V nočním vagonu metra stáli dva lidé. U předposledních dveří soupravy se madla držel dělník v zablácených montérkách; druhý muž – jakýsi úředník v béžovém plášti s klasickým kloboukem naraženým do čela – se o tři dveře dál opíral o přepážku u dveří na straně tunelu a zdálo se, že dřímá.
Souprava přijela do další stanice. Dveře se otevřely, zavřely – a když okny vlaku probleskly poslední stíny a světla ze zářivek stanice, byli už ve vagonu čtyři.
Dvojice nově příchozích k sobě očividně patřila. Zdálo se, že sotva šestnáctiletý mladík vzhlíží ke svému mentorovi, kterému táhlo odhadem na pětadvacet. Oba se ale drželi stejné módy: vyholené hlavy, těžké, černé kanady a drsný výraz v obličeji měly vykřičet do světa, že s těmito dvěma nejsou žádné žerty.
Dělník v montérkách se na oba nově přistoupivší pasažéry podíval, rychle uhnul pohledem zpět a následně po nich nervózně pokukoval. Měl proč: náležel totiž k romskému etniku a v opuštěném nočním metru byl proti dvěma neonacistům ve zjevné nevýhodě.
Nervózní pohledy dělníka oba nácky ujistily v tom, že se jich dělník bojí – a daly jim ideální příležitost k navázání kontaktu – po jejich.
„Máš ňákej problém, debile?“ Prohlásil mladší z nácků, kteří oba vykročili směrem k dělníkovi.
Ten naprázdno polkl a jal se usilovně studovat orientační plánek metra nad dveřmi. Utéci neměl kam a na takové vstřícné slovo moc neměl, co odpovědět.
„Tak ty s náma nebudeš mluvit, jo?! Si myslíš, že seš něco víc, co?! Že ti všechno projde. Ty vaše zlodějiny a vykrádání státu. Smrade.“ Starší nácek došel k dělníkovi a přes jeho chabé pokusy o vyproštění ho sevřel za ramena, zatímco mladší se rozpřahoval k ráně.
„Promiňte, že vyrušuji, ale udělal vám tento pán něco konkrétního?“ Ozval se za zády nácků úředník, který se nepozorovaně probral a přesunul nějakých deset kroků od zbývajících tří aktérů. Obličej úředníka tonul ve stínu, jak krempa klobouku odstínila ostré, bodové světlo zářivek. Nebyl to ale tento atmosferický zjev, který násilníky konsternoval – zejména nebyli zvyklí na to, že by snad kdy kdo nebyl pasivní vůči jejich kouskům.
„Hleď si svýho, ču…ku“, dal své prudké inteligenci průchod mladší z nácků a obrátil se nazpět k dělníkovi. Úředník, s obličejem stále ukrytým ve stínu, toliko naklonil hlavu doprava, ale jinak se nehýbal.
Starší z nácků se – aniž by ze svého sevření pustil dělníka – ohlédl přes rameno a po zjištění, že úředník hledí nikoli do podlahy na druhém konci vagonu, nýbrž na něj a to vše na stále stejném místě, kde byl odbyt jeho mladším kolegou, nasadil méně vyhraněný tón. Koneckonců, z pozice fyzické a víceméně i početní převahy si to mohl dovolit.
„A to tě jako zajímá proč?“
„Mno, pokud vám tento pán provedl něco zlého, jistě to můžeme v další stanici vyřešit na tamní policejní stanici a není nutno se uchylovat k násilí. Ale pokud vám nic neudělal, dost podstatně to mění situaci.“
„Ty voe, jak jako udělal. Prostě cikán, voe, parazit, co vysává tudle zem. Čechy čechům!“ Vlak zastavil v další stanici.
„Mám to tedy chápat tak, že vám tento pán nic neudělal, ale vy se na něm chystáte mstít v rámci kolektivní viny?“
Dveře Metra se zavřely a vlak se opět rozjel. Oba náckové již byli viditelně vytočení, že je neodbytný cestující neustále zdržuje od jejich ‚práce‘ a navíc vykazuje očividné nepochopení jejich postoje.
