Ve čtvrtek jsem jel do Vídně.
Objevily se najednou nějaké problémy u zákazníka, tak jsem si narychlo vypůjčil od našeho technika nezbytné nástroje a hurá do jámy lvové, abych případný průser evropských rozměrů zadusil hned v počátku.
Šikana začala na hranicích.
Celník: „Kam jedete?“
Já: „Do Vídně“.
Celník: „Na hokej, že jo?“
Já: „Ne, to je služební cesta“.
Celník: „No tak můžete jít večer fandit těm vašim.“
Já: „Asi ne. Mě to až tak nezajímá.“
Celník: „Ale hrajou dobře, to musím uznat.“
Chápal jsem to jako excesivní chování senilního dědka, který nemá nic jiného na práci, než sledovat dementy, jak se honí za pukem. Vyrazil jsem silou všech 75 koní po trase Horn – Stockerau – Wien. Ve Stockerau, kde se najíždí na dálnici, mě v tom úseku, kde je rychlost snížena na 100km/h, předjela kolona vedená mastodontním Touaregem s pražskou registrací. Za ní jely dvě octavie, jedna s logem jisté velké plynařské firmy na dvěřích. Management užívá služební auta skutečně jen a jen k výkonu své práce a dbá na národní hrdost, protože má za zadním oknem české vlajky. Jel jsem zrovna 110km/h vědom si velikánských cedulí „Gefährliche Strecke“, tak se ukázalo, že máme sice výborné hokejisty, ale vymaštené řidiče.
Dorazil jsem do cíle. Během toho odpoledne se mě na hokej ptali ještě: Rezidentní inženýr naší firmy, manažer kvality od zákazníka, nějaký technik přes diagnostiku motorů také ze strany zákazníka, rakouská kantýnská, od které jsem si při odchodu kupoval pití a nakonec vrátný. Ve všech případech jsem záměrně odpověděl, že vůbec nevím, jaký hokej mají na mysli, což u některých z nich vyvolalo skutečně „hluboce lidské“ podivení.
Nabyl jsem dojmu, že když jsem Čech, že je moje národní povinnost usilovně vejrat na hokej. A to já nemám v úmyslu. Mě to totiž vůbec nezajímá. Nejsou to pro mě „ti naši klucí“, protože na nic není nic mého (i když… jak si ukážeme dále) a hlavně mě s nimi nespojuje vůbec nic a dokonce bych i nerad, aby mě s nimi něco spojovalo, protože jsou to lidé mdlého rozumu a jednostranné specializace, jejichž měřitelný přínos pro naší zem je blízký nule. Já bych mnohem radši, kdyby naše země proslula transparentním právním prostředím, dobrými podmínkami k podnikání, kvalitními silnicemi, čistou přírodou, vyráběla se tu kvalitní auta, špičkové léky, moderní zbraně nebo levná elektronika. Ale že naši chasníci umí dobře mlátit klackem do puku, to pro mě vážně nemá hodnotu.
Fanoušci ledního hokeje, kteří radostně krkají a pořvávají inteligentní slogany na ochozech nebo sedí doma u televize s láhví piva, jsou součástí mnohem dokonalejší hry – hry kočky s myší, ve které nemohou vyhrát. Ve hře jménem šoubyznys nastoupili v plné sestavě za tým s názvem Spotřebitelé. Sekundárně do hry vtahují všechny ostatní včetně těch, kteří s tím nemají nic společného. Typický hardcore fanoušek s dálkovým ovládáním a láhví doma u televize možná vnímá jako zásadní ten problém, že skrz reklamy pivovarů a loga jedné automobilky na ledové ploše puk ani nevidí (a možná ho ani vidět nepotřebuje). Skutečný problém je ale jiný a to co fanoušek (ne)vidí, je pouze jeho symptom. Měřítkem té hry na ledě už dávno nejsou góly, branky ani trestné minuty, ale prachy od sponzorů z řad velkých firem (jiné si to už dávno nemohou dovolit). A tak zatímco fanoušek sleduje a snaží se mezi nápisy najít puk, sleduje, jak si naši vedou, rozehrává se ještě jedna partie, ve které je on sám pukem.
Dřívější filozofie, kdy podnikatel přinesl na trh produkt a nabídl ho zákazníkovi, byla již překonána. Nyní si zákazník s produktem kupuje (a platí) také životní styl, který produkt představuje, produkt se zmocnil zákazníkova života. Produkce ovládla spotřebu a vytvořila dokonalý princip tlaku – zákazník si kupuje zboží nikoli proto, že ho potřebuje, ale proto, že to bylo namalované na ledě. Vezměme si třeba názvy Staropramen extra liga, Budvar aréna – to jsou skutečně multiprodukty pro vohnouty, kombinující pasívní sport, pivní kulturu a dopřávající mozku klidný spánek.
