Museo storico Alfa Romeo

Prý se tam každý majitel Alfy Romeo má podívat. Tak jsem to udělal. Museo Storico Alfa Romeo v Miláně.

Předem bych měl ujasnit, že sice mám Alfu Romeo, ale nejsem alfista. Pro mně je to auto jako každé jiné. Jezdím s nimi už od roku 2010, zatím to byla dvakrát 147 a od roku 2015 Giuletta. Pokud se jednou hecnou a udělají Giulii a přijatelným benzínovým motorem a manuálem, tak si ji koupím znovu, protože automat nechci. Pokud neudělají, koupím si zase něco jiného. Nejsem v žádném klubu, jiné majitele značky nezdravím, auto nemám z emocionálních ani jiných důvodů, prostě nic jiného se srovnatelnými parametry a za srovnatelné peníze na trhu tehdy nebylo. Možná by to teď bylo jinak. Doufám, že jsem tímto úvodem uspořil něco místa v databázi, které by zabraly zbytečné komentáře a nyní k tomu podstatnému.

Muzeum se nachází v severozápadním Miláně, v městské části Arese, přesně tam, kde se do roku 2005 montovaly a částečně vyvíjely motory a také vyráběly některé modely automobilů téže značky. V roce 2005 tam skončila produkce motoru V6 alias Busso po šéfkonstruktérovi, a sám Giuseppe Busso zemřel v Arese pouhé tři dny poté, kdy byla ukončena výroba motoru. Během návštěvy muzea se vám tedy nejspíš stane, že budete procházet stejnými místy, kterými chodil a která spoluutvářel vedoucí týmu, manažer, zástupce ředitele, ředitel, generální místoředitel a generální spoluředitel Giuseppe Busso, jedna z nejvýznamnějších osobností automobilového průmyslu a génius. Taky tam určitě byl vedoucí vývoje s česky znějícím jménem Rudolf Hruska. Hruska byl něco jako Elon Musk své doby, jeden z mála jedinců na této planetě, který dostal šanci postavit si na zelené trávě novou továrnu na nové auto. Bohužel mu do ní někdo nasadil odborářskou veš.

Poslední Alfou vyráběnou v Arese byla GTV, jejíž výroba skončila v roce 2000. Po odkoupení Alfy Romeo FIATem začal význam závodu v Arese upadat, poslední aktivitou bylo zřízení Centro Stile Alfa Romeo, které bylo následně relokováno do Torina v roce 2009 poté, co byl dokončen design modelů MiTo (příznačná zkratka Milano-Torino) a Giulietta. Dalo by se to tedy vyložit tak, že se Julča jela podívat, kde se narodila.

Od roku 2015 je k dispozici rekonstruované Muzeum Alfy Romeo, které bylo vestavěno právě do prostor Centra Stile, a to si za poslední roky (po rekonstrukci a znovuotevření) vydobylo skvělou reputaci. Budova Centra stile zvenčí nevypadá právě přesvědčivě, k čemuž napomáhají poněkud lacině působící laminátové stylistické doplňky pouťového vzhledu ála Kaplický, takže první pohled na budovu vyvolává nemalé rozpaky. Nicméně jakmile se dostanete dovnitř, pochybnosti pominou, tam to vypadá normálně.

