Odpovím si sám – obojí.
Denně slyším nebo čtu o problémové, nevycválané mládeži, média nás masírují články o dětských kriminálnících, ale nepřestavují ve skutečnosti pro systém daleko větší problém problém děti nadané? Dle mého názoru ano. Rád bych Vám předložil svůj pohled člověka, který z dobré vůle takové děti podporuje.
Takže si představte situaci, kdy máte doma nadané, zvídavé dítě. Pokud se zajímá o to co někdo z rodičů, jedná se o poměrně dobrou situaci. Rodič pokud má dítě opravdu rád, si na něj čas vždycky dokáže udělat, i když je to velice vyčerpávající. Ale co pokud se dítě zajímá o něco jiného? Když se jedná o dítě sportovně nebo umělecky nadané, je situace jednodušší, neb systém ZUŠ/DDM u nás zůstal vcelku dobře zachován. Případně pokud je dítě velmi nadané lze ve větších městech najít vhodného učitele hudby, kreslení,… Navíc značná část těchto pedagogů má pro velmi nadané děti slevy, případně učí v ZUŠ, nebo naleznete základní školu s rozšířenou výukou hudby, sportovní školu… ale co dělat, pokud je dítě zaměřeno technicky?
Pak jste v naprosté většině této země s odpuštěním v… (no, však asi tušíte, kde). Skutečnost je následující – Stanice mladých techniků u nás prakticky skončily. Taková je smutná realita. Zatímco dříve v každém větším městě tato stanice (ať pod Pionýrem nebo pod Svazarmem) existovala, dnes se jejich počet dá spočítat na prstech. V nejlepším případě existují v okresních městech v průmyslových oblastech, ale pro většinu dětí a rodičů je reálné dojíždět maximálně do dvaceti kilometrů. Navíc nabídka technicky zaměřených kroužků pro nezájem a nedostatek podpory zmizela. A co pokud jste dál?
Naštestí je zde výborná věc – Internet. Není všemocný, ale je to ohromný pomocník. Ovšem i ten má jedno zásadní úskalí – hledající musí vědět co hledat. A osobní kontakt, který je zejména v prvotní fázi nenahraditelný, nahradit nedokáže. A ani nedokáže půjčit přístroj, ukázat práci s ním, darovat potřebnou součástku, prohlídnout destičku zda tam není „studeňák“ nebo poskytnout střechu nad dílnou. Ono dělat chemické pokusy v garsonce není zrovna zdravé :)
Ale nejlepší bude posloužit pár konkrétními případy. Třeba M.: Velice nadaný elektronik, s programováním mikrokontrolerů začal v pouhých devíti letech, první letecký přístroj pro parašutisty sestrojil ve třinácti letech, dnes testuje „černou skříňku“ pro letadla. Ovšem kroužek ve kterém vyrostl „přerostl“ už ve svých třinácti letech, kdy jsem se s ním náhodou setkal. Ovšem taková práce potřebuje ohromnou podporu, o finanční náročnosti nemluvě. Náklady na tento přístroj se už vyšplhaly téměř na 50 000 Kč, naštěstí pro naprostou většinu částky se nám podařilo sehnat sponzory, kteří přispěli součástkami, mnoho součástek se podařilo navzorkovat (ovšem zde se ukazuje, že takové dítě představuje problém nejen u nás – musel jsem si kvůli těmto dětem založit speciální e-mail, neboť systém nepočítá že někdo kdo není ve firmě nebo na VŠ může potřebovat jejich součástky)., díky osobním známostem se mi podařilo domluvit třeba zápůjčku přístroje nezbytného pro odladění (katalogová cena 600 000 Kč). Ale systém neexistuje a nefunguje.
Ovšem tento problém se netýká jen elektroniky, kde je to sice obtížně, ale přesto řešitelné. Situace dua T & M je daleko horší. Jejich koníčkem je totiž chemie. Naštěstí už vyrostli z období „energetické“ chemie, kterou i díky až paranoidní opatrnosti přežili bez následků (nikdy jsem neviděl dítě které nosí při pokusech ochranné brýle a obličejový štít najednou – až u nich), ale situace je velmi špatná. Díky hovadině zvané REACH je totiž nemožné spoustu látek vůbec koupit, a už vůbec nekoupíte u nás vážené chemikálie. O finanční náročnosti nemluvě. Jediná baňka se pohybuje okolo stokoruny, složitější skleněný přístroj už jsou tisíce, topné hnízdo (pokud nechcete aby dělali s plynovými kahany) – cca 5000 Kč.