Samotné hokejové kluby včetně funkcionářů a hráčů jsou také součástí hry, stejně jako pindy o strategii a taktice, kterou hodlají použít. Je jedno, zda je na ledě Standa Dvořák nebo Pepa Novák, oba jsou jen nástroje. Je dokonce úplně jedno, zda vyhrají nebo prohrají, protože prohra je mediálně silnější než vítězství a je zárukou, že stádo přijde příště zase. Chování hráčů a funkcionářů je samo o sobě zdrojem třeskutého humoru. Když například trenér v odpovědi na otázku po strategii jeho týmu shrnuje svoje dlouholeté zkušenosti do věty „musíme pořádně máknout, abysme vyhráli“, je to jistě k pousmání.
Už samotná volba značek vypovídá o mnohém. Pivovary jsou no comment. O významu piva pro vohnoutí hnutí jsem již psal, laciného piva chutnajícího jako fridex zvláště. Nebo taková Škoda Auto. Škodovka je u mě zapsána jako auto, které si dobrovolně vybírají lidé bez nápadu a bez fantazie, pokud tedy nemají k jeho koupi jiný vážný důvod, třeba nízké provozní náklady nebo že děda měl škodofku, táta měl škodofku a tak já taky musím…
V konečném důsledku na to doplácíme my všichni. Firmy provádí hokejové P.R., aby zvýšily zisk, z něhož zase část odvedou na hokejové P.R., tak kolem dokola, až dosáhnou hranice efektivity, při které už jedna koruna vložená do sportu nevydělá třeba ani korunu padesát, a pak si řeknou dost. Nastaví nějakou konstantní úroveň a tento příspěvek platíme dobrovolně všichni při koupi produktu promítnutý do jeho ceny. Je zde ještě x jiných mechanismů, kterými peníze z našich kapes plynou do kapes hokejových, fotbalových a vím já ještě jakých funkcionářů, přičemž donátor zpravidla také nebývá škodný. Zvláště pikantní je to pak u firem polostátních, kde se dělá státu nápaditý bypass do soukromých kapes.
Já už jsem svoji strategii zvolil. Sem tam mrknu na hokej, kdo do něj aktuálně leje prachy, a těmto produktům se pak jednoduše vyhýbám. Někdy to jde (Škoda), jindy to nejde (Telecom, ČEZ..). Naopak jsou mi bližší podniky, které přispívají na kulturu nebo zdravotnictví, protože to je něco, co nás všechny může nějakým způsobem obohatit. Kromě toho nemám rád atmosféru násilí (scénky, kdy si hokejisté dávají jen tak zbůhdarma přes držku, považuji za extrémní demonstraci jejich vlastní hlouposti) a laciný nacionalismus, viz například tento text z Blesku ze 14.5.2005:
„Republikou třese hokejové šílenství, český nároďák se na mistrovství světa ve Vídni žene za zlatým snem. Předposlední překážka – dnes večer semifinále se Švédy. Ach milí Vikingové, bude to pro vás sutrový konec! Vy máte volva a Ikeu, my zase pivo a hezčí holky. A hlavně Jágra a spol., nejlepší hokejisty světa! Takže vy kluci ve žlutomodrém, sbohem a štastnou cestu domů, do Stockholmu!“
Nakonec – ať se mi nikdo neopováží argumentovat češstvím a národní hrdostí. Většina hokejistů, ze kterých hockey fans tak radostně vyjí, dává přednost zahraničnímu angažmá. Někteří jsou tak drzí, že nejsou ochotni ani reprezentovat svoji zemi na olympiádě a vymýšlí si různá zranění, jejichž názvy jako by někdo vyrval Dr. Jeseniovi z úst. To, co se odehrává kolem fotbalu a hokeje, nemá s vlastenectvím společného ani za mák. Většina fans by nedovedla sestavit správně trikolóru a kdyby se jich někdo zeptal, kdo byl Josef František, pindali by kraviny o císaři pánu. Pokud tedy někdo chceme demonstrovat svoje vlastenectví, můžeme volit jiné postupy, například že my sami budeme naši zem a naše výrobky správně prezentovat v cizině, a ne se jednou za rok na tři dny splašit a mydlit si oči češstvím.
(11x známkováno, průměr: 2,27 z 5)