Muzeum je rozdělené na několik expozic. Pro značky neznalé je pravděpodobně nejvíce informativní Timeline, kde můžeme sledovat vývoj výrobků značky od úplných začátků, včetně toho, jak kdysi Alfa Romeo definovala měřítka trhu a nabízela ucelenou produktovou linii. Nejen pro dámy se hodí expozice Beauty, kde může esteticky založený návštěvník obdivovat další klíčovou hodnotu značky, totiž estetickou stránku vozidel zejména v dobách, kdy to někoho zajímalo a automobil nebyl pouze objekt pro realizaci ujetých představ teplých designérů. Zejména některé kreace nutně nastolují otázku, jak mohli tehdejšími výrobními metodami vyprodukovat něco takového. Pro příznivce motorsportu, ve kterém je Alfa Romeo až na současný izolovaný a nepříliš nadějný pokus ve Formuli 1 již neaktivní, je pak určena expozice Speed. Ta mi připadala nejhodnotnější a zároveň zcela otravná audio- a videoefekty. Když blikání projektorů a dunění reproduktorů opadne a vy ještě nemáte epileptický záchvat, budete mít zhruba minutu času za přiměřeného osvětlení obdivovat konstrukci předválečných závodních speciálů a vzdat hold těm šílencům, co si do něčeho podobného neváhali sednout. Pak se otravná audiovizuální sekvence spustí znovu. Budete vpravdě fascinováni smyslem pro detail a kvalitou zpracování monopostů z konce 30. let, stejně jako působivým seznamem jmen závodníků, kterým vozy s hadem a křížem dopomohly k titulu ještě v dobách, kdy podstata závodění nespočívala ve správném nastavení jednotlivých elektronických asistenčních systémů.

Tématické expozice jsou pak představovány sekcí Alfa Romeo ve filmu, která mi připadla poněkud odbytá, protože v ní toho hodně chybí. Samozřejmě nechybí scéna z filmu Absolvent, kde hlavní postava ujíždí se Spiderem po mostě, ale to je skutečně hodně profláknutý kousek. Dále několik filmových honiček involvujících model Giulia. Chybí tam ale jednoznačně The Day of the Jackal s Edwardem Foxem, kde si Giulietta Spider (Tipo 103.1) zahrála hlavní roli. Současně se jedná o naprosto kultovní kousek pro ty, kterým se líbí sound alfího motoru, tomu byl v tomto filmu dopřán odpovídající prostor, nicméně vzhledem k politicky nekorektnímu záměru pana Šakala se to asi pro muzeum nehodilo. Volume doprava a nechte dvouvačkovou třináctistovku proběhnout. Dále Alfu Romeo 156SW ve filmu Ripley´s game s Johnem Malkovichem, dokonce se záběry na hořící unterprodukt jedné stuttgartské automobilky, jejíž jméno jsem dávno zapomněl.

Ohledně Timeline, ta má taky nějaké díry. Například tam chybí A-R 33, což byl podle mně stěžejní model, stejně tak jako řada 145/146, která sice nijak nevyčnívala, ale přivedla automobilce řadu zákazníků v době, kdy se firma sbírala ode dna a ani dnes svým vzhledem a technikou neurazí. Neuvidíte tam GT, GTV ani Breru, což nejsou nijak bezvýznamná auta. Také se podařilo vynechat katastrofální periodu spolupráce s GM, která sice přinesla sedan a kombi 159, ale také podprůměrné motory v něm. Fungování automobilky na trhu užitkových vozidel také nebylo zcela bezvýznamné, kupodivu se nezapomnělo na vojenské automobily. Fakt je, že do toho muzea nejde nacpat všechno, co automobilka kdy vyprodukovala, a i přes to, co tam podle názoru jednoho nebo druhého návštěvníka není a mělo být, je to fascinující sbírka vozidel, která jinde neuvidíme.

Ke všem vystaveným exemplářům mám pouze tu výtku, že všechny jsou nepřirozeně vyleštěné a mnohé z nich přelakované. Je to provedeno velmi precizně, ale nějaká ta patina by mi nevadila. Doslova jsem prahnul po nějaké Alfě, která by vypadala, jak ji po ujetí mnoha kilometrů její majitel opustil, omlácenou od kamínků a s nárazníky, které jsou od slova narážet, a to zejména v Itálii. Existují stroje, které spolykaly neuvěřitelné množství kilometrů, zejména z řady 147/156/166, a zde muzeum propáslo ohromnou příležitost ukázat zákazníkům, že se nejedná pouze o stylové auto, ale předmět denního užití stejně jako to udělala Škoda s miliónovou Fabií, což byl skvělý marketingový tah. Dál by mi nevadilo o některých kusů otevřít kapotu, protože pro Alfy je typická určitá estetika uspořádání motorového prostoru (vzpomeňme chromovaná „kolena“ sání napříč vestavěného Bussa) a určitě by to atraktivitu expozice zvýšilo.

