Muž, který to vydržel s libertariány deset let

Tento článek píšu jako opožděnou reakci na lednový krátký rozhovor s Petrem Machem, který v něm komentoval svůj odchod z politiky. Současně se jedná o poděkování a vysvětlím proč.

Mach v článku uvedl, že svým odchodem z politiky uznal prohru, a tomu musím oponovat. Mach založil Stranu svobodných občanů před deseti lety, když se ODS otočila doleva a prosadila Lisabonskou smlouvu. Vytvořit životaschopný subjekt, který navíc byl po nějakou dobu konkurenceschopný a měl ohromný potenciál, není žádná prohra, ale vynikající úspěch a že vydržel deset let, to je pouze známka toho, že všechno má nějakou životnost.

Především musím vyzdvihnout, že Mach vydržel deset let vést politickou strany s libertariány. To je světový a nikým nezopakovaný úspěch. Zhruba bych to přirovnal k přistání lidské posádky na Plutu, shlédnutí všech Hřebejkových filmů za večer nebo výměně žárovky u jedničkové Fabie potmě. Ano, jistě to nějak jde udělat, ale je to tak náročné a namáhavé, že do toho radši nikdo nejde.

Pokud má někdo seriózní zájem o kariéru politika, doporučuju mu jednoznačně hosting u levicového subjektu. Takový, jak mi jednou vypodobnil jeden český (pravicový) politik v soukromé komunikaci, je založen na tomto modelu: „Vpředu beží jeden vizionář a za ním běží stádo s umaštěnejma držkama“. Sociální demokracie se nedá popsat lépe. O ANO je škoda hovořit, vůdčí funkce v něm má management z Kosteleckých uzenin, takže tam platí „umaštěné držky“ doslova. S pravicovou stranou je to horší, protože individualističtí spolustraníci postrádají ten stádní návyk, což samozřejmě klade na lídra větší nároky a roste pravděpodobnost, že zcela selže. Kromě přesvědčování spolustraníků, že za ním mají běžet, musí ještě svým spolustraníkům vysvětlit, proč vůbec mají běžet za ním, kam spolu chtějí doběhnout, co budou mít z toho, že tam doběhnou a proč neběžet někam jinam s někým jiným nebo někam jinam sám. Tyhle všechny věci levicový lídr řešit nemusí. Tomu stačí někam běžet a působit u toho dojmem, že ví kam běží, i kdyby to mělo být úplně do pr….

Pokud ovšem chce politický lídr někam běžet v čele libertariánů, vzniknou úplně nové problémy. Například:

– vypukne diskuse, proč vlastně běžet. Ad hoc definice, že by se mělo jednat o běh, zavání svévolí. Je třeba vytvořit také poskakující a plazící se frakci. Bez ohledu na způsob pohybu, další frakce je třeba vytvořit podle trajektorie pohybu. A frakce poskakující po přímce určitě bude mít mnoho problémů s frakcí levitující klikatě.

– bude sporné, zda se jedná skutečně o běh za lídrem, protože ze vzdálenějších pozic již lídr není vidět, proto se jedná defacto o běh za jiným libertariánem, který ovšem není lídr, nehledě na to, že běžet za někým není dost libertariánské.

– přijme se definice, že v rámci výkonu neomezených osobních svobod se za běh za lídrem pokládá také zastavení na neomezenou dobu nebo běh opačným směrem než běží lídr. Lídr je povinen tyto strategie umožnit, protože opak je donutitelský a to není libertariánské

– nešlo by za lídrem běžet v elektronické formě?

Vést libertariány za společným cílem není možné, protože se zejména nedají vést a pak se nedokážou shodnout na tom, co je společný cíl. Mach vydržel neuvěřitelně dlouho balancovat na hraně libertariánské a konzervativní politiky, aniž by mu hráblo a má proto nehynoucí respekt přinejmenším do doby, kdy to někdo nedá ještě déle.

Další obtíž při vedení libertariánů je v tom, že oni málokdy řeknou, co chtějí, ale když nedostanou co chtějí, tak serou atomový hřiby. Oni teda většinou poměrně přesně ví, co nechtějí, ale moc nechtějí mluvit o té druhé půlce. Vlastně to řeknou jen málokdy a když už to dělají, jsou to věty, které začínají „mělo by se“, „někdo by měl“ nebo „požadujeme, aby“. Pravděpodobně neexistuje organismus, který by větší vzdálenost od úst ke konci ruky než libertarián. I to Mach dovedl překonat. Je borec.

Co dostalo Machův projekt na kolena? Nebyli to libertariáni, ale naopak pragmatici a nastartoval to úspěch v evropských volbách v roce 2014. Svobodní měli až do voleb velmi protievropské postoje i rétoriku, ale pak z nějakých důvodů vyměkli a jejich kampaň byla spíš taková jako eurolaskavá. Euronesmysly, zahnutý banány a tak. Jedna skupina straníků si třeba na vlastní náklady vyrobila billboardy, že EU chce brát lidem zbraně (což EU pak skutečně začala dělat) a dostali za to držkovou, protože přece zbraně jsou zdrojem negativních emocí, zbraní se lidi bojí, fujky fujky.

Pak se podařilo uspět s jedním europoslancem a nadkritické množství členů to vyhodnotilo tak, že se to podařilo proto, že kampaň byla vyměklá a proto by strana ze své protievropské orientace měla slevit. Že by se měla stát nějakou novodobou německou FDP, která prodělala podobný creep. Byla to chybná úvaha, ono se to povedlo nikoli proto, ale přesto. Já tedy osobně nevidím způsob, jak by člověk s pravicovým smýšlením mohl akceptovat Evropskou unii. Zisk europoslaneckého mandátu byl sice skvělý krátkodobý úspěch, ale výměnou za ideový creep to byla dlouhodobá prohra.

Pro Macha mělo evidentně větší cenu zachování vnitrostranické plurality než myšlenkový creep jeho projektu, takže tomu nechával volný průběh, i když mu muselo být jasné, kam to povede. I tak pro měl zůstal tím, který odešel středem. Teda skoro.

Machovi děkuji. Mach mi pár let mi umožnil žít v přesvědčení, že v této zemi není všechno ztraceno. Když se vrátím do roku 2008, byla to vážně šílená doba. Nejtemnější období české porevoluční historie, doba, kdy se pravicový volič nemohl spolehnout naprosto na nic, protože právě docházelo k rozkladu české pravice. Ráno jste vstali, podívali se z okna a viděli vlastní zemi ovládanou zkurvenými eurolevičáky všech barev. ODS ve vládě spolu se Zelenými, ODS pomáhá prosadit Lisabonskou smlouvu, tatáž strana lámající hůl nad vlastním prezidentem, který ji nechtěl podepsat. A pak jednoho dne… cvak… je tu něco nového. To nebyl vůbec špatný pocit.

23.02.2019 D-FENS

Související články: