Na dopravním inspektorátu

Přišel jsem takhle jednou po práci domů a koukám jako tele na nová vrata. Prý si mám na poště vyzvednout obsílku. Z dopravního inspektorátu!

Vyzvedl jsem psaní od policejního orgánu. Prý jsem se přede dvěma měsíci dopustil v katastru obce Tábor dopravního přestupku a mám se dostavit podat k němu vysvětlení.

Celkem rychle jsem také vyspekuloval, jak k přestupku došlo. Přes Tábor nejezdím nijak často a ten den jsem měl v živé paměti. Seděl jsem na sedadle spolujezdce a zatímco otec řídil, cpal jsem se home made buchtami jako od tetičky z Bystré. Jenže otec má z felicie těžkou nohu a skutečně jen těžko udržuje moje poněkud živější auto pod hranicí 90 km/h. Tak to asi nějak přišlo. Také jsem snadno rekonstruoval, kde nás asi ti zmrdi změřili. Jedná se rovný a široký úsek silnice, který se takzvaně nachází v obci, ale žádné domy nebo jiné struktury kolem silnice nenajdete. Umělá hranice obce se totiž na těch místech nachází pouze papírově, zřejmě proto, že se tam nachází frekventovaná benzínka a obecní zastupitelstvo chtělo dojit z majitele daně. Vzniklá situace však nahrává policejním orgánům, kteří si postaví autíčko z bradavičkou k pumpě a buzerují. S bezpečností provozu nemá jejich počínání lautr nic společného.

Soudný den uvedený na předvolání se blížil, zatímco je řešil volbu vpravdě Sofiinu. Mám vzít vinu na sebe, posypat si před policajty hlavu popelem, nechat si udělat přednášku, učinit pokání a nechat si uložit pokutu, nebo naprášit svého otce, nechat ho se pokát a zaplatit peněžitou pokutu, ačkoli je v invalidním důchodu? Zbývala ještě třetí varianta, která byla sice složitější na provedení a vyžadovala odhodlat se k činu, ale zato byla efektivní a pokud by se byla zdařila, skýtala rozkoš rovnající se orgasmu po kvalitním sexu s kvalitní partnerkou po kvalitní večeři. Totiž vytočení dopravního policajta.

Otec se mezitím dovtípil, že auto řídil on a chtěl mocí mermo jít na policii, udělat zkroušený obličej, aby pokuta byla co nejnižší a nechat to na sobě. Že prý aby mi neudělali záznam do karty, že já přece jen řidičák víc potřebuju v práci. Seznámil jsem ho se scénářem alternativy 3 a on na to povídal, nemachruj, synu, bude tě to jen stát víc peněz. Nic naplat, já už byl rozhodnut.

Rozhodl jsem se jít do toho. Jsem v podstatě požitkář a zachtělo se mi ochutnat ovoce slasti. Rozhodl jsem se překročit Rubikon zaběhlého vnímání spravedlnosti, při kterém je vina stižena trestem, a vstoupit do světa práva podle vlastních měřítek. Světa relativizace. Světa, kde takzvané závažné přestupky jsou malichernostmi a prkotiny jsou obludným aktem zlovole. Ano, následoval jsem na chvíli Billa Fostera z filmu Volný pád. A bylo to krásné!

Ptáte se, proč jsem opovrhl občanskou poslušností? Proto : moje vize právního státu je těsně vázána na funkci onoho práva. I kdybych byl řídil a kdyby mne byli změřili, jak jedu před školou stovkou nebo projíždím křižovatkou na červenou, předjíždím přes dvě čáry v zatáčce nebo najíždím na babičku na přechodu, byl bych zkurvený zmrd asociál a nezasloužil bych si nic jiného, než pořádně ztrestat mé krajně nezodpovědné chování. Ale kdyby mne orgán přistihl při bezvýznamném protiprávním jednání na místě, kde jsem nikomu nebyl nebezpečný a kde se v podstatě jednalo o mozkuprostou buzeraci, nebudu se trestu podvolovat. Nejsem dementní a dovedu – snad – sám zhodnotit, kde je moje jednání pro ostatní rizikem, a kde je naopak míra rizika minimální. Takže jsem se rozhodl obvinění nepřijmout. Vůbec se o tom s policií nebavit.

