Koncem roku mě vždy dostihne taková hodnotící nostalgie. Rok 2020 byl celý zvláštní. Stalo se toho moc a zároveň se vlastně nedělo nic. Co si z něj vlastně při jeho konci vybavím? A tak jsem sedl, dojedl povánoční zbytky bramborového salátu s živou kulturou, která by biojogurty strčila hravě do kapsy, a své vzpomínky na život naší rodiny v roce s covidem zkusil z paměti sepsat. Je tedy možné, že jak už to s pamětí bývá, může se popis místy lišit od přesného běhu událostí. Jsou to prostě jen vzpomínky…
Pamatuji si, jak jsem na začátku roku četl skoro každý den zprávy o viru kosícím Číňany po stovkách. Problém se zdál tak vzdálený a potvrzoval známou pravdu, že tisíc mrtvých za horami je menší problém, než chybějící drobné na kávu z automatu zde. Zatím mi vlastně vůbec nepřišlo, že by se mělo dít něco jiného, než při ne tak dávném Sarsu, kdy virus také přišel z Číny a nás vlastně jen tak lízl. Pár týdnů stačilo, aby člověk obdobné články ve zpravodajství o Itálii. Vybavuji si, že zpravodajové v honbě po příjmech z reklamy (i novinář je jen pracující, co prodává své zboží podléhající zubu času rychleji než rohlík z Penamu) občas udělali nějaký drobný faul, jako když fotografie z Wuchanu vydávali za fotografie z Itálie. Dodnes se mi vybaví snímek umírajícího na nemocniční posteli, který chtěl naposledy vidět východ slunce, a tak jej vyvezli na ulici.
A pak ta sranda začala pomalu u nás. Vybavuji si posměch části společnosti vůči těm, kteří si nakoupili trvanlivé potraviny, roušky a třeba i vypadli z měst na chaty a chalupy. Čas ukázal, že to úplní pitomci nebyli, spíš naopak. Byli to lidé, kteří včas pochopili, že státu se hodíme pro placení daní, pokut, poplatků, pro udržení „systému”, ale v krizi se o nikoho stát nepostará. Někteří z původních posměváčků, zejména ze světa kultury, si začali uvědomovat, že po pár dnech uzavření jejich obživy ,,nemají co žrát.” Základní ekonomická poučka o tom, že člověk má mít rezervu minimálně na tři měsíce, k některým nepronikla. Překvapivé, často to jsou oni, kteří nám vysvětlují, jak správně žít… Stát zase zjistil, že hmotné rezervy, které byly ještě pár týdnů zpět označovány za přežitek, protože ,,když něco není, je přeci možné to koupit.” Nedostatek ochranných pomůcek je celkem průšvih. Obzvláště, když díky celosvětové poptávce je najednou úplně není kde kupovat. A tak to stát vyřešil tak, jak to má ve zvyky. Příkazem. Povinným nošením roušky. On už si občan poradí. A poradil. Chvíli jsem dokonce v lidech viděl i náznak sounáležitosti, jakou třeba umí (nebo alespoň dříve uměli) projevit Britové. Jakkoliv lidé šijící roušky pro lékaře, sousedy, neznámé lidi usvědčili stát z jeho selhání, přišla mi jejich iniciativa sympatická.
Poněkud méně sympatické mi přišlo chování novodobých pomocných strážců veřejné bezpečnosti, a vyloženě nechutné byly výzvy představitelů státu k udávání. Jo, od těch, kteří jedli sýry na kostičky pod rouškou a podobných.
Praha, ve které trávím podstatnou část svého času, se přepnula do režimu home office, zneplatnily se modré zóny, lidé zmizeli z ulic, čekal jsem kdy se po nich jako ve westernech začne kutálet uschlé křoví. V práci jsem dal zaměstnancům možnost, aby činnost vykonávali z domova, kromě věcí nezbytných pro udržení kontraktů s klienty. Nabídky využila ani ne třetina lidí, a to ještě takových, kteří rádi využijí každou příležitost k úlevě. Nezapírám, potěšilo mě to. Jenže občas nebylo s kým pracovat na straně klientů.
