Zajímá vás, jak se to vyvrbilo s polystyrenovou luftwaffe?
No, samozřejmě že jsem létání nenechal. Začal jsem pořizovat různé další stroje a lítat s nimi kdykoli to bylo časově, meteorologicky a energeticky (nabití baterek) možné.
Po Bellance přišel Minimag. Minimag je v porovnání s Bellancou jako nebe a dudy, Bellanca jsou pro tento účel dudy. Původně jsem Minimaga pohonil s NiMH sedmičlánkem a střídavým motorkem, ale stálo to za vyliž. Nakoupil jsem LiPol technologii a hned to bylo podstatně víc vykchůlovaný. Snížená letová hmotnost se pozitivně podepsala na letových výkonech. Nejdřív jsem pokládal za docela uspokojivou zábavu rychlé průlety, ale pak mě začala bavit základní akrobacie a začal jsem nacvičovat loopingy, výkruty, sem tam nějaký souvrat. Přitom se ukázalo, že je třeba věnovat velkou pozornost nastavení řídících ploch, nejen zda a o kolik se vychylují, ale také jak rychle se vychylují. V souvislosti s akrobacií mi trochu začaly vadit některé vlastnosti „gumáku“ – letadlo se při delším skladování hnusně roztrimuje, při nácviku výkrutu v klesavém letu jsem také utrpěl overspeed, až se na Minimagovi nadělaly faldíky, takže vypadá jako mládě hrocha. S Minimagem jsem nikdy nespadl. Myslím, že s ním ani spadnout nejde. Narozdíl od vrtošivé Bellancy, která pořád někam uhýbala a zahýbala, Minimag je stabilní a frčí tam, kam mu ukážu.
Někdy loni na podzim se moje priority začaly ubírat jiným směrem. Blbnutí s rychlým minimagem mě už poněkud nebavilo. Mezitím jsem do něj šoupnul místo dvojčlánku tříčlánek a získal další powa. Taky bych nikdy nevěřil, jak záměna vrtule za jinou od jiného výrobce, byť stejných rozměrů, ovlivní letové vlastnosti. Letělo to teď sice přímo pekelně, ale po hodině lítání jsem byl nějaký unavený, vykoukaný, stávala se z toho rutina a nefungovalo to jako protiváha bežného pracovního stresu, pouze byl jeden druh vypětí nahrazen jiným. Projevil se následující problém: Malý model nelze pustit moc daleko od sebe, protože ho pak nelze sledovat a efektivně řídit, a když se v takto vymezeném prostoru pohybuje model rychle, musí být pilot neustále ve střehu. Začal jsem hledat něco relaxačního, s čím bych si mohl jen tak drndat po nebi sem a tam. Současně jsem toužil po dvojplošníku a na internetu jsem vysurfoval takovou celkem cool vypadající červenožlutou věc nazvanou Miss Bipe. Barokní čmelákovité tvary tohoto biplánu a křídla tlustá na tři prsty nasvědčovaly, že bude hustě vo pohodě. Letadlo italské firmy Scorpio je ve skutečnosti vyrobeno v Čechách a je z balsového dřeva potaženého fólií Oracover. Stupeň prefabrikace zhruba odpovídal mé neschopnosti postavit konstrukční model sám, tedy byl dostatečně vysoký. V podstatě se to dalo smontovat za nějakých 10 hodin čistého času.
Podle návodu měl model pohánět SS motor 480 s převodovkou, ale dodavatel do stavebnice přibalil střídavý motorek Mutron. V návodu o něm nebylo ani slovo. Celkem správně jsem usoudil, že tam je s nějakým účelem a že do balení jen tak nespadl, takže jsem s určitými potížemi a za pomoci modelářských fór vyplodil něco jako motorové lože z překližky. Na to jsem přidělal šroubky Mutron. Začal jsem se pokoušet hotový model vyvážit a narazil na kruciální problém. Ať jsem dělal co chtěl, těžiště bylo pořád příliš vzadu. I kdybych si dal nohu za krk, pořád mi jsem potřeboval dostat těžiště o nějakých 10mm dopředu, a to už jsem tam v zoufalství vrazil i těžký NiMH sedmičlánek z Minimaga a těžký vrtulový kužel s hliníkovými částmi. Mutron byl prostě podstatně lehčí než plechárna 480 s převodovkou. Chybělo tam hrozně moc váhy, když jsem na předek trupu položil malý šroubovák, bylo to tak akorát. Ale pracovat s balastní zátěží jsem nechtěl, protože letadlo už takhle bylo dost těžké. Mutron byl prostě podstatně lehčí než plechárna 480 s převodovkou. Řekl jsem si, že se halt nedá svítit, že v návodu musí být chyba (už tam jedna je, ohledně nastavení vzepětí křídla, které se odkazuje patrně na předchůdkyni Miss Bipe zvanou Miss Chief).
