Jakkoli vám to přijde podivné, byl jsem už potřetí ve svém životě na muzikálu.
V prvních dvou případech se jednalo o muzikál Krysař a v druhém o další projekt Dana Landy s názvem Tajemství. V každém případě Krysař na mně udělal určitý dojem (zvlášt jeho druhá edice vypadala, že vzápětí po představení rozdají uvaděčky baseballové hole a půjdeme si zahrát pár odpalů bez míčků) a tak jsem se na Tajemství těšil. Když jsem si ještě předtím přečetl recenzi z pera (nebo z péra – jak je to správně) Jiřího Peňáse, jinak šéfa kulturní rubriky časopisu Týden, byl jsem doslova napjat, co z toho vyleze.
O čem to je? Na začátku se seznámíme s frustrovanou lékařkou Eliškou (Míša Kuklová). Ta se odebere stopem na chalupu ke kamarádce. V tu chvíli se začne paralelně odvíjet ještě jiný příběh, ve kterém najdeme všechno, co má Landa rád. Totiž rytíře, vlkodlaky, tajemná místa, hledání pravdy ve stylu „vydal jsem se do říše lesů hledat víly, ty z pohádky“ a blbé policajty. Jak to spolu souvisí a zapadá do sebe, neprozradím, protože bych tím sebral Landovi pointu, ale nehledejme v tom nic extrémně komplikovaného. Dokonce v tom ani nehledejme žádné hluboké myšlenky. Je to takové příjemné pokoukání na sobotní odpoledne a jen místy z toho vypadne nějaká myšlenka, kterou můžete potom dál rozvíjet ve vlastní hlavě. Ve srovnání s Krysařem tomu Landa hodně odlehčil, takže i klasický posklimakterický konzument muzikálů nepřijde k duševní újmě, které by v něm mohlo vyvolat nabádání k revoluci.
Zajímavá je i technická stránka celého dílka, muzikál totiž rychlým střídáním scén připomíná film. Scéna se velmi rychle mění, je to vlastně taková malá logistická operace spojená s přemístěním nezanedbatelného množství materiálu. Během dvou hodin můžeme slyšet asi patnáct písniček, jedna jako druhá v typickém Landově stylu (nevím jak vy, ale já tam pořád slyším starý dobrý sound of Orlík). Skladba „Čaruj!“ jistě udělá dojem na každého. Co je třeba na tomto Landově projektu ocenit: nesklouzl na úroveň sladkobolného škváru pro typické autokarové publikum, který produkují oficiální postkom muzikáloví matadoři (třeba soudruzi Janeček a David) a vytvořil příběh, který je ve své podstatě reálný a přihodit by se mohl každému z nás (radši ne). Nikomu nekáže a nedovolává se žádných prvoplánových emocí (typu Julio by souložil, ale nemá s kým, tak je strašně smutný).
A teď k panu Peňásovi.
Týden čtu docela rád, kromě komentářů pana Peňáse. Myslím si totiž, že je to nafoukaný idiot. Míra erekce Peňásova ega je zhruba srovnatelná s občasným ztopořením svazáka Neffa, provozovatelem Neviditelnýho schweiner Hunda. Peňás napsal, že Tajemství je slátanina, poněkud nevhodně konfrontoval děj muzikálu s dopravně-bezpečnostními aktivitami Dana Landy a nakonec sáhnul do hluboké pokladnice slovesnosti soudruhů Wachsmanna a Wericha, aby nás informoval, kam ho srdce táhne – muzikál nazval slovem hovadno. Pan Peňás jako profesionální pisálek vidí věci, které my obyčejní Untermenschové ani nevidíme nebo si je ani nedovedeme představit: na premiéře muzikálu dokonce viděl skinheady. Nevím, zda pan Peňás slyšel někdy nějaké skinheadské kapely, ale představa, že se ortodoxní člen Blood´n ´Honour jde hudebně vyžít na (jakýkoli) muzikál mi připadá zhruba stejně iracionální, jako vystoupení sourozenců Ulrychových se skupinou Prodigy. Je sice pravda, že pokud se Peňás odebral do divadla Kalich s očekáváním nějaké intelektuální podívané, že musel být zklamán, vtip je ovšem v tom, že od muzikálu coby zábavného žánru nic podobného očekávat nelze. Peňásův komentář je třeba vnímat jako součást ideologického boje, kdy nikoli muzikál Tajemství, ale jeho autor sám je hlavnímu ideologovi trnem v oku – jinak si totiž tak zoufale zhovadilou recenzi nedovedu odůvodnit.
Když jsem hledal na netu Peňásovu recenzi, našel jsem další zajímavý článek. Je pozoruhodný tím, že se v něm setkali dva brilantní ješitové – totiž pan profesor Klaus a profesionální ideolog Peňás. Nevím, proč Peňás nemá Klause rád – jsou si totiž dokonale podobní. Takže vězte. Snowboard a voda z plastových lahví jsou rekvizity, podle kterých spolehlivě poznáte levičáka.
Zpátky k Landovi. Líbilo se mi, co udělal. I přes některé okamžiky, které působily poněkud nepřesvědčivě nebo násilně, platí pro Tajemství to samé, co pro veškerou Landovu produkci: Mnohem lepší dojem dělá maličko nedokonalý originální výtvor, než zcela dokonalý vyumělkovaný paskvil. V Landově případě nějaká ta občasná nedokonalost dodává jeho práci pečet opravdovosti a tak přijímám dobře všechno, co vyprodukuje. Landa samozřejmě taky musí platit nájem a vydělávat peníze, ale nenechal se zlákat bezhlavou komercí na úkor originality a kvality, což je v dnešní době samo o sobě malý zázrak.
Přeju tímto Danu Landovu projektu hodně úspěchů a panu Peňásovi extra a osobně přeju, by se jeho lejno změnilo v lustrkouli.
(Zatím nikdo nehlasoval)