Mých 14 dní s kovidem

Dost nemile mě překvapilo, že jsem si v kovido-genetické loterii vytáhl tu kratší sirku, která mne přinutila bezmála týden nahlížet ďáblovi do tváře. Ve vší pokoře musím ale přiznat, že z portfolia krátkých sirek jsem si vytáhl pořád ještě tu delší. Měl jsem z prdele kliku.

Nástup byl impozantní. Uléhal jsem s pocitem, že na mě něco leze. Uprostřed noci jsem se probudil s horečkou 39°C, a tato žhavá dáma mě následujících 14 dnů nepustila ze svého objetí, spíš ještě občas přitopila. Dal jsem na knížecí rady objemnějších a starších sousedů, kteří si nákazou prošli s pár dny zvýšené teploty, a cpal se poctivě brufeny a paraleny. Po týdnu, kdy mé tělo přísun antipyretik začalo okázale ignorovat, jsem to vzdal a nechal se odvézt kovidoautobusem do špitálu.

Během dvaceti minut mi doktoři pomohli od horečky nějakým svinstvem a já se cítil fantasticky. Hurá, říkal jsem si, den dva a mažu domů. Merde. Následovalo šest dní demoverze předpeklí, než zabral jeden z léčebných postupů, které mají doktoři k dispozici. Léky na horečky fungovaly vždy jen po nějakou dobu. Postupně jsem přicházel o zbytky energie. Tisíc kilometrů na kole, stovky těch pěších i zimní penzum dvou hodin týdně na rotopedu se rozplynuly jak pára nad hrncem. Můj fyzický a psychický stav po šesti dnech ve špitále bych přirovnal k následkům útoku mozkomorů. Naštěstí se to sedmý špitální den zlomilo, aniž bych potřeboval krevní plazmu s protilátkami. Zatímco šest dní byl můj každodenní pětimetrový výlet za sprchou a holením srovnatelný s výšlapem z Pece na Sněžku, další den jsem před doktorem dokázal dřepovat, což mě kvalifikovalo k cestě domů. Lékaři s vydatnou pomocí sester mě vrátili do života a za to mají můj dík.

A teď přijdou na řadu mé paranoidní postřehy: Celý rok jsem se pohyboval v režimu, který nastavila naše moudrá strana a vláda. V práci jsme seděli v kanceláři pro pět dva, nedělal jsem nic pro to, abych se nakazil, ale ani jsem se nechoval extrémně předposraně. Teprve před Vánoci jsem udělal něco jinak: V rámci širší rodinné vánoční sešlosti bylo většinově odhlasováno, že se zúčastní pouze ti, kteří se nechají testovat. Blahosklonně jsem vytáhl čtyři litry (i za drahou polovinu) a vyrazil na test do pražské soukromé laboratoře. Co by člověk neudělal pro klid v rodině. Vysoká mladá žena v atombordelu mi vrazila tu štětku až někam do mozku a jelo se domů. Bolest na nosní přepážce přešla v noci v bolest úpornou a šestnáct hodin po testu u mne propukly horečky, přesně v moment, kdy nám oběma dorazila do mobilu zpráva, že jsme covid negativní. Manželce česky, mě anglicky (??). Byl jsem nakažen na testovacím místě? Kontinuální bolest v nose od momentu odběru vzorku po propuknutí horeček je zajímavou indicií. Mám srovnání s povinným testem, který jsem absolvoval dva měsíce předtím z nařízení hygienické stanice. Nemocniční odběr byl proveden mnohem šetrněji a na čerstvém vzduchu, narozdíl od soukromé pražské laboratoře, kde odběry probíhaly v jakýchsi kójích starého baráku. Jinými slovy měl jsem se na příbuzenstvo a nějaký testy vysrat.

Vůbec netuším, kdo vlastní onu soukromou laboratoř, které jsem dal dva litry za to, aby mi v hodinu propuknutí nemoci dala na vědomí, že „SARS-Cov-2 was not found in your sample.“ Ale v rámci grandiózní PR kampaně na téma očkování se určitě hodilo, že jsem zapadl do statistik nemocných, a ještě navíc hospitalizovaných. Pouze teror v podobě záběrů plných JIPek zajistí farmaceutickým firmám maximální zisky. A pokud se bavíme o penězovodech, které covid propaganda zajišťuje, jedná se určitě o mnohem obrátkovější koloniální daň, než je skupování zbrojního šrotu, který si pak naši žoldáci obránci demokracie nechají rozmlátit v Mali či Afghánistánu.

Jsme uprostřed biologické války, něčeho, co tu ještě nebylo. Není to žádné My a Oni, žádná fronta, žádné tanky ani střelba. Už není pravidlem, že válku musí vést stát. Vítěze určuje cílová destinace penězovodů, které načančaná Uršula nasměrovala bianco šekem už před koncem loňského roku. Jediné, co můžeme dělat, je zachovat si zdravé myšlení. Nepustit si do hlavy podprahové informace šířené médii a vládou, které v naší duši vytváří negativní reakce ve formě strachu, paniky, vzteku, podle založení jedince. Dnes není nic důležitějšího než si udržet svobodnou mysl a jako svobodný člověk jednat.

Já jsem svou exkurzí do předpeklí získal ještě jednu možnost – pomoci svou plazmou těm, co si vytáhli ještě kratší sirku než já. To je totiž to jediné, co opravdu funguje, když to vaše tělo nedává.

I když se mi z toho asi bude tejden motat hlava.

17.01.2021 Pako

Související články: