Příroda nerozeznává dobro a zlo. Jediný co v přírodě existuje je rovnováha.
Lidi si vytvořili představu o tom, co je dobrý a co je zlý, ale příroda to tak (překvapivě) nevnímá. Vezměme si třeba případ gazely a geparda. Gazela by si klidně mohla řikat: Podělanej gepard tady zase určitě někde číhá a někoho z nás dneska zabije. Fčera ten parchant sejmul mýho parťáka ve žraní trávy. Gepard je to největší zlo co nás mohlo potkat. Naproti tomu gepard by si moh řikat: Dneska musim konečně chytit jednu z těch podělaně mrštnejch gazel. Včera sem nic nechyt a nechci dlouho hladovět. Doufám, že se s úlovkem stihnu někam schovat, aby mi to nešlohly ty svině hyeny.
Čili gazela může považovat geparda za zloducha, ten zase může považovat za zloducha hyenu a třeba takovýmu orlovi můžou bejt všichni ukradený. Jediný na čem by se asi všichni shodli je, že největší padouch ze všech je člověk. Ten se ale už dokáže koukat na situaci geparda a gazely s nadhledem a nevnímá tam žádnou ze stran jako zlo, nebo dobro. Kdyby gepardi zmizeli, gazely by se přemnožily, sežraly všechnu zeleň, ta by přestala zadržovat vláhu, fšechno by uschlo a pochcípalo (třeba). Kdyby zmizely gazely, gepardi by chcípli hlady. Dalo by se říct, že příroda prostě udržuje rovnováhu, aby fšechno klapalo. Gepard má v genech zakódováno lovit a gazela má v genech zakódováno zdrhat.
Lidi jakožto „nejvyspělejší“ bytosti na zemi považujou za zlýho svojeho souseda, kterej jim dělá naschvály, nebo politika, kterej krade. Za zlýho člověka by se dal považovat člověk, v jehož charakteru převládá nějaká negativní vlastnost (nenávist, bezcitnost, lakomost, závist atd..). Nicméně u lidí už neni tak jednoduchý říct, maj to v genech, příroda to tak udělala. Nebo jo? Nebo by člověk tyhle vlastnosti přiřknul spíš výchově a vlivu prostředí?
Zajímavej úkaz mezi lidma je třeba psychopatie. Je to porucha osobnosti vyznačující se tim, že psychopat naprosto postrádá nějaký lidský emociální vlastnosti, který ostatní maj a považujou to za normální je mít. V souhrnu by se dalo říct, že psychopat postrádá svědomí. Psychopat se klidně s někym několik let kamarádí a kamarád nemá nejmenší tušení, že chodí na pivo s psychopatem. Poté se naskytne psychopatovi příležitost vybrat kamarádovi celý bankovní konto a psychopat, vzhledem k tomu že postrádá to, čemu řikáme svědomí, to udělá a okradenej ho už v životě neuvidí. Psychopat sleduje jen svoje cíle a to že okrad známýho mu je uplně jedno. Člověk kterej třeba omylem někomu ublíží, natož kamarádovi, se pak cítí mizerně. Psychopat toto postrádá. Jak se ve člověku vezme tahle porucha? Zdroje poruchy sou dva. Psychopatem se může člověk narodit a nikdo s tim, v dnešní době, nic neudělá. To je psychopat genetickej a ten má tuto poruchu opravdu v genech a je pozorovatelná už v útlym věku. Někde v DNA je něco spatně, co způsobuje, že ten člověk nemá svědomí. Druhej druh psychopata je člověk, kterej je geneticky v pořádku, ale výchovou (většinou zaostalou, kombinovanou se zneužíváním) se z něj psychopat stane. Tomu se někdy řiká sociopat a i když se nechová uplně stejně jako genetickej psychopat, sou si hodně podobný.
Co mě na tom přijde fascinující je to, že nějaká změna DNA od všeobecně schvalovanýho normálu, dokáže v člověku doslova vypnout emoce, jako sou svědomí, lítost, schopnost se vžít do situace druhýho, asi klidně i strach. O DNA se řiká, že je to takovej program uvnitř, kterej určuje dejme tomu základní nastavení člověka a potažmo veškerýho života. Oblast je to pro človeka poměrně nová a složitá, takže o kompletní funkci DNA ví pravděpodobně zatim jen uplný minimum.
Jedna z lidskejch vlastností, která mě momentálně zajímá, je závist/majetnictví. Vypěstuje si člověk závist postupně v životě, nebo se s ní narodí? Asi každej kdo se občas pohybuje kolem malejch dětí, který sou údajně nevinný, už viděl, že o hračky se začínaj prát eště před tim, než začínaj chodit. Čili hmmm… to by asi ukazovalo směrem, že to možná fakt je v genech. Jestliže je to v genech, tak je to teoreticky, za pomoci genetickýho inženýrství změnitelný, ne? Psychopatie je tu možná odjakživa, nicméně se o ní asi ví až od nějaký doby v historii. Čili tam těžko soudit, kdy se objevila. Jak je to se závistí? Objevila se závist někde v historii, nebo je s náma odjakživa? Sledoval sem oficiální „historický“ prameny a závist je tam prakticky všude. Nejranější „historickej“ příběh, v kterym vystupuje závist, je o Kainovi a Ábelovi. Kain zabije Ábela, protože mu závidí to, že bůh přijmul Ábelovy dary a jeho ne. To to začalo poměrně brzo.
Jestliže Adama a Evu stvořil bůh k obrazu svému, dal jim jako jednu feature i závist? Je bůh závistivý? Nebo byl Adam s Evou ještě bez závisti, a pak si bůh prostě nevzal od Kaina dar a tim vtiskl závist do lidského pokolení? Dyť je to bůh, musel vědět co dělá, udělal to schválně? A znova… zrodila se závist v Kainovi v ten okamžik, jako reakce na vzniklou situaci, nebo si bůh pohrál s genama? A proč by to sakra vlastně dělal?
Jestliže sme výplodem přírody, která nerozlišuje dobro a zlo, ale jen udržuje rovnováhu, za jakym účelem nám dala do vínku závist a nenávist atd.? Máme to vyvážit našema pozitivníma vlastnostma a pokusit se najít rovnováhu? Každopádně více či méně závidí asi každej člověk. Je v našem světě mezi lidma rovnocenná protiváha třeba soucitu? Dovolim si tvrdit, že nejni. Kde je teda ta rovnováha?
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)