V době kdy se nové případy v ČR počítaly v nízkých stovkách jsem omezil jsem sociální kontakty. Přeci jen, v užší rodině máme tři lidé sadající do rizika věkem, a jednoho s imunitní poruchou, pro kterého by virus dost pravděpodobně byl konečnou. Zcela žít jsem ale nepřestal a proti trudomyslnosti ze zavření v bytě se snažil bojovat výlety. Lepšící se jarní počasí šlo využit k setkávání s rodiči, ikdyž zpočátku jen v roušce a na zahradě. S dětmi jsme jezdili do lesů, jenže v těch profláklejších bylo brzy o víkendech více lidí, než v centru Prahy. A kde jsou lidi, tam jsou problémy. Neuvěřitelným zážitkem byl přístup obce Želízy na Mělnicku. Ta byla schopna 7. března uspořádat Masopustní průvod, a ve stejném měsíci zjišťovat, zda by bylo možné turistům zakázat vstup.
Obec před časem vybudovala parkoviště, aby lidé toužící po Kokořínských stezkách v okolí neparkovali po cestách mezi domy. Jenže tak jako byl nejprve pro část národa nepřítel ten, kdo jel lyžovat do Alp, nyní to byl Pražák, který se chtěl projít v přírodě. Parkoviště, stejně jako přistup na stezky byly brzy omotány páskami, silnice označeny zákazy a obec polepena příkazy, že i v lese musí mít člověk roušku, či krásnými letáčky ,,Naše obec není příroda.”
Dodnes mě mrzí, že okolní obce v odvetných opatřeních neblokovaly obyvatelům malebné vesničky z Kokořínska parkoviště u Kauflandů apod. A neolepovali své sloupy veřejného osvětlení letáčky ,,Naše město není Kaufland” Paradoxní je, že jediné občany bez roušek jsem viděl po místních zahradách.
Jinak je lidé nosili i v těch lesích… Zlobě místních, kteří cizí auta a občany v obci dokumentovali a sdíleli na obecním Facebooku (nakonec i na tu reportáž na Nově došlo) jsem úspěšně unikl volbou jiných destinacích. Třeba nedaleké Mšeno nechalo turistická parkoviště otevřená a žádný problém nebyl.
Přestože vzorně s náhubkem, kdykoliv se v doslechu či dohledu objevila jiná dvounohá bytost, zlobě jiných jsem zcela neutekl. Ne od některého z místních fanatiků, kteří v obci či obcích sousedních prosluli již instalací úsekového měření, házením vidlí po motorkářích či sypání štěrku do zatáček motorkářům, ale od jakési nemístní osoby pohlaví odhaduji ženského (na jaké se cítila netuším), protože jsem povolil dětem natrhat asi 40 cm2 mechu na jejich lesní domečky, které si stavěli. Prý jsem tím vlastně zničil les a jeho křehký ekosystém. Sorry jako, ale zakazovat dětem tvořivě si hrát v době blbých nálad fakt nebudu. A vztah k přírodě získají spíš tím, že v ní budou, získají s ní kontakt a vztah, než nějakými zákazy či příkazy. Holt asi absťák z náhlého nedostatku prostoru pro Grétu v médiích.
Vlastně si ještě vybavuji takové srandy, jako volání městských policií na lidi v parku, lidi, kterým domů přišla návštěva apod. Doba si sice mění, ale lidé ne. A tak udavači zas s radostí udávali.
