Když se tady v Kocourkově začala diskutovat Rumburg healthcare a důkazní materiály vytažené z koše, říkal jsem si, jak dlouho to asi vydrží a kdy se provalí, že o žádné usmrcení na žádost, natož ze soucitu nešlo. No vida, přijel jsem z dovolené, vytáhl ze schránky Paperfert a bylo to tam. Někdy si říkám, že bych toho hraní k křišťálovou koulí měl nechat.
K této interpretaci událostí mě přimělo chování ředitele nemocnice Švába. Kdyby se jednalo o selhání jedince ve smyslu milosrdného poskytování eutanazie nevyléčitelně nemocným trpícím pacientům na jejich žádost, tak si mohl nad tím vším komfortně umýt ruce. To by bylo společenské téma, nikoli manažerské selhání. Tvářil by se soucitně, ano, ehm, ách, éch, je nám líto, no, my zdravotníci to máme těžké, selhání jednotlivce, velký psychický tlak, burnout syndrom, nechme policii konat, je potřeba nastartovat společenskou diskusi bla bla zasraný fráze jako pokaždý. Jenže on už asi věděl, že to nebude vůbec schůdné a tak si mohl vybírat jen mezi chřipkou a cholerou. Buď to mohl hodit na doktora, o což se neúspěšně pokusil, anebo přiznat, že jeho nemocnice je řízena takovým způsobem, že se může stát, aby střední zdravotnický personál záměrně poškozoval pacienty. A to druhé, to je riskantní, nepříjemná, ošklivá fuj věc, která by kromě disciplinárního postihu s sebou nese komplikace v politické kariéře, protože v Lidovém domě chtějí slyšet success story a tohle success story není a nebude.
Kromě přetrvávajících pochybností, zda se vůbec skutek stal, kdy policie může vycházet pouze z výpovědí různě zainteresovaných osob a důkazních materiálů vytažených kdesi z koše na odpad vyšlo také najevo, že domněle usmrcená pacientka nebyla dlouhodobým, beznadějným a nevyléčitelným pacientem s rakovinou. V nemocnici se podle příbuzných léčila týden s revmatickou artritidou, nikoli čtrnáct dní s rakovinou. Ačkoli média „podle policejních zdrojů“ informovala o vraždě ze soucitu, ukázalo se, že to byla pouze jedna z vyšetřovacích verzí, tedy pouze domněnka a sama podezřelá tím ani neargumentovala. Prostě je to zase všechno jinak.
Došlo to tak daleko, že se eutanazijně uvědomělí občané, zjevně za nedostatku informací a v době, kdy byly všechny hypotézy otevřené a eutanazie byla pouze jednou z mnoha, začali podepisovat pod petici, kde stálo tohle: „My, níže podepsaní, žádáme, aby prezident České republiky udělil milost obviněné zdravotní sestře z Rumburku, neboť jsme přesvědčeni, že její počínání bylo vedeno čistě humánními pohnutky směřujícími ke zmírnění utrpení těžce nemocných lidí a nebylo nikterak motivováno získáním vlastního prospěchu ani snahou ublížit nebo někoho jinak poškodit.“ To vše bez veřejné známosti jakýchkoli faktů a při naprosté absenci jakéhokoli výroku o vině, pouze obvinění, přičemž obviněn může být kdokoli z čehokoli. Já jsem přesvědčen, že všichni signatáři jsou magoři a patří do blázince, zavře je tam někdo jen proto, že já jsem o tom přesvědčen? A „humanitárními pohnutkami“? U osoby s nemocnými klouby? No to teda kurva ne. Fascinuje mě odhodlání některých lidí hledat 100% řešení problému a mít 10% informací. Jak se říká takovým lidem? Blbci?
V případě signatářů bych se přimlouval za praktikování trial verze dobré smrti, totiž silné rány dřevěnou paličkou do hlavy s následným výpadkem vědomí. Mohlo by se tomu říkat krásnootřes mozku neboli eukomoce. Praktikoval by to samozřejmě lékař. Snad by se jim potom rozsvítilo.
