Vzhledem k množícím se článkům ze života motorkářů jsem se rozhodl taky přispět troškou do DF mlýna. Berte to jako takový alternativní pohled na úplně odlišné řidičské prostředí, jak na úřadech, tak na silnici.
Do Tokia jsem se dostal coby frekventant doktorského programu na místní univerzitě, nicméně motivací bylo daleko více. Za svého života v Praze jsem nikdy dopravní prostředek nevlastnil, neboť za studentských dob nebyly peníze a navíc kolem vždycky někdo ochotný s autem byl (a protože to hodně z nich tady čte, posílám díky), řidičák na motorku jsem navíc nikdy neměl. Po prvních měsících pobytu v Tokiu a zkušenostech s místní hromadnou dopravou jsem se tedy pevně rozhodl stát se majitelem motocyklu. Tokijská socka je super, o tom žádná, rychlá, přesná, intervaly ve špičce kolem 120 sekund, nicméně na mně doprava až přespříliš hromadná.
Na úřadech
Prvním krokem k vysněné mašině bylo zjistit jak je to v Japonsku s řidičáky. Mezinárodní jsem bohužel musel brzy vyloučit – Japonci ho uznávají jen těm, kteří přicestují na turistické vízum, a protože mám vízum jiné, dlouhodobé, nepřipadalo to v úvahu, neboť by na to místní páni policisté pohlíželi jako na řízení bez oprávnění a to je trestný čin, což se rovná velmi pravděpodobně okamžitému vystěhování ze země a možná navrch k tomu ještě zákaz vstupu na dalších 10 let. O vykopnutí z univerzity nemluvě. Mimochodem to, že je v Japonsku přebujelá byrokracie jsem věděl, ale na tohle jsem připraven nebyl.
Logické bylo nejdřívě optat se na místě zdánlivě nejpovolanějším, tedy české ambasádě. Tam mi bylo sděleno, že podle mezinárodních smluv máme my Češi nárok na převod řidičáku, ale že to většinou není jen tak a že vlastně nikdo moc neví jak to jako je. Začal jsem tedy hledat na netu zkušenosti jiných přistěhovalců. Realita je taková, že smlouva ze Ženevy existuje, ovšem její výklad a místní praxe jsou velmi svérázné. Takže jsem pomalu začal dávat dohromady co všechno budu potřebovat. První překážka spočívá v potřebě dokazovat že se držitel oprávnění zdržoval nejméně 90 dní po jeho získání v zemi kde bylo ono oprávnění vydáno. Pokud máte starý pas, je to celkem v pohodě, policista se podívá na datum vydání pasu, vypíše si razítka s daty odletů a přistání na Ruzyni, spočítá dny mezi a když se dobere k 90, je to v pohodě. Ne v mém případě, v novém pasu by součet dnů dal dohromady tak možná 30 za poslední dva roky, do Čech se nevracím zrovna rád, většinou jen na Vánoce. Přinesl jsem tedy ověřené kopie ověřených kopií (je to složitý, ale páni s razítkama potřebují práci) mých výpisů zkoušek a vysokoškolských diplomů z UK, a protože to není Plzeň, bylo z nich vidět že jsem se k titulu Mgr. dohrabal po šesti letech úporného denního studia, což bylo po dvou hodinách čekání vyhodnoceno jako dostačující doklad (měl jsem kliku, pak jsem slyšel že několika jiným lidem stejné doklady nebyly uznány). Mimochodem, toto 90 denní pravidlo vzniklo kvůli Japoncům samým, kteří vzhledem k cenám lokálních autoškol a přísnosti místní policie při testech hromadně vycestovávali na Hawaii, kde si nechávali vydávat US řidičáky, což je vyšlo levněji i s letenkou, ale o tom později.