Technická podstata celého triku je prostá. Existuje zákon o policii, který specifikuje podmínky, za kterých jsem jako občan povinen podat policii vysvětlení. Důležitá jsou následující fakta :

– na výzvu se musíte dostavit

– předem musíte být poučeni o možnosti odepřít podání vysvětlení

– podání vysvětlení můžete za specifikovaných okolností odepřít

V mém případě bylo rovněž důležité, že jsem auto neřídil. Pokud vás právě napadá, že jsem to nemohl dokázat, tak dávejte pozor. Existuje určitá mezera ve vnímání práva prostým českým lidem, daná desítkami let represe – a tou je zapomínání na princip presumpce neviny. Průkazní břemeno totiž leží na policii – ona vám musí dokázat, že jste dne toho a toho dne řídili tam a tam vůz a vy nejste povini policii prokazovat, že jste vůz neřídili. Policajti dobře ví, že si tuto skutečnost hodně lidí vystresovaných minulostí a životním stylem „aby_mi_nikdo_nic_nemohl“ ani neuvědomuje a nemá v podvědomí – a tak na to policajti řádně hřeší. Policajti také předpokládají, že se na jejich stupidní výzvy dostaví člověk na stejné nebo nižší inteligenční úrovni, na jaké jsou oni sami, kteréžto kritérium naštěstí polovina národa nesplňuje.

Policie má prakticky jedinou možnost vám prokázat, že jste vozidlo v době spáchání přestupku řídil – a to sice chytit vás během nebo bezprostředně po spáchání přestupku. Protože policie používá nevhodné metody práce a onoho studeného únorového odpoledne byli její orgáni líní vynést své prdele na světlo a zimu Boží a zvednout ruku s plácačkou, přišli o možnost vybrat ode mne pokutu. Při předvolání jste osloven pouze jako držitel vozidla a to nic neznamená. Nejste povinen vést žádnou evidenci o tom, kde vaše auto bylo /pokud není firemní/ a nakonec si nemusíte ani nic pamatovat.

Krátce potom, co jsem se rozhodl přestoupit tenkou linku poslušnosti, jsem hovořil o problému s kamarádem Patrikem, jinak majitelem třílitrového Forda Scorpio v prefektním stavu. S policejními obsílkami má tudíž více zkušeností. Ptal jsem se ho, co dělá, když mu to přijde. Odpověď přináším v plném znění :

„Hezky se na to obleču, dojdu tam, řeknu jim, ať mi vyhulej, a zase jdu s úsměvem domu“.

Patrik je znám jako mistr humorné nadsázky, ale dál z něho vylezlo, že používá stejný trik, který jsem i já měl v plánu.

Onoho dne jsem se hezky oblékl a došel tam. V kanceláři seděla policistka středního věku, z čehož vyplynulo, že už v třetím bodu se budu muset odchýlit od Patrikova zkratkovitého scénáře. Zalitoval jsem, že budu muset vyběhnout s dámou a ne s nějakým starým primitivním brunátným policajtem.

Policistka mne vyzvala, abych si sedl a předložila mi jakýsi papír, na němž byl černobíle vytištěný můj seat v pohledu z boku a mírně zezadu, přičemž záznam policejního měřáku ukazoval 72 km/h. Na uvedeném místě je, jak již bylo řečeno, padesátka. Na sedadle spolujezdce bylo i přes pochybnou grafiku – jestlipak už policajtům někdo řekl o těch báječných nových tiskárnách, co dovedou tisknout fotky – cosi jako můj profil a od toho jsem se odrazil.

„Tady máme fotku, jak jedete 72 km/h. Je tam padesátka. Je to vaše auto?“, tázala se policejní víla. Pomyslel jsem si, že to se teda otec ještě dost krotil. Zaznamenal jsem první důležitou okolnost. Pokud podání vysvětlení už probíhá, měl jsem být poučen ve smyslu zákona o policii. Rozhodl jsem se ponechat si tento poznatek na později, protože takto de iure ještě podávání vysvětlení ze zákona nezačalo a já si můžu vykládat, co chci.

„Je to moje auto. Jak víte, že jsem ho řídil já? Dost dobře se poznávám na sedadle spolujezdce…“, dotázal jsem se policistky.

Nastalo ticho. Marfuša právě zjistila, že přišel těžký případ.

„Půjčujete ho někomu?“, vzepnula se policistka k záhájení vyšetřování.

„Ano“. Na blbou otázku blbá odpověď.

Zase bylo chvíli ticho, než bity a bajty prošly kabelem.