Blížila se tedy velmi pochybná událost, totiž zkušební let s modelem, který nemá nastavené těžiště. To, co se dělo dál, překonalo moje nejdivočejší představy a popřelo jakékoli myšlenky na relaxační polítání. Bipe letěla, což jsem pokládal za pozitivní. Na plný plyn a kniplem vraženým dopředu se mi podařilo nastoupat do výše šesti metrů. Dál už bylo jasné, že je něco špatně a začal jsem jevit snahu přivést Bipe řízeně na zem. Jenže Bipe ta děvka vyvinula vlastní život a přešla do toho, čemu se říká fugoidní pohyb. V horní části sinusoidy měnila náhodně směr. Na zásahy do řízení víceméně nereagovala, na směrovku vůbec a na klapky občas. Zoufalé zmítání žlutočerveného postrachu se dalo přerušit přitažením výškovky, resp. uvolněním její výchylky dolů s tím následkem, že Bipe ztratila rychlost. Celý výjev připomínal let An-2 řízené ožralým svazarmovcem a tak se Bipe začala vzdalovat z mojí jurisdikce. Snažil jsem se především zamezit srážce modelu se zemí a různými chaotickými zásahy se mi podařilo dosáhnout aspoň toho, že Bipe nepadala a se ze zvednutým čumákem houpala ve vzduchu. Nad směrem letu jsem však neměl kontrolu a když si to Bipe namířila k nedalekému stromořadí, usoudil jsem, že přírodu nelze oklamat. Člověk ze země vzešel a do země se vrátí, strana Zelených vzešla z biomasy a nyní je na sračky, Bipe vzešla ze stromu a do stromu se…
V tomto případě se Isaac Newton jako pilot osvědčil. Bipe proletěla bravurně mezi stromy. Kdybych mezi nimi chtěl proletět úmyslně, nejspíš bych to nedokázal. Na roli pilota jsem poté rezignoval, byl jsem tam zbytečný. Pustil jsem ovladače z ruky a pomyslel si – tak se jdi zahrabat, ty krávo červenožlutá! Bipe udělala ještě dvě vlny a šla se zahrabat. Pochopil jsem, proč na netu psali, že je to hodné letadlo.
Byli tam zrovna nějaký haranti, co můj pokus sledovali – pokaždý, když se vám něco nedaří, přijdou diváci – a tak jsem jim řekl, ať ten krám přinesou, protože jsem na to neměl náladu. Mezitím, co se děti vydaly na SAR misi, rekapituloval jsem události s tím závěrem, že návod nelhal a těžiště bylo skutečně moc vzadu. Navíc power motoru poháněného sedmičlánkem nebyla adekvátní k hmotnosti toho vynálezu. Poté dorazil záchranný tým s něčím, co vypadalo, jako když Hurvínek a Pinocchio provozovali divoký gaysex. Byla to v podstatě hromada hoblin a třísek. Naházel jsem to do auta do kufru a nechtěl o Miss Bipe už ani slyšet.
Postupně jsem měnil názor. Letadlo jsem za pomoci fólie a balsy opravil. Jen jsem nevěděl, jak uchopit problém s těžištěm. Cílem hry mělo být, dostat baterku tak daleko dopředu, jak to jen šlo. Koupil jsem tedy poněkud větší baterku – Lipol tříčlánek – a s ní problém částečně korigoval. Jenže to furt bylo málo. Nějaká humpolácká velmi robustní vrtule z Číny taky pomohla, ale taky málo. Uvažoval jsem také o tom, prodloužit předek o ca 20mm formou vložené sekce, ale bylo to přiliš pracné a v hrubém nesouladu s mými časovými možnostmi. Pak došlo k radikálním kroku. Vystěhoval jsem motor mimo letoun. Motorové lože postavené podle internetu se přitom zrušilo a motor Mutron jsem přišrouboval přímo k první přepážce, tvořící současně čelní díl trupu. Vypadalo to divně, ale pomohlo to, protože baterii bylo možno přesunout ještě více dopředu. Najednou těžiště vycházelo, jen zaniklo nastavení motoru o určitý úhel doprava a dolů.
Jednoho relativně slunného listopadového dne hodil jsem Bipe do luftu s tím, že je celkem jedno, zda poletí nebo ne. Poletí? OK. Nepoletí? Ještě víc OK. Nehodlal jsem do ní vložit už ani minutu úsilí navíc, protože jsem měl dojem, že jsem udělal vše, co jsem měl a mohl. Skoro bych býval radši, kdyby ta dřevěná mrcha spadla a já se zase mohl věnovat fungujícím modelům. Jenže Bipe si to namířila k podzimní globálně oteplené obloze a bez jakýchkoli záludností jsme spolu strávili krásných 12 minut v luftě. Bylo to přesně to, co jsem potřeboval. Bipe se hrabošila po obloze jako přerostlý brundibár. Působila velmi estetickým a majestátním dojmem a ve srovnání s minimagem jsem měl pocit, že snad stojí na místě. Později zvládala také pomalé nízké průlety, klidně ve výšce několika centimetrů, protože je to velmi stabilní andula. Jen je škoda, že kvůli předchozí nehodě poněkud ztěžkla vlivem lepidel a různých výztuh při opravě.
Udělalo mi to takovou radost, že jsem došel do obchodu a koupil si Bipe ještě jednu, kdyby se s touhle něco stalo.
V poslední době jsem opět zatoužil po něčem rychlejším, takže připravuji Pilatus PC-21 od firmy HT Modellbau. Až ex post jsem zjistil, že stavebnice PC-21 má taky původ v Čechách a HT ji pouze prodává v zemi, kde se dělá ementál a kde stát definuje, kdy půjdete na houby. Je to zvláštní. Děláme v Kocourkově pro půlku zeměkoule nejlepší pivo a hokejisty a zbraně a auta a letadla na vysílačku a … a … a …, a přesto máme tak mizerné sebevědomí. Pokusím se současně upgradovat na WiFi vysílačku. Myslím, že s tím bude hromada legrace…
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)