Vzpomněl jsem dnes na pana Studenýho. Pan Studený byl otylý pán s poněkud zahnědlou kůží a vodnatým zrakem.
Studený jel pivo ve velkým. Když dávají reklamy na pivo s těma svalnatýma chlápkama s ostře řezanými rysy a spoustou přátel, vybavím si odulýho Studenýho, jak osaměle drndá s flaškou Samsonu po zahradě, smutně kouká na zanedbaný trávník a popíjí. Ke konci své pivní kariéry v polovině devadesátých let mu bylo zhruba šedesát, měl problémy s játry, špatně chodil a nakonec prý umřel na infarkt.
Moje první vzpomínka na Studenýho se váže k první polovině osmdesátých let minulého století. Byly ty různý státní svátky a Studený vyvěšoval na svůj dům, nacházející se hned vedle domu mých rodičů, vlaječky. Studený byl v tomto ohledu velice důmyslný. Na každé okno vyrobil dvě takové malé konzole – možná je nevyrobil, možná je někde ukrad – a do těchto konzolí umístil dvě vlaječky, vlajku českou a vlajku Sovětského svazu. Dvě další konzole byly umístěny na průčelí domu a tam se dávaly vlajky velké. Celkem tedy bylo možno vybavit Studenýho dům deseti vlajkami, z toho pět byly vlajky cizí země.
Soudruh Studený měl samozřejmě dobrý důvod vlajky na svůj dům umisťovat. Byl zaměstnán, dá-li se to tak říci, na OV KSČ. Nevím pořádně, co tam dělal, prý něco s průmyslem, ale asi se u toho moc nenadřel, protože byl večně věků doma. Jeho žena taky dělala na OV KSČ a taky se moc nepředřela. Měli se dobře. Jistě by neradi, aby něco ohrozilo jejich životní status a proto tak úpěnlivě vyvěšovali vlaječky.
Uliční důvěrník, říkejme mu třeba Pleva, to samozřejmě viděl a kvitoval. Vedl si takový list, kam psal různé nepřístojnosti. Například kdo souloží nahlas, kdo při návratu z hospody poblil komu plot, kdo si co koupil… dneska by to Pleva asi vedl v Excelu. Plevovi neušlo, že dům pana Studenýho je pravidelně opatřován vlajkami, zatímco náš dům ne. I vyvinul několik iniciativ, aby sjednotil vlajkovou výzdobu v ulici, přičemž dům pana Studenýho měl fungovat jako benchmark. Přišel za otcem a zkoušel ho přesvědčit. Nepochodil, což se později projevilo zase někde jinde.
„Naší vlajku, to jo. To bych snad ještě pochopil. Ale proč mám vyvěšovat vlajku ruskou? Cizího státu? Mně je po rusákách leda prdel!“, vztekal se otec.
Asi se to mezigeneračně přeneslo. Ani já jsem nechápal, proč pan Studený zdobí svůj dům vlajkou cizí mocnosti. Nechápu to dosud. Ať to bylo jak chtělo, byly to nakonec jeho ruce, které popadly vlajky a umístily je, takže si o tom pan Studený něco myslet musel:
– „je to prostě taková doktrína, řekli, že správný soudruh věší vlajky, tak věším vlajky a je mi jedno jaké“
– „musím je vyvěsit, jinak bych přišel o své úřednické místo a poslali by mně někam, kde bych musel za méně peněz pracovat víc a nést odpovědnost“
– „Sovětský svaz je pro naši zemi oporou a není žádný zkurvený okupant. Proto jeho vlajky musejí vlát společně s československými“
Každopádně mi dělalo problém pochopit, proč se někdo svobodně a dobrovolně láme hůl nad svrchovaností své vlastní země a ještě navíc to demonstruje vyvěšováním státních symbolů jiného státního útvaru, po kterém mu mohla být skutečně leda prdel. Neměl jsem o panu Studeném nejvyšší mínění a dosud ho nemám, přičemž je mi jedno, že se o mrtvých má mluvit jen dobře. Kolaboranti mají výjimku.
Dějiny mají tendenci se opakovat. I nyní se veřejné budovy opatřují vlajkami cizí mocnosti a u každé výměny víka od kanálu je obrovská cedule, že na víko přispěla 41 korunami Evropská unie, abychom viděli, jak se o nás to těleso hezky stará.
Iniciativní studentky FAMU podstrčily prezidentovi republiky během autogramiády k podpisu kopii Lisabonské smlouvy. Prý to byla recese. Mě to spíš připadá jako žertování o provaze v domě oběšencově. Já sice chápu, že masakr strany Zelených v nedávných volbách vyvolal u intelektuálek falešnou březost, ale že až tolik…?
Klaus jim to podepsal. Prý se tím bavil a tím to mladým europionýrkám trochu pokazil. Moc to nechápu. Spíš než o Klausovi vypovídal tento vtípek mnohé o naší době a pionýrkách samotných. Zrcadlí se v nich červený nos kolaboranta s rusáky Studenýho.
Že je lisabonská smlouva aktem omezujícím národní suverenitu ve prospěch evropského superstátu, o tom asi nikdo nepochybuje. Vysokoškolsky vzdělaný člověk by tento fakt neměl mít problém vstřebat. To, že ji senát schválil a ústavní soud posvětil, je pro mě hanebný akt, kterému slušný Čech může přihlížet pouze se shrbenými zády a sklopeným zrakem, pokud zrovna nesáhne po nějaké formě odporu. Nikdy by mě nenapadlo podporovat růst evropských struktur na úkor a na účet vlastní země, v mých očích je to stejné, jako když kolaborant Studený vyvěšoval vlajky cizího státu založeného na komunistické diktatuře.
Ano, ovšem, to není porovnatelné, tohle je přece Evropská unyje vole, to je něco úplně jiného, to je tady pro nás, z naší vůle a pro naši budoucnost, protože Evropská unyje ví vše nejlépe a ochrání nás před vším zlým… ano, už slyším ty argumenty. Nakonec Heydrichova rétorika byla také celkem proevropská, se Sovětským časem, zdrojem všeho dobra a míru, jsme také kráčeli na věčné časy a nikdy jinak. Není typickým chováním občanů naší země, aby zaváděli nos do análů cizích uzurpátorů, to je typickým chováním soudruhů Studených, se kterými bohužel musíme sdílet českou kotlinu. Ve volném čase jimi můžeme opovrhovat a to je asi tak všechno.
Zákony genetiky v každé době neprosně diktují počty slizkých Studených v zástupu lokálních kolaborantů. Jednou jdou udat souseda, že poslouchá Londýn, podruhé věší vlaječky, potřetí provokují s fake lisabonskou smlouvou… a pokud chcete obstát na FAMU, musíte přece udělat něco pravdoláskomilného, multikulturního, proevropského… prostě něco hluboce správného, za co se pak nebudete celý život stydět.
(3x známkováno, průměr: 1,33 z 5)