„Cikán jako cikán, voe, a už mně nes*r, nebo dostaneš taky přes držku, voe.“
Úředník toliko pokýval hlavou. Stín pravé části jeho pláště, odhozené dozadu, vykreslil na podlaze metra abstraktní obrazec. Ruka úředníka se jen mihla a než stihli náckové nějak zareagovat, objevila se v ní pistole. Změnu situace podtrhl ostrý kovový zvuk právě natahovaného závěru.
Nyní měl úředník plnou pozornost všech zbývajících pasažérů.
„Víte, pánové, kolektivní vina – to jest útoky na lidi na základě toho, že na někoho toliko na základě jeho vnějšího znaků vztáhnete viny jiných – je dost nešťastný princip.
Vy jste zamýšleli zmlátit tady pána“ – úředník pokynul hlavou k dělníkovi – „jen proto, že se jedná o roma. Nic vám neudělal; podle stavu montérek se dá dokonce usuzovat na to, že pracuje, a to tvrdě – a vy jste ho přesto chtěli zmlátit za chování jiných, jemu pouze zevnějškem podobných. Nemám pravdu?“
Náckové se na sebe poněkud nervózně podívali: nikdy by je nenapadlo, že se situace může tak rychle změnit. Krom toho naprosto nebyli zvyklí být v pozici těch slabších.
Mladší z holohlavců se asi snažil zapůsobit, takže se pokusil ospravedlnit svůj modus operandi:
„Ale tolik cikánů krade a zneužívá dávky, že jsou to skoro jako úplně všichni, a už se s tím musí něco dělat…“
Ve stínu pod krempou klobouku se nezřetelně zformoval úšklebek. Přesně tento argument chtěl totiž ozbrojený úředník slyšet.
„Víte, pánové, mého pradědečka zavraždili za protektorátu nacisté. Ti vraždili skoro všichni – a pokud platí ‚cikán jako cikán‘, nemělo by snad stejným způsobem platit ‚nácek jako nácek‘? Pokud bych se řídil tou samou logikou, co vy, na základě kolektivní viny všech nácků a na základě toho, že se k nacismu hlásíte a jako nacisté vypadáte bych vás teď měl popravit.
Na místě. A z těch samých důvodů, které ještě před chvilkou stačili k výkonu ‚spravedlnosti‘ vám: pro pomstu jiných a pro ‚vyčištění společnosti od škůdců.‘ Střeliva mám dost, nemohu minout a jsem si dost jistý, že tady od pana dělníka mi udání nehrozí. Tož. Nechcete přeci jen změnit ten svůj názor na kolektivní vinu?“
Bylo vidět, že náckové naprosto nechápou, co se děje. Na jejich místě, v šoku a naprosto nečekané situaci by měl asi problém i leckterý normální člověk – a nutno podotknout, že v případě našich dvou holohlavců rozhodně nešlo o žádné mentální giganty.
„Cože?“ Bylo jediné, na co se zmohl starší neonacista. Mladší jen stál s pootevřenými ústy a poněkud se třásl. Souprava metra zastavila v další stanici a úředník koutkem oka zkontroloval, jestli na perónu nestojí nezvaný host, ale nástupiště bylo prázdné.
„Víte, osobně si myslím, že je spravedlivé všem měřit stejným metrem a řídit se stejnými pravidly pro všechny“, jal se – stále při namířené zbrani a ve střehu – vysvětlovat úředník. „Ohledně spravedlnosti a trestu tu máme dva koncepty. Koncept kolektivní viny tvrdí, že za zlé činy, vyskytující se v nějaké skupině lidí, můžete potrestat kteréhokoli člověka, který do oné skupiny patří – ať už je vinen, nebo ne. Skrze tento koncept jste napadli tohoto roma za činy, které páchá jeho etnikum; ale skrze ten samý princip bych teď já mohl a měl popravit vás za činy, spáchané vaší organizací a ideologií.“ Úředník se krátce odmlčel.