Čas šel dál, vláda, jak jsem se dověděl z médiálních vystoupení jejích představitelů, vše zvládla na jedničku a život se s příchodem léta vracel tak nějak do normálu. Mohl jsem se jít podívat na fotbal, posadit se do restaurací, hospod, a nakonec i ta dovolená mohla proběhnout ikdyž cizokrajné destinace nahradily kvůli zrušeným letům Krušné a Jizerské hory. Léto bylo fajn. Dokud nepřišlo září. Tentokrát za to prý mohli ti, kteří jeli k moři. Konečně jsem se setkal i s fanatickou odpůrkyní roušek. Do restaurace rychlého občerstvení nakráčela žena středního věku. U pultu si nakoupil a mířila ke stolkům. Protože si většina hostů hleděla vlastního jídla či mobilů, a nebyla tedy zřejmě spokojena s mírou vzbuzené pozornosti, prohlásila nepřeslechnutelně: ,,Já roušku odmítám, a to jsem zvědavá, jestli mi tady dá někdo přes držku.” Nedal. Všem to bylo jedno. Inu, ne každý fanatický bojovník najde svého nepřítele.
Dcery zase nemohly do škol. V práci už to nikdo neřešil a chodili všichni, navzdory tomu, že nakažení se počítali na tisíce. Narozdíl od jarní vlny, kdy jsem neměl v okruhu lidí se kterými se stýkám žádného pozitivně testovaného, nyní už někteří říkali – měl jsem to, měla to máma, měla to celá rodina. Všichni maximálně s horečkou či ztrátou čichu, většina téměř bezpříznakově. Až v okruhu lidí, se kterými se nestýkám, pouze na dálku komunikuji, jsem našel takové, které se setkali se smrtí ve svém okolí. Zemřelí byli vždy pokročilého věku. Co mě skutečně zasáhlo – oblíbená restaurace, kde už mě obsluha znala jménem a věděla, že po každém obědě následuje káva, a mé místo štamgasta je na zahrádce s výhledem na náměstí a kostel, to pro letošní rok definitivně vzdala a její osud v příštích letech zdá se být značně nejistý. Mimochodem hospody – mám kamarády, se kterými se pravidelně jednou v týdnu sejdeme na pivo či jiný nápoj dle libosti, probereme životy a očištěni vzájemnou zpovědí odcházíme domů. Je to pro nás nutná součást bytí. Když nám zavřeli hospody, podnikali jsme společné večerní nákup s následnou konzumací tekutých dobrot u potoka. Kryti stromy před silnicí, po které občas projela hlídka městské policie, aby všechny ty zákazy a příkazy ohlídala. Jednou jsem i její zásah zažil – ve sportbaru jsme sledovali fotbalové utkání, provozovatel v nařízenou hodinu podnik zamkl a jen nás chtěl nechat dokoukat a dopít. Bdělý udavač, vědom si, že koronavirus se šíří nejvíce po dvaadvacáté hodině na nás hlídku zavolal. Dle tradic národa Švejků jsme drobné na útratu vybírali z kapes tak dlouho, dokud zápas neskončil a hlídka tak nemohla buzerovat jinde. Win-win. Když počasí či nařízení nepřálo setkávání venku či po restauracích, setkávali jsme se u kamaráda doma. Uměli jsme si vždy poradit.
Vláda zatím měnila ministry zdravotnictví, ti co měli přijít (muž co umí používat Excel) už nepřišli, a řízení státu jako agrofirmy bylo lidem, kteří někdy řídili alespoň kárku s kovovým šrotem, čím dál víc k smíchu. V určitou chvíli jsem, přiznávám, přestal sledovat jaká nařízení zrovna platí. Nějak se nemohu zbavit pocitu, že pokud se něco vládě v době pandemie povedlo, je to zvyknout lidi na ztrátu svobod. On kdo se podřídí jednou, už se většinou podřídí podruhé, potřetí a už k tomu časem ani tu hrozivou pandemii nepotřebuje… Touha státu využít situace k mapování sociálních vztahů obyvatelstva je také pozornosti hodná.