Zbytek dokladů už byl v pohodě, překlad českého řidičáku mi udělal kamarád japanolog, na ambasádě ho promptně ověřili, takže jsem se mohl vydat zdolávat překážku další – test z pravidel silničního provozu na policejní stanici. Opět velmi pěkná ukázka flexibilního výkladu mezinárodního práva. Onen test totiž oficiálně netestuje znalost pravidel provozu, ale kompatibilitu mezi pravidly země z níž žadatel pochází (resp. jeho oprávnění) a Japonskem. Nicméně otázky jsou v angličtině (což není obvyklé, vzhledem k tomu že Japonsko je obecně k cizincům velmi málo vstřícné), je jich 10 a při minimální dávce rozumu se 7 správných odpovědí dobere každý, neboť jde o věci typu “V Japonsku je v možné řídit poté co jsem požil malé množství alkoholu či přášků na spaní – ANO/NE” a podobně. Zajímavé je, že i takovýto test se nejmenovaným čínským spoluobčanům občas povede zpackat. Vyhodnocení vypadne z počítače okamžitě, takže dvěře k dalšímu kroku byly otevřené. Následovala zdravotní prohlídka, která vzhledem k mé tehdejší znalosti japonštiny a příslušníkově angličtině trvala asi 30 vteřin, neboť jsme vzájemně pochopili že i kdyby mi něco bylo tak mu rozhodně nevysvětlím co a od pohledu vypadám zdravě. Oční test byl také bez problémů, bohužel jsem v onu chvíli neprokázal dostatečnou bystrost a trvalo mi asi dvě minuty než jsem pochopil jak test funguje a co po mně chtějí. Nicméně Japonci se na neschopné cizince často dívají blahosklonně, takže žádná velká pruda.
Poslední a největší překážkou, kterou bylo třeba zdolat, byl test praktický – tedy v řízení motorového vozidla na testovacím okruhu (=dopravním hřišti). Zvolil jsem manuál (řidičáky se tu dělí na AT / MT), zarezervoval si v elektronickém systému, kde už jsem měl přidělené ID, datum testu a šel domů. V den testu jsem se dostavil přesně v 8:00 na místo, neboť opozdilci mají smůlu, kdo tam není když se dělá docházka, ten ten den nejezdí a musí se přeregistrovat na jindy. Se mnou přišlo asi dalších 10 cizinců, pár Číňanů, nějací další asiaté a asi jeden Evropan. Čínani a další Asiaté si začali sdělovat rozumy potřebné k projetí okruhu, které nasbírali při deseti předchozích neúspěšných pokusech, nicméně nenechal jsem se znervóznit, neboť mne několik lidí ujišťovalo, že příčetný člověk s danou zkouškou většinou nemá problém, pokud nenarazí na dementa, který si na něj zasedne. Krátce nato se dostavil zkoušející policista a japonsky vysvětlil jak máme okruh projet. Naštestí na zdi za ním visel obrázek s cestou, kterou jsem si překreslil na orientační mapku okruhu, kterou nám dali coby součást propagačních materiálů. Měl jsem kliku a byl jsem pro ten den první na řadě, takže jsem nemusel trpět při pohledu na Číňanky najíždějící na obrubníky. Vzhledem k patřičně provedenému průzkumu jsem věděl, že test začíná dlouho před nasednutím do automobilu, což většina ostatních zjistí až když jsou vyhozeni. Prvně je třeba automobil zkontrolovat. To se dělá tak, že vozidlo obejdete a podíváte se že má opravdu všechny čtyři kola, zrcátka, světla a vše co má automobil mít. Navíc je třeba se patřičně hlasitě o daná zjištění s policistou podělit, neboť v Japonsku je zažitá takzvaná komentační kultura. Poté už je možné nasednout do zkontrolovaného vozidla, přičemž následuje zapnutí bezpečnostního pásu a kontrola zrcátek. Ne naopak, protože kontrola zrcátek může proběhnout až tehdy když je člověk v tzv. řidičské pozici, což bez zapnutého pásu není. Volant na opačné straně (v Japonsku se jezdí vlevo) problém nebyl, řazení a pedály jsou stejně, jediné co se ukázalo být problémem bylo prohození ovládání blinkrů a stěračů a s tím související soustavné stírání předního okna při odbočování, což jsem jsem poprvé komentoval slovy “to bylo naschvál, bylo tam nějaký svinstvo”, nicméně policista samozřejmě nevěřil a myslel si své. Což mi bylo v tu chvíli uplně jedno, protože nikde se v pravidlech nepíše o tom, že si nemůžete libovolně stírat okno ať je jak chce suché. Tři čtvrtiny okruhu jsem projel naprosto bez problémů, včetně buzerací typu úzkého S-ka (viz obrázek), kde dost lidí a valná většina Číňanů trochu ohoblují disky, ale nakonec jsem vyhořel na největší blbosti – zapoměl jsem cestu a při pozdním odbočení jsem přejel (na prázdném dopravním hřišti) plnou čáru před semaforem. Policista významně zachrchlal a oznámil mi radostnou skutečnost, a to že můžu jet zaparkovat, neboť si prý test budu muset zopakovat. Řekl jsem mu česky co si o něm myslím, čímž jsem myslím naplnil skutkovou podstatu trestného činu urážky veřejného činitele, nicméně vzhledem k jazykové bariéře jsem popotahování unikl. Další test o dva dny dopadl již bez problémů a tak jsem konečně odcházel s japonským řidičákem.
