Kolega JJ narazil na sérii knih britského autora Johna Bigginse, o které se po dodání příznivých referencí podělil (v elektronické formě, avšak bez narušení autorských práv) a musím po přečtení dvou z nich naprosto nekriticky říci, že jsou opravdu skvělé.
Otakar Procházka, později díky pangermánské vyšinutosti svého otce Ottokar Prohaska, se narodil v malém severomoravském městě, které díky místním peripetiím ani nemělo název, pak vystudoval c. k. námořní akademii ve Vídni a posléze nastoupil v Pule na válečnou loď coby námořní důstojník. Prošel různými formami zařazení a díky občas až zběsile neuvěřitelným náhodám (toto popisuje kniha The Emperor’s Coloured Coat) se dostal nejen k různým formám zařazení v rámci c. k. válečného námořnictva, ale také k pro Rakousko naprosto životně důležitým informacím, které ovšem zase díky tehdejšímu regierungstrottelu přišly vniveč. Po vypuknutí války bojoval za Rakousko v Číně, odkud posléze velmi nezvyklými a částečně i nechtěnými způsoby uniká, aby se v létě roku 1915 přihlásil na c. k. ministerstvu války ve Vídni, kde mu sice přes absolvovaný letecký výcvik nenabídli možnost dále působit u námořního letectva, ale přesto dostal na výběr — buď dělostřelecký důstojník na bitevní lodi nebo velitel ponorky. Ota Prohaska volí ponorku a stává se, opět i díky řadě zajímavých náhod, jedním z nejlepších velitelů ponorky Rakouska-Uherska, což, včetně dlouhé řady velmi humorných okamžiků a situací, často svou absurditou srovnatelných snad jen s příběhy Ivana Čonkina nebo Josefa Švejka, popisuje kniha A Sailor of Austria. Malou ukázku z knihy jsem si dovolil přeložit.
Jako mnohde jinde, tato maska onoho prastarého místa byla velmi klamná, neboť v letech mého dětství městečko Hirschendorf skrývalo třenice a nenávist dostatečně silné k tomu, aby zničily Evropu dvanáctkrát a aby udržely svět ve válce do konce věků. Přestože mnoho cestovatelů nemělo zakryté oči, minuli Hirschendorf prostě proto, že toto místo nemělo oficiálně žádný název. Jeho železniční stanice byla označena prostě jako „dráha arcivévody Karla, odbočka Bohumín, stanice číslo 6“, k nekonečnému zmatení a naštvání neobezřetných.
Tento kuriózní stav nenastal proto, že by Hirschendorfu chybělo jméno, ale naopak proto, že jich měl příliš mnoho. Ono místo původně ve středověku neslo české jméno Krnava, které němečtí osídlenci vyslovovali jako Kronau. Tak to pokračovalo až do sedmnáctého století, ovšem Třicetiletá válka toto místo téměř vymazala z mapy a když místní velmož, kníže von Regnitz, toto místo v šedesátých letech sedmnáctého století přestavěl, nebylo zde nic, co by mu zabránilo jej přejmenovat na Hirschendorf podle jelena na jeho erbu a před jeho osídlením řemeslníky z Lipska a Drážďan. Místní vesničané sice město dále nazývali Krnavou, ale koho to zajímalo? Nemčina byla jazykem vládců a svobodných řemesel, kdyžto z češtiny se stal sedlácký slang, sotva mající psanou formu. Tak to pokračovalo až do poloviny devatenáctého století, jako u většiny měst v té oblasti — malý německy hovořící ostrůvek uprostřed převážně česky hovoříciho venkova. Ale pak přišly noviny, školy a železnice a byly vykopány uhelné doly a kolem Karviné postaveny ocelárny. Češi nyní dokázali ve svém jazyce číst i psát a nedlouho poté získali i volební právo. Chtěli noviny a školy a banky ve svém jazyce, chtěli místa v obecních zastupitelstvech a místa ve vládních úřadech ve stejném množství, jako německy hovořící. Přes všechny své chyby bylo staré Rakousko férovým státem a tak byla v průběhu času většina z těchto požadavků naplněna. Výsledkem bylo, že v době, kdy jsem vyrůstal, mé rodné město zvolna přestávalo užívat jména Hirschendorf a vracelo s k původnímu jménu Krnava.
Je v souladu s lidskou přirozeností, že tento proces nebyl nikterak vítán poraženou stranou. Každý německy hovořící pláteník, vyšachovaný ze hry olomouckými textilkami, obvykle obviňoval ze svého neúspěchu ty špinavé, neotesané, živočišné Slovany, kteří přebírali město před jeho očima. Někteří často mumlali, že neprůbojné staré Rakousko už nebylo dostatečně pevné v jednání s nižšími rasami a začínali pošilhávat přes hranici do císařského Německa, kde žádná taková nesmyslná jazyková rovnost neexistovala. Národnostní otázky tedy otřásaly městem, i taková záležitost jako bylo jmenování městského lampáře se stala součástí impozantního rasového zápasu mezi Slovany a Germány a často končily projedáváním ve vídeňské Říšské radě. Zájmem vládních činitelů byl zejména veřejný pořádek a uspořádaný život a tak vídeňským obvyklým řešením bylo najmout lampáře dva, jednoho německého a druhého českého. Koncem devadesátých let devatenáctého století tak byla třetina obyvatel města veřejnými zaměstnanci.