Spornou atrakcí je 4D kino. Divák se může usadit do kvazizávodní skořepinové sedačky, aby zažil skutečně podivnou epileptickou 3D projekci, během se sedačka různě třese a naklání (naprosto stejné vytřásadlo potkáte aktuálně při prezentacích nové řadu smartphonů Samsung S9). Během asi pětiminutové události se odehrají tři scénky, při kterých se v 3D CGI prohánějí nejdříve předválečné monoposty, pak Giulietty z šedesátých let a nakonec sporťáky 4C a 8C. Sedačka se naklání a natřásá, částečně nezávisle od promítaného obrazu, a aby byl dojem dokonalý, sem tam vás ovane větříček a taky dojde na průjezd louží. Pokud nechcete jezdit do Milána, požádejte nějakého kamaráda, aby vás zavřel do kontejneru na odpad a pustil s kopce. Poslední část, kde se ve městském CGI prohánějí 4Cčka, je politicky naprosto korektní a až ničemně nudná. Rozhodně by se z toho dalo vykřesat víc, jenže tvůrci asi zjistili, že a) honička je zakázaná, pokud nejste policajt b) speeding je nežádoucí a nesmí se zobrazovat. A tak jim nezbylo než vytvořit umělou, nevěrohodnou a přehnanou scénku, jinak by to politicky korektní zmrdi zcenzurovali jako tohle. Videa nemají dostatečné rozlišení a jsou podivně stranově zplácnutá. Celkový dojem spíše negativní. Posledním scénku s narážením a těsným míjením 4Cček jsme překřtili na „italskou autoškolu“.

Hodnocení „nic zvláštního“ patří restauraci, kavárně a prodejně suvenýrů.

Nabízí se například srovnání s muzeem, ve kterém už asi hodně čtenářů bylo, totiž s muzeem Škody Auto v Mladé Boleslavi. Regál na auta je čiré zlo a nejhloupější řešení ze všech hloupých řešení, ale jinak mám Škodí muzeum celkem rád, hlavně když otevřou depozitář. Když si odmyslíme regál, nabízí škodovácké muzeum více informací a je koncipováno spíše jako zážitková turistika s auty. Je v něm také více různých tištěných materiálů, automobilových subkomponent, různých hračiček a kultovních Škoda předmětů. Muzeum A-R je orientované čistě na auta a techniku bez zbytečné lifestyle omáčky. Nikde nenajdete jízdní kolo inženýra Romea, dynamo, které si posílali tam a zpátky se starým Boschem ani hrací koutek pro dětičky a podobné pseudoatrakce, koncentruje se na několik hodin intenzivního automobilního prožitku a nikoli zabavení rodinky na celé odpoledne, protože v paneláku byla nuda. Tomuto klasickému pojetí pak poněkud odporují ty interaktivní píčoviny. Jak jsem si všiml, řadu návštěvníků to jejich cool kino ani videoprojekce moc nezajímají.

Přítomný personál je velmi ochotný a když něco chcete, tak vám to splní, vyhledá nebo ukáže na někoho, kdo to udělá. Hned vedle muzea se nachází autosalón Alfy Romeo, ve kterém se můžete podívat, co automobilka nabízí svým zákazníkům nyní, což podle mě není úplně důvod k extrémní radosti, čímž se nechtěně dostáváme k dalšímu bodu.

