Nadstandardní vztahy

Featured Image

Vítr pokácel lesy ve Vysokých Tatrách. Malér je to velikej a Slovákům ho skutečně nezávidím. I když opominu ztrátu přírodního bohatství a ekologické důsledky katastrofy, znamená to současně nesmírné ztráty ekonomické a to jak z pohledu jednotlivých občanů, tak z hlediska státu.

 

Nicméně, takové věci se stávají a rozumně vedený stát by měl s podobnou  eventualitou počítat. Ostatně, není to tak dávno, co nás málem spláchla voda do Severního moře.

 V této souvislosti však vypuklo v Čechách a na Moravě opětovné skloňování hesel o „nadstandardních vztazích“, „srdečných vztazích“ a „tradičnímu přátelství mezi oběma národy“. Možná, že mne někdo nazve šovinistou, ale pro jakékoliv „nadstandardní vztahy“ nevidím ani ten nejmenší důvod. Nevidím důvod pro nadstandardní vztahy s někým, kdo v průběhu poloviny století vrazil společnému státu dvakrát kudlu do zad a kdo s větším zalíbením vzpomíná na fašistický Slovenský štát (o kterém bych na  místě Slováků raději cudně pomlčel), než na Československou republiku, díky níž  jako národ vůbec existují. Kdo nevěří, nechť si přečte alespoň příslušné partie Budování státu. Ne toho televizního, ale Peroutkova, kterého jen těžko obviňovat z nějakého českého šovinismu, nebo nacionalismu.

Tím nechci říci, že by vzájemné vztahy měly být chladné, napjaté, či snad dokonce nepřátelské. Naprosto by mi ale postačovalo, kdyby byly korektní a  vzájemně výhodné.Tedy vztahy, jaké by měly panovat s kýmkoliv jiným. Tečka, nic víc.

Ve skloňování superlativů  v souvislosti se vztahy se Slovenskem se opět projevuje absolutní nedostatek, či lépe řečeno typicky česká absence jakékoliv hrdosti. Slováci ve společném státě nikterak nestrádali. Spíše naopak. Mezi léty 1969 a 1989 pohlcovala slovenská část federace polovinu národního produktu, aniž produkovala jeho alikvotní třetinu.  Řekněme si tedy otevřeně, máme morální právo zaujímat  vůči Slovensku minimálně rezervovaný postoj. Když už ne politici, tak občané České republiky tedy určitě.

Na základě vlastní zkušenosti se domnívám, že o nějakých mimořádně „srdečných vztazích“ mezi námi  a  Slováky nemůže být ani řeči. Můj pocit je takový, že srdečné vztahy očekávají Slováci žijící v Čechách, protože jsou na tento postoj prostě tradičně zvyklí. Otázkou zůstává, zda stejná situace existuje pro Čecha na Slovensku. Můj vlastní zážitek hovoří o opaku. Dále uvádím bez dalšího komentáře kopii dopisu zaslaného svého času velvyslanci Slovenské republiky v Praze. Z kopie byly odstraněny toliko mé nacionálie, jinak byla samozřejmě ponechána bez jakýchkoliv změn vůči velvyslanci zaslanému textu. Zajímaly by mne individuální zkušenosti (ať už kladné, nebo záporné) eventuálních čtenářů tohoto článku. Možná, že náš zážitek byl pouhou výjimkou potvrzující pravidlo.

Váš Katoda


 

 Praha 7. 9. 2000                                                               Jeho Excelence pan Jozef Stank
                                                                                          Velvyslanec Slovenské republiky
                                                                                          Velvyslanectví Slovenské republiky v Praze

Vaše Excelence,
rád bych se s Vámi podělil o bohužel značně nepříjemnou zkušenost s přechodem česko-slovenské hranice na přechodu Lanžhot.

Dne 5.září jsem se dvěma kolegy ve věku 59 a 74 let cestoval vozem na služební cestu do Vašeho hlavního města. Situace na rozestavěném přechodu Lanžhot je značně zmatečná. Po průjezdu objektem pasové a celní kontroly na české straně a dalších zhruba šesti kilometrech jízdy jsme se domnívali, že se nacházíme na slovenské straně hranice. V objektu, který jsme logicky považovali za kontrolní bod slovenské celní a pasové služby, nám postava v  tmavomodré uniformě zcela jednoznačně naznačovala, že máme bez přerušení jízdy pokračovat.  Jinak se v daném prostoru nenacházel vůbec nikdo. Vědomi si pravidla, že pokyny policejního, nebo obdobného orgánu mají přednost před dopravním značením, jsme minuli značku „Stop“ a pokračovali podle pokynů směrem k otevřené závoře. Jaké bylo naše překvapení, když tato dosud zvednutá závora nám spadla těsně před nosem a řadu minut se zhola nic nedělo. Nejstarší kolega posléze vystoupil z vozu, aby zjistil co se děje. Vzápětí se z přilehlé budovy vynořil krokem tokajícího páva mladíček něco přes dvacet.

„Dopravná značka vám nič nevraví, však?“, byla první slova, která jsme slyšeli namísto pozdravu. Následovala dlouhá pauza, a hluboké zamyšlení orgána, jak s dotyčnými zločinci naložit. Po předstíraném úporném přemýšlení jsme byli instruováni k zacouvání  na vyhrazené místo, kde jsme byli ostentativně ponecháni bez povšimnutí dalších téměř čtvrt hodiny, ačkoliv se na přechodu v této brzké ranní hodině absolutně nic nedělo. Posléze se jeho blahorodí rozhodlo, že bude pokračovat v zábavě.