Ovšem největší orgie koncentrované blbosti rozjeli levičáci, kteří začali orodovat u politiků za „dobrou smrt“ a psát do médií ztřeštěné emotivní bláboly. Když s nimi někdo nesouhlasil, tak ukazovali prstíkama a vyhrožovali, jen počkej, ty jeden, až ty budeš mít raka, ještě budeš prosit, aby tě někdo vypnul! Aby se to nezneužívalo, tak prý musejí existovat nějaké pojistky. Tady v Kocourkově máme pytle dokonalých pojistek, například proti zneužívání pravomocí policií, proti neústavním zákonům, proti zneužívání monopolního postavení atd., a všechny skvěle fungují. Pravda a láska prostě musí zvítězit, i kdyby měl někdo zhebnout.
Co je to za sračky? Pravděpodobně došlo ke stejnému nedorozumění, které v moderním sociálním státu umožňuje poskytovat oligofrenikům vzdělání, lenochům práci, asociálům sociální začlenění a podobné výdobytky, na které by jinak nedosáhli, než že by se o ně postarali sami. Tentokrát jedinci závislí na státu usoudili, že by se jim měl stát a politici měli postarat nejen o dobrý život, ale také o dobrou smrt. V jejich podání to má vypadat tak, že lékař! v určitém okamžiku na základě vlastních ne zcela transparentních úvah rezignuje na léčbu a začne provádět opak léčby, protože je to tak správně. Zřejmě se zde stali vzorem policisté, kteří občas také po práci, někteří i při práci provádějí kriminální činnost a při průběžném informovaní Toflově, Berdychově a kdovíjakém ještě gangu získá člověk dojem, že každý slušný policejní důstojník má vlastní gang. Tady by jako doktor měl něco jak vedlejšák nebo spíš schizofrenii a podle okolností by do určitého bodu léčil a od něj zabíjel, přijde na to.
Že se jedná o ohromný zásah do osobní až intimní sféry každého člověka, tak na to my osvícenci kašlem, protože to tak mají ve Švýcarsku a funguje to, každej tam jezdí. Politici, postarejte se nám mimojiné, abychom nějak hezky, cool a společensky přijatelně umřeli, něco jako změna stavu na facebooku. Nehoráznější sociálně inřenýrskou blbost si nedovedu představit, v určitém konkurenčním postavení by mohly být eugenika a koncentráky.
Víte co? Na takovouhle eutanazii a krásnousmrcování pacientů vám z prdele seru. Klidně si ji praktikujte doma sami na sobě, a zastřelte se, až se vám bude zdát, že budete muset. Nebo někoho ukecejte, aby to udělal pro vás za vás, vzal to na sebe a pokud zničí důkazy, tak ho ani nezavřou a bude moci žít do konce života s výčitkama, že to třeba ještě nemusel být konec a že pro vás mohl udělat i něco jiného. Ale tohle je všechno, neotravujte tím ostatní a neničte ty zbytky soucitu a lidského zacházení, které v industriálně pojatém zdravotním systému ještě jsou. Nechci se dožít toho, až nějaká sestra dopije kafe a metodou „ententyky dva špalíky“ vybere pacienta k odpojení, protože se jí momentálně nechce se o pacienty starat a zabývat se jejich věčnými otravnými problémy jako že chtějí pít, jíst a konat potřebu, nehledě na extended funkce, jako že si chtějí občas popovídat. Tak kdo to bude dneska? Nezbytně tak dojde u osvícensky-milosrdného personálu k různým dilematům, jako koho vypnout prvního a koho vypnout třeba až zítra, případně koho nevypínat. Někteří pacienti jsou roztomilí, jiní jsou méně roztomilí, jiní jsou úplně na přes držku. Zase ale mají různé diagnózy a prognózy. Tak jakého si vybereme? Protivného, ale prognosticky nadějného pacoše, aby neotravoval? Anebo prognosticky beznadějného, ale roztomilého, aby se netrápil? Fakt chcete žít tam, kde se řeší takové věci? Já ne.
Neměl by mně taky někdo preventivně krásnousmrtit, protože statisticky za nějakých 30 let zhebnu a i bez diagnózy je prognóza špatná, protože na konci stejně umřu a vlastně celý život od narození je prognosticky bezvýchodný?
(2x známkováno, průměr: 2,50 z 5)