Jaký dojem si odnesete? Po počátečním nadšení a fasinacei auty, které jsem dosud viděl jen na fotkách, se začala vkrádat neodbytná série myšlenek, která se točila kolem slova úpadek. Jednak úpadek samotné značky. Dovedu si představit, že 1900, Giulietty a Giulie fascinovaly ve své době veřejnost, byly jako zjevení z jiného světa. Nebo neuvěřitelně moderní Alfasud, vyrobený v počtu skoro milionu kusů odborům navzdory, s pětirychlostní převodovkou v době, kdy se v Německu produkoval VW Brouk. Nebo 156 s common railem v době, kdy koncern montoval rotační čerpadlo. A co dnešní nabídka? Zastaralé MiTo. Julča evidentně za zenitem. Staré motory, což je paradoxně výhoda, protože jsou jednoduché a spolehlivé, ale důvod k radosti to není. Giulia, která nabídkou motorů ustrnula v naftovém věku. Díky expozici Timeline se dal navíc vysledovat okamžik, kdy to celé začalo. Byl to ten moment, kdy se do automobilky začal srát italský stát.

Říkal jsem si, zda by automobilka vydobyla zpět svoji ztracenou prestiž, kdyby přišla s něčím zcela geniálním, stejně jako to už párkrát udělala. I kdyby se to stalo, což není příliš pravděpodobné, všiml by si toho vůbec někdo? Alfí muzeum je v tom jedinečné, že každý exemplář zasazuje do dobového rámce. Někde poblíž vystaveného auta vždy najdete obrazovku a na ní běží ve smyčce krátký videoklip sestavený z dobových reklam nebo propagačních materiálů. Tyto klipy mají většinou značnou informační hodnotu a můžete na nich sledovat proměnu společnosti s automobilem v pozadí. Jste tak svědkem poválečného nadšení, budování země v 50. letech, touhy se bavit v šedesátkách, automobilovou turistiku 70. let, high-tech a fokus na motorsport osmdesátých let. Každopádně každou dekádu provázela nějaká forma nadšení, kterou reflektovaly automobilky ve své produkci, aby se přizpůsobily měnícímu se životnímu stylu. A pak jakoby nastal zlom. Dnes abychom se styděli říct, že se nám líbí auta, protože nový životní styl se definuje matláním po displejích v rámci maximální konektivity a hyperužití sociálních médií. Auta se tomu opět přizpůsobila, takže se změnila na něco jako samojízdný futrál na tablet.

Tak s pozitivními dojmy v hlavě dorazíte večer na hotel a shlédnete reklamu, ve které se ten metrosexuální mamrd v teplákové bundě prohání v modrém renaultu. Jede vyvenčit psa, proběhne se v přírodě, pak si z auta zavolá s nějakým jiným buzerantem s japonským jménem, a v celé té reklamě vůbec nejde o auto, ale o přepravování se. Auto slouží jen jako bouda na psa, držák na telefon a pojízdná krabice na buzeranta. A do mysli se vám vkrádá otázka, jak se asi hlavní postavě s tím krámem vůbec jezdí a zda ho to baví. Je vůbec spokojený s tím, jak to jeho auto jezdí, nebo je spíše spokojený s tím, jak se z něj telefonuje a že psí chlupy lze snadno vyluxovat? A pod okny vám duní výfuky motorů závodních aut jedoucích Mille Miglia, které se v té době odehrávalo, a vidíte to pořád dokola – Citroen, Peugeot, Peugeot, Citroen, aha tady je Ford Fiesta, Citroen, Peugeot, Peugeot. Muzeum se tak ukázalo jako definitivní výlet do starých časů a do světa, který tak nějak přestal existovat v důsledku neschopných managementů automobilek, proměn trhu a státních agend zaměřených proti individuální dopravě.

Jeďte tam, stojí to za to.