„Nu a pak tu máme koncept druhý; staré římské právo. Presumpce neviny, kdy je ke každému přistupováno jako k nevinnému až do prokázání opaku; kdy pokud není dost důkazů, obviněný je raději propuštěn, než aby byl trestán nespravedlivě; a podle kterého přirozeně já nemohu trestat vás za zločiny, která spáchala vaše organizace, ale kterých jste se vy osobně nedopustili – ale podle kterého ani vy nemůžete trestat romy za zločiny, kterých se dopustilo jejich etnikum, ale nemáte žádné důkazy o tom, že by se jich dopustili oni samotní.
Já se vás jednoduše ptám, který z těch konceptů se vám líbí víc. Kolektivní vina, nebo trestání výhradně těch, kteří byli osobně usvědčeni ze zločinu? Volba je na vás.“
Chvíli bylo ticho. Vlak metra zastavil v další stanici a opět se rozjel, aniž by kdokoli přistoupil. Holohlavci se snažili si uspořádat myšlenky. Vypadalo to, že mladší myslí rychleji – asi ještě neměl lebku tak vymlácenou v desítkách bitek.
„No – tak já bych radějc aby byl každej trestanej jen za to, co fakt udělal sám“, nechal se slyšet. Starší na něj pohlédl nečitelným způsobem, a nepříliš přesvědčivě přizvukoval.
„Výtečně“, řekl úředník a obrátil se k mladšímu z nacistů. „Samozřejmě nevím, nakolik to myslíte upřímně, ale byl bych rád, kdybyste si tento zážitek zapamatoval a nadále se řídil principem, který jste teď přijal.“ Úředník stále mluvil jakoby k mladšímu z nacistů, ale pro další větu se díval přímo do očí staršímu z nich. „Pokud byste totiž chtěl, aby vás osobně soudili jen za vaše osobní skutky, ale jiné byste i nadále soudil na základě kolektivní viny, byl byste neskutečný pokrytec a ubožák, který by neměl sebemenší právo se dovolávat spravedlnosti, práva či rovnosti.“
Vlak metra zahučel a začal brzdit, jak se blížil do další stanice. „Inu, mám za to, že jsme došli ke shodě v tom, že jelikož nikdo z nás neuznává kolektivní vinu, nebude ani poprava, ale ani mlácení tady pana dělníka. Doporučil bych vám tedy, abyste vy dva na této stanici vystoupili, pánové“, končil svůj proslov úředník, který přitom sklonil pistoli k zemi a zajistil ji. „Snad jen poslední věc – kdyby snad někoho z vás napadlo se mstít, buďte ubezpečeni v tom, že by i útok ze zálohy či v přesile dopadl pro agresora velmi špatně.“ Metro zastavilo ve stanici a úředník naznačil nacistům, že mohou – a mají – vystoupit. Mezi dveřmi pak pokračoval.
„Stejně tak pokud byste toužili se se svým zážitkem svěřit Policii, berte v potaz, že jsem se osobně skrze institut Krajní Nouze nedopustil ničeho ilegálního – ba naopak, bránil jsem vám v nevyprovokovanému útoku, za který by vám navíc v dnešní – k rase až příliš přihlížející – době přišili i rasový podtext. Přeji pěkný večer.“ Dveře se zavřely a úředník schoval pistoli do poudra.
Vlak se opět rozjel a za okny bylo vidět, jak na sebe mladší a starší nacista zuřivě gestikulují, jen aby se každý z nich rozešel jiným směrem. Úředník se usmál na dělníka, dotkl se krempy klobouku a na další stanici vystoupil.
Celý příběh je smyšlený a veškerá podobnost je čistě náhodná. Jedná se o nepříliš realistickou fikci; jakési podobenství, které má toliko ilustrovat zrůdnost konceptu kolektivní viny skrze aplikaci na styl „jak chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim.“ A konečně poznámka pro libertariány, minarchisty a anarchokapitalisty – hrdina tohoto příběhu není úředník-státní zaměstnanec, nýbrž středostavovský „white collar“, jemuž bylo označení „úředník“ přiřknuto toliko pro jednodušší vyprávění.
(Zatím nikdo nehlasoval)