V autoškole
To byla ovšem pouze první část celého martyria na cestě za získáním motocyklu, ta druhá začala o pár měsíců později zápisem do japonské autoškoly. Ačkoliv zde jsou k dispozici autoškoly, kde mluví anglicky, rozhodl jsem se, predevším kvůli cenám, pro obyčejnou japonskou. I tak kurz o 17 hodinách přišel na 80 tisíc jenů (na koruny děleno pěti, tedy 16 tisíc), to ale není nic proti kurzu na automobil, který stojí zhruba 300 tisíc jenů, tedy 60 tisíc CZK, lobby je zde silná. Vzhledem k tomu, že jsem již v tu dobu měl japonský řidičák, byl jsem osvobozen od veškeré teorie a měl jsem tak pouze jízdy na dopravním hřišti, v provozu se až do získání oprávnění nejezdí. Lekce probíhaly vcelku příjemně, byli většinou dva instruktoři, kteří měli na starost kolem osmi lidí. Žádné ježdění s upoceným strejdou za zadkem a podivnejma dvojitejma řídítkama, ale ježdění na normální mašině (všechny autoškoly mají v Japonsku Hondy CB400). Legrační ovšem byla povinnost oblékat si hrudní chránič, jehož velikost na mém těle vypadala velmi legračně (mám 192cm a skoro 90 kilo). Helmu jsem měl zapůjčenou a autoškola zaměstnávala jednoho čističe helem, který po lekci všechny patřičně ošetřil. Instruktoři byli velmi milí, ale vzhledem k tomu že jsem polovině vysvětlování nerozuměl, tak to občas vypadalo že jsem trochu natvrdlej, nicméně všechny lekce jsem po deseti dnech absolvoval a složil zkoušku víceméně bezchybně, tentokrát napoprvé a stal jsem se majitelem oprávnění na motocykl do 400cc – v Japonsku jsou tři kategorie, přičemž na největší mašiny je třeba jít znovu do autoškoly a absolvovat dalších cca 17 lekcí a zkoušku.
Na silnici
Nákup motocyklu proběhl přes inzertní server Craigslist Tokyo, kde jeden vracející se vystěhovalec nabízel k prodeji stroj s názvem Honda GB250 za zhruba 14 tisíc CZK. Volba kubatury byla záměrná, neboť veškeré dopravní prostředky do 250cc jsou osvobozeny od technické kontroly a mají velmi levné pojištění. A navíc do města 250cc bohatě stačí. Motorka je, popravdě, docela stará kraksna, má najeto asi 23 tisíc km a byla parkována zásadně venku na dešti, takže je i trochu rezavá. Nicméně motor chytá napoprvé, jede a je spolehlivá (mám na ní najeto cca 2000km a neměl jsem jediný problém). Rzi jsem se zbavil leštidlem, takže jediná vada motorky jsou trochu větší vibrace. Nejsem mechanik ani znalec motorů, takže nevím jestli to u jednoválce není přirozené. Po nákupu helmy Arai a kožené bundy s trochou chráničů jsem se tedy jal zkoumat Tokio ze sedla. Začátky byly těžké, orientace tu není jednoduchá a silnice jsou často osmiproudé ve dvou či třech patrech, je tu i ve městě velké množství mimoúrovňových křížení a navíc když se chcete někam dostat, všechno stěžuje fakt, že v Tokiu nejsou jména ulic. Řidiči v autech jezdí zásadně s navigací, na motorce to je trochu těžší. Navíc některé čtvrti Tokia, Setagaya například, jsou tak nahuštěné, že v nich existují takřka pouze jednosměrky. Takže si představte navigaci ve městě kde žije přes 30 milionů lidí na území o velikosti středočeského kraje, kde nejsou názvy ulic… Celý život motoristy navíc ztěžuje fakt, že se zde nesmí parkovat na ulicích takřka nikde. Na jednu stranu je to fajn, ze to tu nevypadá jako v Praze, na druhou stranu neuvěřitelná pruda, motorka se trochu načerno zaparkovat dá, někam mezi jízdní kola (o těch za chvíli), ale člověk je pak konstantně ve stresu. Pokuty za parkování nejsou velké, ale nemilosrdně berou dva body, přičemž první rok po získání řidičáku jich mám celkem šest. Stačí tedy, abych třikrát špatně zaparkoval a jsem bez papírů. Parkování na placených místech není problém, parkovné bývá kolem 40 korun na půl dne či den, ale není jich tolik a většinou nejsou zrovna tam kde by je člověk potřeboval.
