Musíme pomáhat.

Jeden každý politik, který se má vyjádřit k tématu migrace, začíná slovy: „Musíme pomáhat, ale …“. Po tom „ale“ následuje různý blábol, více či méně vstřícný k migrantům, a to podle podílu jeho strany (přímém či nepřímem) na bruselských třiceti stříbrných.

„Musíme pomáhat“ je premisou, o jejíž správnosti se podle pravidel logiky diskuze nevede, pouze o následném tvrzení. Ovšem pokud je tato premisa nesprávná, nemůžeme se na jejím základě dobrat správného závěru. Pojďme se tedy na tu vznešenou frázi podívat důkladněji.

Začněme u onoho „my“, kdo musíme pomáhat. Soudím, že tím naši vyvolení myslí občany tohoto státu, kteří, bez ohledu na jejich situaci, možnosti a názory, přispějí na státem zprostředkovanou pomoc občanům jiných zemí.

Muset, znamená nemít možnost volby, být donucen vnějšími okolnostmi, hrozbou.

Pomáhat, pomoc, mají v sobě neoddělitelně zabudovaný prvek dobrovolnosti. Ač slovníkové výklady tohoto slova dobrovolnost pomíjejí, nedobrovolná pomoc je něco jako mít blechy.

Tak tedy, nejenže je nám ono „musíme pomáhat“ podáváno manipulativní formou jako premisa, o jejíž platnosti se nediskutuje, spojení těchto dvou slov je logickým nesmyslem, oxymoronem.

Pokud tedy musíme, co to znamená? Že jsme vnější hrozbou nuceni odevzdávat část svého majetku nositeli této hrozby. Nic nového v lidské historii. Pokud nám tedy politikové tvrdí, že musíme, znamená to, že rozhodli za nás, že stáhneme ocas a vzdáme se? Budeme platit výpalné za pokorné přežívání?

Druhou možností je pomáhat, ale bez onoho musíme. Pomoc je běžnou součástí lidského i zvířecího chování, tedy má hlubší kořeny, než ve studiu na škole humanitního směru či v práci v neziskovce. Pomoc ovšem nikdy není nezištná, tak či onak sleduje rovněž prospěch pomáhajícího. Pokud narazíte na opravdu nezištnou pomoc, používá se pro její popis jiného slova – hloupost.

Pokud se tedy rozhodneme pomoci zemím, ze kterých proudí do Evropy migranti (hezké téma pro referendum), abychom se uchránili od větších problémů (to už začíná smrdět oním výpalným), protože naše kulturní nadstavba nám nedovoluje bránit se bojem (už střednědobě neudržitelná strategie), jakou formu by ta pomoc měla mít? Tady už je rozhodnuto – obnošené šatstvo či přebytky potravin si můžeme strčit za klobouk. Peníze a zase peníze.

Máme na to?

Podle ČNB dlužíme (zahraniční dluh) něco přes 4,5 bilionu Kč. Takže si půjčíme u globálních lichvářů, abychom někomu na druhé straně zeměkoule, koho jsme nikdy neviděli, pomohli, a budeme doufat, že ho za to i nadále neuvidíme?

Co mi vychází? Nejenže pomáhat nemusíme, ale dokonce nesmíme. Nemáme na to. Pokud k tomu budeme nuceni hrozbou ilegální imigrace, braňme se. A pokud nás EU nutí k přijetí ilegálních migrantů, je pro naši zemi hrozbou, nikoliv spojencem.

20.3.2018 Lolek

Související články: