený. Udělal jsem si něco na večeři a počkal na ženu, byla se projít venku se synem.
Fyzicky a psychicky nemám na víc než sebou kecnout na gauč a civět na zprávy. Je potřeba si dobít baterky, zítra je pátek.
Zvonek. Jdu ke dveřím, za nimi stojí dvojice lidí, které matně poznávám; jsou to sousedi z vedlejšího vchodu našeho paneláku – znám je od vidění, párkrát jsme se pozdravili. Jsou to lidé asi našeho věku.
„Ahoj, jsme (dejme tomu) Novákovi a přišli jsme na sousedskou návštěvu.“ No nic, sice nevhod, ale nemám sil k tomu je asertivně vyfakovat (pozn.: zde se příběh liší od reality, asertivně vyfakuju kohokoliv kdykoliv), takže je pouštím dál. Muž – Petr – něco svírá v ruce. To „něco“ mi vzápětí podává: „Tady ti nesu nějaký malý prezentík, sousede.“ Abych neurazil, hned rozbaluji. Samolepka s logem Hyundai, velkoplošná. Nechápu, jsem zmaten.
„No jo, Petře, to je smolík, že jezdím Fordem, že?“, snažím se křečovitě odlehčit. „To si nalep na auto,“ nedá se Petr. „Proč? Dyk říkám, že…“
„Tak hele, tahle firma teď dává práci lidem v naší republice, takže se zachováš vlastenecky, když si to připleskneš na káru tak, aby to bylo pěkně vidět. Mám toho víc, takže kdybys chtěl, můžeme to nalepit ze všech stran, ale pro začátek to snad postačí.“
To snad ne.
Petrova žena si odchází odskočit. Cítím, jak blednu – adrenalin. Krev mi tepe vzteky ve spáncích, ale ovládám se. „Milý sousede, situace je asi takováto: Forda jsem si pořídil nedávno. Při výběru jsem nebyl vázán značkou, vybíral jsem jen a pouze podle kvalit konkrétního typu, jež jsou souhrnem jízdních vlastností, komfortu, výbavy, záruk, kazivosti, ceny vozu a ceny náhradních dílů, dostupnosti servisu a součástek a také designu. Jako nejlépe vyhovující těmto mým požadavkům se projevil tenhle fokál. Kdyby přišli zástupci Hyundaie a dali mi klíčky od auta se slovy, že když budu mít na haubně jejich reklamu, bude mě jejich auto stát korunu, přehodnotil bych výběr a šel do toho, ale takhle… Takže ve zkratce – za nálepku díky, ale buď bude na dveřích od sklepa, nebo si ji vezmi zpátky. Kapišto, doufám.“
Na Petrovi to evidentně nezanechalo žádný otisk, tvářil se mile a trpělivě jako Svědek Jehovův. Natáhl se pro jednohubku a lehce si srkl portského. Pousmál se. „A pak tady máme ještě něco. Jak asi víš, máme tady s pár klukama takový klub leteckých modelářů…“ Upřímně, něco takového jsem sice tušil, ale vzhledem k tomu, že mě to extra nebere, jsem se rozhodl to nebrat na vedomí, dokud se mě nějaká jejich aktivita přímo nedotkne. Což se zcela překvapivě stalo právě teď.
„… a taky ses už asi doslechl o tom, že máme trochu problém se starým Jechem z prostředního vchodu.“
Tím problémem holenek nejspíš myslel to, že někdy před měsícem si „kluci“ – tak třicetiletí frajeři – proháněli svá letadýlka na dálkový ovládání po sídlišti v prostoru mezi barákama a jedno to éro penetrovalo okno dotyčného starobního důchodce Jecha. Dědouš z toho mohl mít infarkt, nicméně přežil za pomoci řvaní po těch hajzlech. Následná oprava ho stála něco kolem dvanácti tisíc, které od nikoho z dotyčných nikdy neviděl.
„No a?“, opáčil jsem, nevěda, kam tím Petr míří.
„Onehdy jsem viděl, jak se s ním zdravíš na ulici a pak spolu asi deset minut něco řešíte…“
„Hele Petře, já fakt nechápu, co se staráš o to, s kým se bavím nebo nebavím!“
„Tak jinak,“ jeho hlas se znatelně zostřil,“ ty se s ním NEMÁŠ CO BAVIT.“
Tak. Dneska poprvé v životě zabiju chlapa. A bude ho to bolet. Ticho v místnosti bylo absolutní, statická elektřina prosycovala ovzduší. V mozku mi poletovala myšlenka zabiješ svini, zavřou tě za člověka a bylo mi to jedno. Tak co mu utrhnu první?
A do toho se ozvala Petrova žena (on sám se mezitím tvářil, jako že je ohromně spokojený s tím, co právě řekl): „Byla jsem si umýt ruce a radši tam, Péťo, ani nechoď, ti tam mají takový brajgl, to bys nevěřil…“
Dál byla červená mlha. V novinách se pak psalo, že jsem se choval jako šílenec, když jsem naprosto bezdůvodně napadl lidi, co ke mně přišli na návštěvu…
Konec příběhu. Byl smyšlený co se osob a obsazení týče, ale jeho dějová kostra ne. Toto se děje. Takové emoce dokáže zjitřit arogance, hulvátství, neslušnost, neschopnost empatie (omezenost) a naprostá absence základních pravidel lidské slušnosti. I relativně slušný člověk se pak ocitne na pokraji zkratu. Tak bacha na to.
Chtěl bych říct, že se zcela neztotožňuji s místním dělením na zmrdy, vohnouty a „nás“. Každý se někdy zachováme tak, že v očích ostatních sklouzáváme do těch druhých kategorií. Moje dělení je jednodušší. Skupina „my“ ješitně zůstává, protivník se ovšem nazývá „potěmkinovský vesničan“ neboli „svině v obleku“. Navenek člověk, uvnitř intrikán zneužívající ostatní na cestě k plnému korytu.
15.12.2008
(Zatím nikdo nehlasoval)