Samotné ježdění v provozu je celkem v pohodě. Většina silnic v Tokiu je omezená na 40 km/h, což je samozřejmě nesmyslná rychlost, kterou skoro nikdo nedodržuje, zvláště pokud se jedná o čtyřproudou silnici, všichni jezdí rozumných 60 km/h. Na druhou stranu, v obytných čtvrtích je třeba dávat bacha, neboť zde často nejsou chodníky a na ulicích bývá hodně lidí. Panuje tu ale celkem symbiotická situace, lidé uhýbají a motoristé dávají pozor. Nejhorší jsou ovšem cyklisté. Nejsou tu žádné píčoviny typu cyklistických stezek, takže většina z nich prudí jak na silnici, tak na chodníku podle potřeby. Na silnici se většinou bojí a drží zpět, daleko horší to s nimi bývá na chodníku. Navíc protože tu často prší, jsou tu celkem běžné výjevy jako matka na kole s dvěma dětskými sedačkami, mrně vepředu, mrně vzadu a v ruce deštník řítící se po chodníku z kopce. Manévrovatelnost takového dopravního prostředku je samozřejmě nulová a celé to může svádět k pokusům o narušení rovnováhy a sledování následků. Děti ovšem za demenci svých rodičů nemohou a tak by to vůči nim nebylo fér, většinou se jim obloukem vyhnu abych nepřišel k úrazu. Ale zpět k motorkám – ostatní řidiči jsou dost často stejně neohleduplní jako kdekoliv jinde, akorát se tu netroubí a nenadává. Nejhorší jsou samozřejmě taxikáři, kteří, zahlédnou-li potenciálního klienta, udělají opravdu cokoliv. Takže ty předjíždím zásadně zprava, neboť uprostřed silnice se většinou zákazníci nevyskytují. Vzhledem k tomu, že tu je motorek hodně, ostatní řidiči jsou na ně celkem zvyklí a nechávají nás na pokoji. Většinou dokonce nechávají při levém okraji silnice záměrně dost místa aby tam mohly motorky projet. Stejně tak je ale třeba dávat bacha, protože někdy, zvláště je-li auto vysoké, si vás prostě nevšimnou. Dopravní značení tu je kvalitní, jen je potřeba si zvyknout na vcelku strohé tabule a naučit se cesty, kam chcete jezdit, jinak se to často zvrhne v hodinovou okružně průzkumnou jízdu.
Na druhou stranu, některé věci tu máme lepší – kolega Redguy v článku Motorbike Hatecore (který byl výborný a mně mimochodem inspiroval k napsání tohoto) zmiňoval potřebu motorkářů neustále čumět na silnici po dírách a zdechlinách – to zde není problém. Nenarazil jsem tu po 2000 km na jedinou díru, jak je známe z Prahy. O kočičích hlavách nemluvě. Je tedy možné se soustředit hlavně na řízení samotné a když prší (což je často) tak dávat pozor na kanály. Zdechliny se tu na silnicích také příliš nevyskytují, neboť je tu uklizeno. Největšího bacha je tedy třeba nakonec dávat na ostatní motorkáře, protože jich tu je opravdu hodně a na silnicích to občas vypadá jak v Praze na Evropské když odjíždějí harleyáři ze Džbánu. Nicméně vcelku je tu myslím na silnici prostředí pro motocykly příjemnější než v ČR, na úřadech je to ale často o trochu horší.
(3x známkováno, průměr: 2,33 z 5)