Muzeum je otevřeno denně kromě úterý bez ohledu na roční období. Dá se do něj dostat nejlépe dostat autem (jak jinak), parkování v areálu je zdarma, je třeba projet prázdnou vrátnicí a pokračovat kolem autobusové zastávky. Z centra Milána, vzdáleného asi 15 km, je intutitivní volbou dálnice A8 směr Varese, což s sebou nese nepříjemnou povinnost zaplatit 2 EUR za ujetí asi 600 m (mýtná brána je u sjezdu na Cacina d´ Aquila), takže pokud nechcete přispět na rozvoj italské dálniční sítě (dobře fungující, protože soukromé) sjeďte o jeden exit dřív na Baranzate a pak odbočte doleva na silnici SP233 a pak na kruháči doleva na SP33, což vás jako bonus přivede do zajímavých míst. Projedete kolem Centra Tecnica a již opuštěných výrobních prostor Alfy Romeo. Dá se tam dostat i autobusem, který jezdí zhruba každou hodinu. Vstupné je 12 EUR, fotografování je bez omezení dovoleno. V sobotu odpoledne probíhají prohlídky s průvodcem zdarma, stejně jako lze občas narazit na nějakou akci, doporučuji sledovat web muzea.

Proti muzeu je nákupní centrum Il Centro, ve kterém mě vpravdě fascinovala nabídka sýrů a pečiva v supermarketu IPER. Tolik parmazánu různých tvarů a podob na jednom místě jsem ještě neviděl, takže pokud nehodláte sypat si na špagety nějaké velkomoravské produkty, co chutnají jako rozemletá lojová koule pro sýkorky, neváhejte.

Část muzea je věnována i působení Alfy Romeo v leteckém průmyslu, respektive výrobě leteckých motorů. V tomto bodě směřujeme k legendárnímu italskému dopravnímu letadlu Savoia-Marchetti SM.73 a jeho bombardovací variantě Savoia-Marchetti SM.79, který poháněla trojice hvězdicových motorů Alfa-Romeo 125. V alfím muzeu je to také zmíněno, když jsem si hledal informace o letadle na webu, nabyl jsem dojmu, že SM.79 byla za druhé světové války pro Italy něco jako Bf-110 pro Němce, tedy symbol vojenské síly a prestiže. Do dnešních dnů se dochovaly pouze dva kusy z ca 1300 vyrobených a jeden je vystaven docela nedaleko od Milána v malém muzeu věnovaném práci a dílu Giuseppa Caproniho, které najdete v Trentu u letiště. Expozice je malá a obsahuje pár zajímavých kousků, kterým dominují části druhoválečných italských stíhaček Re.2005 a Mc.200, a především jeden dochovaný SM. 79 reimportovaný z Libanonu a ponechaný v civilním markingu. Byl jsem překvapen, že jakkoli moderně a nebezpečně vypadá na fotkách s tím hrbem za kabinou (některým z nás se vybaví model od firmy Směr z osmdesátých let), je to vlastně militarizovaný dopravák nevelkých rozměrů prakticky bez pancéřování. Něco jako by v dnešní době někdo konvertoval ATR-42 na gunship. Jeho bojová performance musela připomínat japonské bombardéry G4M Betty a bojové jméno „Sparviero“ (krahujec) mi připadlo skutečně silně nadnesené. O to větší respekt si zasluhují šílenci, kteří se do této dřevěné bedny potažené hadry nechali zavřít a ještě s tím útočili na lodě nebo pozemní cíle, sem tam dokonce úspěšně. Dvě SM.79 v dopravní verzi dokonce létaly pravidelnou linku přes Atlantik. Jasně, jinak jsou to samozřejmě taky sráče italský.

Caproni byl nepochybně megaloman a jeho konstrukce vyvolávají velmi smíšené pocity. Dnešním slovníkem bychom řekli, že asi něco bral. Svým způsobem zasáhl i do historie Československa, protože po havárii v bombardéru Caproni Ca.33 zahynul v roce 1918 M.R. Štefánik. Překvapivým momentem návštěvy Caproniho muzea bylo, že hned ve dveřích postávala zaměstnankyně muzea v tričku Czech Air Force. Každopádně Caproniho muzeum doporučuji „přibalit“, protože je tam hezky, vstupné je nula nula nic a při cestě z ČR přes Brenner se jede doslova okolo.

13.05.2018 D-FENS

Související články: