Tak, konečně sedím doma, v křesle, u počítače, jsem příjemně unavený a smrdím. Smrdím potem, deštěm, bahnem, trávou a hlavně střelným prachem.
Absolvoval jsem totiž Kurz obranné střelby I. od Radka Libovického a o to bych se s Vámi chtěl právě podělit. Ale nepředbíhejme, vezměme to od začátku.
Krátký prolog
Už ani nevím, kdy vlastně padlo rozhodnutí udělat si zbroják. Není to důležité, ke zbraním jsem, i přes jejich naprostou absenci v rodině, tíhl od dětství, takže to asi stejně byla jen otázka času. Vyplnil jsem papíry, udělal testy, zaplatil poplatky a stal se jak majitelem zbrojního průkazu, tak krátce na to i zbraně samotné. Výběr byl jednoduchý a nakonec jsem zvolil Glock 17, což se ukázalo, až na jednu, dvě překonatelné titěrnosti, jako ta správná volba. Začal jsem chodit na střelnici a postupem času (asi půl roku) se docela dost vycvičil v mířené střelbě. Což, jak jsem tušil a na kurzu měl poznat, mi bylo platné asi jako mrtvému housle.
Když jsem tedy postupem času došel k názoru, že bych měl načerpat nějaké zkušenosti i z praktické sebeobrany střelnou zbraní, zavelel jsem bitům a Radkova stránka spolu s jeho přístupem mi potvrdily, že tohle je ono. Přihláška, záloha, do batohu munici, jídlo a vyrážíme.
Den 1.
Poslední instrukce emailem mi potvrdily, že se kurz koná na střelnici ve Slaném, načerpal jsem potřebné vědomosti z mapy, chytil vlak v 6:57 a před půl devátou, kdy kurz začínal, byl na místě. Radek instruktáž osobně vedl a celá komunikace mezi ním a jedenácti klienty (čti: lamami) probíhala v přátelském duchu, což mi naprosto vyhovovalo. Dějství se odehrávalo na klasické venkovní střelnici pro dlouhé zbraně, délka odhadem kolem čtyřiceti metrů. Možná víc. Počasí bylo ideální, celý den, až na čestné výjimky, mrholilo.
Probrali jsme základní bezpečnostní návyky (prst mimo spoušť, bezpečný úhel na střelnici, atd.) a začali mířenou střelbou, ale protože už jsem o kurzu něco četl, nedělal jsem si zbytečné iluze. Následoval suchý nácvik tasení zbraně, zapíchnutí, namíření. Teď mi to přijde jednoduché, hlavně v porovnání s dalšími věcmi, které jsme probírali, ale, ač jde o tři pohyby (v důsledku vlastně jeden jediný), opravdu to chce cvik. Vím, že jestli na všechno zapomenu, tohle mi utkví v paměti nejdéle. Když už Radek patrně usoudil, že jsme schopni nestřelit sebe ani ostatní do nohy, cvičili jsme tasení a zapíchnutí i s municí. Na to jsme navázali dalšími věcmi, už ne tak jednoduchými – tasení z pouzdra, kontrola zbraně, nucené přebití zbraně v kleku, střelba vkleče, taktické přebití, další sušení, další střelba, přenášení střelby na více cílů, hromadná střelba, individuální střelba. Právě ta tvořila zřetelně oblíbenou složku kurzu, a to nemyslím oblíbenou mezi cvičenci. Z mého pohledu však byla jednou z nejpřínosnějších, protože v rámci možností se snažila napodobit stres v reálné situaci. Radek se o to snažil ze všech sil, křik, údery, pobízení, správné příkazy, nesmyslné příkazy, nadávky – a Vaše reakce.
Nejkritičtější a nejdůležitější však nebyl dril pohybů, ale vyhodnocení situace. Nevěřili byste, kolikrát všichni účastníci (mě nevyjímaje) na jednoduché, záměrně měněné pokyny reagovali střelbou, nebo provedením nesprávné akce. Pod očekáváním, stresem, jsme vlastně reagovali na zvuk samotný, ne na obsah zvuku. Ke konci kurzu už to bylo lepší. Ne dobré, ale lepší.
Takhle to šlo až do odpoledne, kdy jsem se, příjemně, ale ne nějak extrémně unaven, vrátil domů. Večer budík na pět třicet a psychická příprava na druhý den.
Den 2.
Stejný scénář, stejné počasí. Abych byl přesný, kromě mrholení jednou i zasvitlo Slunce, následované pro změnu vytrvalým hustým deštěm. Prostě ideální počasí pro nácvik střelby, běhu se zbraní, zastavení, střelby, otočení, další střelby…. vzduchem se nesou povely, výtky, zhodnocení, čvachtavé zvuky bláta, „bum, bum, bum“, prázdné promačkávání spouští a sípavé vzdechy zděšených plic platících klientů.
Dnes bylo na programu víc věcí. Mezi opakováním už nacvičeného se našel čas na tasení ze skrytého nošení, střelbu jednoruč, přebíjení jednoruč (se simulací zranění slabé ruky), přenášení střelby na více různě vzdálených cílů, obcházení překážek a podobně. Jedním z nejzajímavějších cviků bylo odstraňování závad, kdy jste v individuálním testu obdrželi dva zásobníky s promíchanými prázdnými nábojnicemi. Následovalo už tradiční nabuzení pomocí křiku a kopanců (tentokrát v duetu) a řešení závady na zbrani za probíhající střelby, změny pozice a postoje a přebíjení. Nebylo výjimkou, že si člověk zbytečně vypumpoval celý zásobník a pak tam radši vrazil jiný. Upozorňuji, že střelba celou dobu probíhala instiktivně, jinak to ani nešlo. Nejen že jsem během střelby prostě neviděl mířidla, ale takhle zpětně si uvědomuji, že jsem mnohdy ani nevnímal zbraň. Vlastně ani nevím, co jsem v té rychlosti vnímal – asi nic a všechno zároveň. Na závěr dne ještě proběhla střelba naslepo a také suchá střelba naslepo na měnící se cíle (s důrazem na vyhodnocení situace – nejprve jsme „zastřelili“ druhého instruktora, když na nás střílel klackem a pak jsme ignorovali hlasitou střelbu z osmapadesátky za našimi zády – tolik k instinktům).
Co dodat na závěr? Zkušenost to byla perfektní a kurz rozhodně kromě podnětů pro sušení a dril poskytne zcela určitě i mnoho podnětů k zamyšlení. Jestli bude příští rok dvojka, nebudu váhat ani vteřinu. Nepočítejte však s tím, že v neděli večer budete odcházet s perfektními znalostmi, podpořenými bezchybnými instinkty. O tom to není. Jak říkal Radek – většina toho je v hlavě a zbytek v drilu. Dril, dril, dril, dril doma i na střelnici, až vám to přejde do krve, vyhodnocovat situace a mít se na ulic na pozoru. Přepnout se do žlutého. To je to, co Vám, kteří máte zbraň, nebo Vaší rodině, může jednou sakra přijít vhod.
(Zatím nikdo nehlasoval)