Svěží novela Muži pod ochranou vynikajícího francouzského vypravěče Roberta Merleho je i po téměř padesáti letech velmi čtivá a zábavná a od devadesátých let jsem po ní párkrát sáhl. Nemáte-li o prázdninách co ke čtení, pusťte se do toho. Je zábavná a poučná i dnes.
Podle data vzniku novely by se sice dalo usuzovat, že Merle opisoval od autorů Sexmise, ale při obecně známé přezíravosti Francouzů bych spíš řekl, že Merle ani nevěděl, kde je Polsko, natož že tam natočili film s podobným námětem. Na druhé straně víc než nápadná shoda doby vzniku obou děl a podobnost zápletky může dávat prostor ke spekulacím, kdo od koho opisoval. V kontextu dnešní doby se však především Merlovo zábavné dílo mění v mrazivé proroctví. Nehodlám zde prozrazovat celý děj a jeho vyústění, ale v základním principu jde o velmi podobnou situaci jako v Sexmisi: Muži schopní reprodukce jsou stiženi jakousi „encefalitidou 16“ (nikoli 19) a hromadně vymírají. Základní podmínkou úmrtí je hladina testosteronu, která jedince v kombinaci s nákazou spolehlivě likviduje. Přežívají malí chlapci a neplodní starci. Chce-li muž žít, musí se nechat vykastrovat. Ženy jsou vůči infekci zcela imunní a nezbývá jim než začít suplovat mužské činnosti. Chtě nechtě přebírají vládu nad společností a s ní přicházejí fašizující myšlenky, které tento ženský svět nakonec zcela ovládnou.
Muž se stává vinným už jen proto, že je muž. Jeho role ve společnosti je zcela eliminována a ženské lékařské týmy horečně pracují na umělé reprodukci, v níž by muž neměl žádné místo. Jsou inscenovány monstrprocesy s muži, kteří prakticky nemají šanci se hájit, protože jsou muži. Jaká to podobnost… Současně existuje utajený projekt, který má vyrobit vakcínu pro těch několik pár přeživších mužů, kteří se nenakazili – stačí, když přežijí do doby, než je bude moci nahradit umělá reprodukce. Je okázale likvidováno veškeré misogynské umění, tedy podle feministických výkladů prakticky veškeré. Lesbická láska je ta jediná, která přichází do úvahy (tady byl Merle ke svým hrdinkám oproti autorům Sexmise milosrdnější). Symbolem vlády žen se stává mohutná agresivní lesba se sadistickými sklony.
Přestože je kniha psána vyprávěčsky velice svižně, v průběhu let se měnil můj pohled na ni. Zatímco jako mladý chlapec jsem se u některých pasáží třískal smíchy, dnes jde spíš o chmurnou předpověď, která se pomalu vyplňuje. Ztráta jakékoli soudnosti, nahrazení zdravého rozumu ideologií, stranická nevraživost, potírání jakéhokoli odporu neúměrnou silou, to vše dnes vidíme kolem sebe. Jenže zatímco romanopisec si může vyfabulovat vyústění příběhu dle svého vkusu, my tuto šanci nemáme.
Těch, kteří neviděli film Sexmise a nezapomenutelný výkon vynikajícího Jerzyho Stuhra, není dle mého odhadu moc. Mnohým se film třeba i nelíbil, a někteří ho brali hlavně jako protestní antikomunistický film. Přesto pro jistotu uvádím zásadní rozdíl oproti Merlovu románu – ženská kolonie žije v bývalém dole, kde má vlastní vládu, parlament, a speciální psychiatrii, kde ukrývá pár starých pomatených žen, které ještě pamatují chlapy, kteří s nimi spali a těm dámám se to moc líbilo. Ve filmu je také pár nedomyšleností. Například není nikde vidět, jak si ženy vyráběly potraviny, kde braly energii, ale účelem filmu nebylo dokázat udržitelnost takové kolonie. Mezi nejúžasnější momenty filmu řadí mnozí především okamžik hacknutí tajného akustického hesla, které ovládá výtah z dolu na povrch (čas 3:30 traileru).
Oblbování plebsu a díky tomu jeho následné snazší ovládání, věznění v omezeném prostoru pomocí argumentů, že „dnes je venku x jednotek, smrtelná dávka“, má s dnešní kovidovou dobou tolik společného, až mrazí. Když k tomu přidáme hysterické potlačování jiného než schváleného názoru, zdá se mi, že jak Merle, tak Machulski při psaní ani zdaleka netušili, jak moc se trefí.
Ale možná jsem jen paranoidní. Vždyť můj okres má bílou barvu.
09.08.2020 Pako
(176x známkováno, průměr: 1,16 z 5)