„Je to soukromé auto?“ Snaha policistky byla jasná. Pokud by se jednalo o vozidlo firemní, chtěla by vidět knihu jízd. Nevím sice, kam směřovala, protože za dané situace by jí to nebylo nic platné – problém nestál „bylo vaše auto v Táboře?“, ale „byl jste za volantem vašeho auta?“, a tato odpověď v knize jízd není k nalezení. Pomineme zjevnou nepřesnost otázky plynoucí z toho, že všechna auta, která nejsou v držení právnických osob, se dají nazvat soukromými.

„Ano“.

„Potřebovali bychom vědět, kdo ho … teda řídil, když říkáte, že ne vy“, ponoukala mne policistka k udavačství. Cítil jsem se lehce dotčen, že mne má za takového morona. Čumí mi snad z bot sláma nebo holubí peří, že vypadám jako idiot?

„Podívejte se. Vy jste mě měla poučit o možnosti odepření podání vysvětlení, což jste dosud neudělala. Ještě že jsem se poučil sám. Víte dobře, že mám právo odepřít podání výpovědi, a to právě nyní dělám. Prosím, aby obě zmíněné skutečnosti byly zaznamenány do protokolu.“ Tak a je to, holka. Konec špásování, žádné bankovky nezašustí do ticha dnešního dopoledne. A že by jich bývalo bylo! Podle nového sazebníku pokut je to za tři tisíce…

Marfuša se otočila a začala cosi podnikat s počítačem. Po chvíli snahy vylezlo z tiskárny poučení, které mi dala podepsat. Pozdě, ale přece. Celý administrativní úkon odehrával se za vzdychání, které bylo možná projevem rozkoše, ale spíš mělo symbolizovat znechucení nad mou slizkou povahou. Mezitím, co jsem studoval poučení, se víla vzdálila.

Za chvíli se vrátila s individuem, který připomínalo cosi mezi hlavním hrdinou z animovaného filmu Shrek a majorem Humlem známým z televize. Potěšilo mne, že se konečně přihnalo to, co tu mělo být už od začátku : prudivej dopravák, co rozdal hromadu pokut a i vlastní ženu tituluje „pane řidiči“.

„Tak vy se nechcete přiznat?“, vyhrkl na mne Shrek. Asi to byl blbky šéf, ale nevypadal o moc chytřejší. Měli by to dát dohromady, měli by blbý malý policajty, co mají i na kočárku majáček.

„Já nemám, co bych na své výpovědi změnil“, pravil jsem suše. Neměl jsem se k dalšímu dialogu a začal se dívat z okna na projíždějící auta.

Shrek na mne chvíli koukal jako na švába a pak vyfuněl z kanceláře pryč. Asi to s ním trochu lomcovalo – doufám, že z pocitu bezmoci nespáchal sebevraždu služební zbraní, jako carský důstojník. Pak už to šlo rychle. Na důkaz dobré vůle s Českou policií jsem svolil vynechat větu o chybějícím poučení z protokolu, ve kterém tak zůstala jediná věta : že jsem odepřel podat vysvětlení.

Určitě jim to nezávidím. Aparát s tím má práci, dva lachtani sedí v autě, aby si mne mohli vyfotit, další lachtan to musí zpracovat do podoby spisu, třetí lachtan to musí transformovat do podoby předvolání a další lachtan se mnou o tom musí mluvit. Pátý lachtan musí přijít pomoci čtvrtému, když se mu to vymyká. A pak tam přijde nějaký vomětek, řekne dvakrát ano a tři souvětí souřadná a oni to všechno musejí odložit, což je stejné, jako by to zahodili z okna. Na druhé straně – když jim tam přijde blb, který se nepřipravil, poučení mu nepřečtou, Huml Shrek to hlasitým projevem vystresuje a on tam na sebe nabonzuje, že jel nejen rychle, ale také že během jízdy kouřil trávu a v kufru měl kradenou slepici.

Takže jsem opustil policejní strážnici, bez trestu a spokojen. Potřeba potupit státní aparát byla naplněna měrou vrchovatou.