Na tom ovšem v těch dobách nebylo nic zvláštního, podobná hra se odehrávala v mnoha městečkách a městech dunajské monarchie posledních let 19. století — v každém místě, kde starou panskou rasu vyzývalo její bývalé služebnictvo. Scénář byl vždy stejný, jen herci se měnili: Němci proti Slovincům v Marburgu (Mariboru), Poláci proti Ukrajincům v Lemberku (Lvově), Italové proti Chorvatům ve Fiume (Rijece). Ale co dávalo národnostím konfliktům v Hirschendorfu – Krnavě – Kronau jejich zvláštní jedovatost, byl výskyt žolíku v balíčku karet ve formě místní polské komunity. Pro tyto posledně jmenované se město nejmenovalo ani Hirschendorf, ani Krnava, ale Sadybsko.
Zapomněl jsem skutečný základ polských nároků na mé rodné město a jeho okolí, nejspíše to bylo zdůvodňováno tak, že území kdysi bylo lénem, které český král propůjčil krakovskému arcibiskupovi nebo naopak polský král arcibiskupovi olomouckému. Každopádně jako každý podobný nárok ve Střední Evropě, i pro tento se našlo nějaké zdůvodnění. Ovšem místní Poláci, jejichž populace činila ve městě asi pětinu obyvatel, považovala město za polské území — tedy pokud kdy bude Polsko obnoveno. Poláků nebylo mnoho, ale co jim chybělo do počtu, to doháněli hlasitostí. Bez nich by asi ve sporech Němců s Čechy nakonec Češi získali navrch, ovšem pokaždé, když se cokoli řešilo, jako třeba veřejná knihovna, jméno ulice nebo jmenování nějakého městského úředníka, Poláci se připojili k poražené straně. Jeden by řekl, že Poláci mají společné zájmy s Čechy, hovořícími velmi podobným jazykem, ale tak to nebylo ani náhodou. Poláci se sice možná obávali Němců, ale opovrhovali Čechy coby zbohatlými sedláky.
Železnice do Hirschendorfu měla dorazit někdy v roce 1878, když byla postavena odbočka Dráhy arcivévody Karla z Bohumína do Vratislavi přes německou hranici. Město však muselo na skutečnou železniční stanici čekat mnoho let, protože železniční společnost zkrachovala a byla převzata vládou. Teprve když mi bylo osm let, nechalo c. k. ministerstvo železnic nahradit dřevěnou kůlnu, která doposud sloužila jako nádraží. Vzorové nádraží s prosklenými klenbami a dórskými sloupy bylo připraveno k oficiálnímu otevření zemským místodržitelem. Byli jsme tam s bratrem, hrála hudba a červenobílé vlajky vlály do horkého letního odpoledne. Vše bylo krásné, dokud manželka místodržitele nepřestřihla pásku a oficiální delegace nevstoupila na nástupiště, následována starostou a městskou radou. I když jsem byl malý, pamatuji si to dobře. Cosi ošklivého jsem vycítil, když dav stichl. Byly tam dvě velké cedule s nápisem Hirschendorf. Ozvalo se mručení a pak výkřiky „My Češi nechceme váš Hirschendorf!“ V závěru následoval odchod české a polské části městské rady a pak rvačka před budovou, ukončená odvedením českých a německých radních na četnickou stanici, kde pokračovala jejich hádka z protilehlých cel.
V následujících dvou letech viděla Vídeň všechny myslitelné kombinace jmen Hirschendorf a Krnava pro utišení požadavků znesvářených stran: Hirschendorf (Krnava), Krnava (Hirschendorf), Hirschendorf na prvním nástupišti a Krnava na druhém, dokonce i archaický název Kronau jako kompromis. Nakonec, když už došlo k dohodě, že první nástupiště ponese nápis Krnava-Hirschendorf a druhé nástupiště Hirschendorf-Krnava, oznámili Poláci, že oni nepřijmou žádnou jinou variantu, než Sadybsko na obou nástupištích. Jednoho záříového dne roku 1896 byla před nádražím zorganisována demonstrace. Česká a německá frakce se popraly a bouře se rozšířila až na náměstí. Bylo povoláno vojsko z kasáren, shodou okolností bosenští muslimové, aby nastolilo pořádek. Nad dav byla vystřelena salva a italský číšník, který sledoval dění z okna, dopadl mrtev na dlažbu. Poté Vídeň vzdala svoji snahu nádraží i město pojmenovat a až do roku 1918 zůstalo oficiálně bezejmenné.
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)