„Viete, kto ja som?“, zněla naprosto scestná otázka. Pauza, během které se mladíček pásl na našem zmatku. „Neviete čítať?“, pauza. „Čítajtě!“ s hrdým gestem ruky směřujícím k ramenní nášivce celního orgánu. „ Ja som colník Slovenskej republiky“, osvítil mladíček prosťáčky. „Nachádzate sa na území Slovenskej republiky a ste povinný rešpektovať tunajšá nariadenia“. Další proslov vyzníval asi v tom smyslu, že na území Slovenské republiky vstupují tři krajně podezřelá individua, která bohužel nelze rovnou zavřít a zastřelit, ale kterým se musí dostat důrazného ponaučení, že orgány bdí. Pohled na cucáka s rozkoší pérujícího tři starší a staré pány musel být k nezaplacení. Scéna jako vystřižená ze Švandrlíka nebo Škvoreckého. V případě, že by se byl býval dotyčný celní úředník vyskytoval na svém místě a my ho bez povšimnutí minuli, bylo by snad podobné upozornění, byť slušněji formulované, na místě. Vzhledem k tomu, že se v dohledu nevyskytoval, musí taková prohlášení vyznít jako nehorázná a úmyslná arogance.

Skutečně nemá smysl reprodukovat celý tento dialog, který byl spíše stupidním monologem primitiva vychutnávajícího si svou úřední moc. Nebylo možné nevzpomenout rázovité postavičky slobodníka Lenča z Černých baronů a po celou dobu strávenou na celnici jsme trpěli fixní ideou, že vzápětí ulyšíme ono pověstné: „Čo bolo, bolo, terazky  som majórom“, respektive: „Čo bolo, bolo, terazky som colníkom“.

Z dialogu, který těžko nazvat mezilidskou komunikací, nicméně vyplynulo, že jsme se dopustili toho zločinu, že jsme nerozeznali český orgán (dávající nám pokyn k pokračování) a ukázněně nečekali, až se dostaví absentující orgán slovenský. Nikdo z nás neměl nejmenší tušení jak slovenská celní uniforma vypadá a jak je činnost na přechodu organizována. Srovnávat nebylo s kým a my se řídili pokyny jediné přítomné úřední osoby. Vzhledem k šestikilometrové vzdálenosti od české celnice, těžko předpokládat přítomnost českých úředníků na slovenské straně.

Vzhledem ke sledu událostí (zavření závory až těsně před naším průjezdem, dramatické vystoupení orgána na scénu až po dlouhém čekání, ale těsně po našem následném vystoupení z vozu), mám všechny důvody se domnívat, že tento si byl naší přítomnosti velice dobře vědom a sledoval dění z budovy, jinými slovy, že se jedná o záměrně připravený scénář za účelem úřední šikany.

Z hlediska zcela elementární lidské slušnosti považuji za nehorázné, že tímto ponižujícím způsobem jedná osoba, která sotva odrostla dorosteneckému věku s člověkem, který by bez nadsázky mohl být jejím dědečkem. V kultivovaných společnostech nebývá zvykem, aby úředník zneužíval svého postavení vůči komukoliv, tím méně vůči osobě o dvě generace starší. Ruština má pro úředníka výraz „služaščyj“, tedy „sloužící“. Sloužící od sloužiti, nikoliv od sekýrovati. Z Vašeho úředníka rozkoš z příležitosti sekýrovat  přímo odkapávala. O možnosti, že by  toto chování bylo inspirováno národnostním šovinismem, nebudu snad u státního zaměstnance ani uvažovat.

Moje pracovní povinnosti i osobní zájem mne přivedly do téměř všech evropských zemí. Nicméně jsem se od dob nechvalně známých komunistických „pasováků“ a „celňáků“ s takovým projevem provokativní úřední arogance ještě nesetkal.

Nebudu opakovat otřepané fráze o tom, že tento zážitek nic nemění na mém srdečném vztahu ke Slovensku a jeho lidu. Nebyla by to totiž pravda. Tato zkušenost mne ovlivnila a to tím nejnegativnějším možným způsobem. Shodou okolností moje rodina, milující hory krátce před dotyčnou služební cestou řešila příjemný problém, zda na zimní dovolenou vyrazit do rakouských Alp, či do Tater. Jistě chápete, že nyní máme po problému.

Slovenskou republiku jistě nepřivede na buben to, že se jistý p._______  s rodinou rozhodne ji nenavštívit. Samozřejmě, že ne. Nicméně, v daném autě jsme  byli tři a bez rozdílu jsme došli k jednotnému závěru, že na Slovensko – dobrovolně nikdy. Každý z nás má řadu přátel a historku bude jistě dávat při různých příležitostech k lepšímu, což se v mém případě již  stalo. A nyní si představte, kolikrát denně bude Váš celní úředník podobné etudy a variace na dané téma opakovat po dny, týdny, měsíce a roky služby, které má vzhledem ke svému mládí před sebou. V zájmu samotné Slovenské republiky skutečně doufám, že tato nedisponuje vysokým počtem úředníků podobného kalibru.  Domníváte se, že by to zůstalo bez dopadu na její pověst a turistickou atraktivitu?

 S veškerou úctou
 Jméno,  adresa a podpis
 
 
 
 

12345 (Zatím nikdo nehlasoval)
74x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:08
D-FENS © 2016