A už vidím ty maily. Že kážu na všechny strany o spravedlnosti a sám se vyhýbám trestu a bráním potrestání viníka přestupku. Takže : jak jsem říkal, žijeme v relativním světě. V zemi, kde se za udeření květináčem do hlavy cikána, kterého jste nachytali u sebe doma krást, dává větší trest než za dealování drog mladistvým. V zemi, kde kolem hlavních silničních tahů postávají kurvy a policisté o kus dál nerušeně měří rychlost. V zemi, kde na jednom náměstí, respektive v jeho dolní části (v horní je socha s koněm) dealují arabští překupníci koks a héro a policajti dělají, že je nevidí. V zemi, kde se vykrádají banky a střadatelům se pak napíše dopis, že mají smolíka, rozkrádají se podniky, kvete korupce… . A při tom všem ještě najde policie čas na tragikomickou hru „ruka zákona pro obyčejný lidi“. Takže : buď se v této zemi bude aplikovat právo metodou „padni komu padni“ a nastane tu skutečně spravedlnost, a pak i na moje přestupky musí nevyhnutelně dojít, anebo se té hry neúčastním. Až mne zase předvolají, zopakuji úplně stejnou sestavu znovu a vám to radím taky. Ba co víc : někdy se vyplácí znát zákony. Alespoň ty klíčové, jako třeba trestní a občanský zákoník, zákon o policii a podobně. Zjistíte, že vaši možnosti coby občana nejsou až tak nulové a že kromě seznamu tisíce a jedné vašich povinností existuje také několik práv, které jako občan máte.

A propos, téma rychlostních limitů. Nemáte dojem, že 90 km/h platí už asi 35 let a že od té doby auta zaznamenala zásadní kvalitativní skok? Když jsem jel se svým prvním autem značky Wartburg 353 devadesátkou, tak to velmi připomínalo start sportovním letadlem z travnaté plochy : vibrace, rány, hluk, kymácení ze strany na stranu, snad jen ta vrtule se tam netočila. Nyní je pro mne devadesátka cestovní, ale spíš minimální rychlostí a moje autíčko se cítí nejlépe v rychlostech nad sto dvacet.

Nyní odkaz na stránku, kde je popsáno něco podobného. Je to velmi pěkný a erudovaný článek, který nepsal žádný vohnout a škoda, že jsem jej nečetl už před návštěvou na DI, protože by si Shrek a jeho squaw užili ještě mnohem déle a lépe.

http://www.pohoda.cz/clanek.php3?id=108

A teď citace Zákona o policii ČR (zákon č. 283 / 1991 sb.)

§ 12

Oprávnění požadovat vysvětlení

(1) Policista je oprávněn požadovat potřebná vysvětlení od
osoby, která může přispět k objasnění skutečností důležitých pro
odhalení přestupku a jeho pachatele, jakož i pro vypátrání
hledaných nebo pohřešovaných osob a věcí, a v případě potřeby ji
vyzvat, aby se ve stanovenou dobu dostavila na určené místo
k sepsání protokolu o podání vysvětlení.

(2) Osoba je povinna výzvě podle odstavce 1 vyhovět.

(3) Vysvětlení může odepřít pouze osoba, která by jím sobě,
svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli,
osvojenci, manželu nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném
nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťovala jako újmu
vlastní, způsobila nebezpečí trestního stíhání nebo nebezpečí
postihu za přestupek.

(4) Vysvětlení nesmí být požadováno od osoby, která by jím
porušila státem uloženou nebo státem uznanou povinnost
mlčenlivosti, ledaže by byla této povinnosti příslušným orgánem
nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má, zproštěna.

(5) Policista je povinen osobu předem poučit o možnosti
odepřít vysvětlení podle odstavců 3 a 4.

(6) Kdo se dostaví na výzvu, má nárok na náhradu nutných
výdajů a na náhradu ušlého výdělku (dále jen „náhrada“). Náhradu
poskytuje policie. Nárok na náhradu nemá ten, kdo se dostavil jen
ve vlastním zájmu nebo pro své protiprávní jednání.

(7) Nárok na náhradu podle odstavce 6 zaniká, jestliže jej
osoba neuplatní do sedmi dnů ode dne, kdy se na výzvu podle
odstavce 1 dostavila; o tom musí být osoba poučena.

(8) Nevyhoví-li osoba bez dostatečné omluvy nebo bez
závažných důvodů výzvě podle odstavce 1, může být předvedena
k sepsání protokolu o podání vysvětlení.

(9) Protokol o podání vysvětlení musí být s osobou sepsán bez
zbytečného odkladu po jejím předvedení; po jeho sepsání policista
osobu propustí.

(10) O předvedení sepíše policista úřední záznam.

1 781x přečteno