Situace v tomto oboru pro nezletilé je taková – počet kroužků pro ně přístupných – 0, jen 1x ročně DDM Brno organizuje soustředění o prázdninách. To je ovšem pro takové děti pekelně málo. O tom, že orgánizátoři jsou díky současným zákonům prakticky jednou nohou v kriminále, není třeba hovořit, tuto situaci zná každý kdo se dětem věnuje.
O ostatních dětech není třeba hovořit, jejich problémy jsou mnohem snáze řešitelné, byť občas za cenu osobních obětí (poskytnutím vlastní dílny, garáže atd).
Tak kudy z této situace ven? Obávám se, že nevím. Školy pro nadané děti u nás téměř neexistují (jediná kterou znám je gymnázium Na Buďánce, jejíž kauza je poměrně dobře známa), takové dítě v normální škole katastrofa, protože se nudí, a podle temperamentu a přístupu učitelů má menší či větší problémy. Zcela běžně děti nosily ze školy tři poznámky denně, vždy od stejných „pedagogů“, naopak jiní si je nemohli vynachválit. S tím souvisí i několik povahových zvláštností takových dětí. Především to jsou „roboti“, neznají lidskou stránku věci, téměř neumí dát najevo emoce, jsou velice paličaté, naprostá většina z nich má vážné zdravotní problémy (člověk se zde nemůže ubránit dojmu co dětem příroda přidala na duchu, jim ubrala na těle), dále se ve škole „nenaučí učit“, což jim později přináší problémy (zde mluvím z vlastní zkušenosti). Na gymnáziích je situace výrazně lepší, jednak jsou na takové děti více připravení, druhak je studium náročnější, děti se tolik nenudí a tak i méně „zlobí“.
A co říct na závěr? Děkuji všem kteří mne a „moje“ děti podporují, jejich seznam by byl dlouhý, a nemohu poděkovat všem – nicméně veškerá takováto podpora funguje na základě osobních vztahů. A jaká je vlastně moje funkce a proč to dělám? Odpověď je jednoduchá – baví mne to. A funkce – dala by se nejlíp popsat jako „styčný důstojník“ – děti se na mne obracejí pokud potřebují s něčím pomoc – od zápůjčky dílny nebo přístroje přes sehnání součástky nebo chemikálie až po podporu u rodičů :D . A proč to nedělám oficiálně? Pokud pominu zdravotní hledisko (můj zdravotní stav mne bohužel velmi omezuje) , tak jde o to, že se nemusím zodpovídat nikomu kromě rodičům dětí a svému svědomí. Pokud například dojde k úrazu, nemusím vše vysvětlovat spoustě lidí, pokud mi dítě tropí nepřístojnosti mohu mu říct ať už příště nechodí, nemusím řešit milión norem na dílnu, laboratoř, hygienu atd. – pokud bych takovou činnost dělal jako profesionál, musel bych mít podporu nějaké silné organizace, každoročně chodit na vyšetření sexuologické, infekční, nemohl bych jim třeba ani ohřát párek atd… neboli:
ČESKÝ STÁTE, DĚKUJI TI ZA TO JAK VŠEM KDO CHTĚJÍ PRO DĚTI NĚCO UDĚLAT HÁZÍŠ KLACKY POD NOHY.
Můj názor je to, že co se děje mezi mnou a dítětem je výhradně záležitostí rodičů, dítěte a mne.
Děkuji všem za pozornost, případné dotazy odpovím v diskuzi, pokud poznáte některé z dětí (třeba Q, Childeater, Caleb, Rallycad znají identitu některých dětí), nechte si to prosím z bezpečnostních důvodů pro sebe. Pokud chcete nějak pomoci, napište prosím na
(Zatím nikdo nehlasoval)