Ještě před půl rokem opatrné rodiče, věkem z rizikové skupiny, to už také nebavilo. Začali si zase brát děti na návštěvy, odjeli na pár dnů do hotelu do lázní, prostě začali žít v rámci možného jako dřív.
Pozdní léto se překlopilo do brzkého podzimu a děti zase přešly na dálkovou výuku. V naší domácnosti se dvěma školáky, z nichž jeden se zrovna ve škole měl učit psát a počítat to vzhledem k profesi rodiče č. 1 znamenalo opakování jarní komplikace, kdy je tento rodič vystaven situaci, kdy má zároveň dálkově přednášet učivo žákům svým a asistovat při vzdělávání dětí vlastních. Jistěže kdo chce, ten si poradí. A my chtěli. Jen tedy musím konstatovat, že představa společnosti o učitelkách, které měly letos osm měsíců volno, je fakt hodně vzdálená realitě. Práce měly víc než při běžném režimu.
Před koncem roku jsem začal řešit výběr nového auta. Perioda výměny vozidla se přiblížila, propady prodejů slibovaly slušnou nabídku a zájem prodejců. Domluvit se na prohlídce nového vozu na parkovišti před autosalonem nebyl problém. Cenový propad v ceníkách jsem pravda nijak nezaznamenal, nesmysly, která se za ty dva roky od poslední výměny do nových vozů z nařízení těch co to s námi myslí dobře ano. Prodejce byl sice na místě milý, avšak dojem si dost pokazil tím, že slíbenou cenovou nabídku prostě neposlal. Asi to s tím propadem prodejů není tak zlé. Ale třeba mu křivdím, třeba ten mezi tím pátkem a pondělím domluveným termínem umřel na covid.
V práci jsme tak nějak vše zvládli, i finančně, byť ne zcela beze ztrát. Fakt je mi líto lidí, kteří dělají ve službách, které musely zavřít nebo drasticky omezit činnost. Ale i to hromadné nicnedělání maskované za homeoffice na straně některých našich klientů jistě v měsících budoucích také pocítíme. Řekl bych, že více než v propadu zaznamenaném již v letošním roce. Ještě více starostí mi přidělává nově ražená ekonomická teorie, že lze zároveň více rozdávat a kompenzovat, a méně pracovat a tudíž i vybírat. Sakra, to lidi neměli letos dost příkladů, že stát se o ně vážně nepostará? Že obyčejný člověk, který si umí řešit své starosti sám, není státem ceněn, ale je pro něj zřejmě nebezpečím, protože jeho samostatnost je vlastně podezřelá a určitě mu nějaký úřad, zákazy a nařízení zajistí život lepší. Vlastně se divím, že ještě nikoho nenapadlo, že by nějaký úřad mohl spravovat i naše peníze. A myslet to s námi dobře…
Někdo chytřejší než já v průběhu roku řekl: ,,Tento rok ukáže, kdo jaký je. Ukáže se to nejlepší i to nejhorší z lidí.” A měl pravdu. Možná jsem s věkem sám větší mrzout, možná si těch věcí všímám víc, ale nepřijde mi, že jsme jako národ obstáli. A to navzdory na jaře vyvěšovaným heslům ,,Společně to dokážeme.” Těch magorů, co jsem za rok v různých mikrosituacích souvisejících s covidem potkal, mi přišlo dost. A asi největší koncetrace je ve vládě. Těch, co používali vlastní rozum, šlo cestou adekvátní eliminace rizik, ale nepřestalo fungovat, natož aby začali nařizovat jiným, jak mají nebo nemají žít, mi přišlo málo. Přitom jako se vším platilo, že ty nejoptimističtější ale ani nejpesimističtější scénáře se nenaplní. Celkově to byl divnej rok. A zatím nechovám naději, že ten příští by měl být lepší.
Tak snad platí ta poučka o mlčící rozumné většině. Moc bych si to přál. A také bych si přál, abychom se nesetkali s nějakou fakt závažnou hrozbou, se smrtností větší než v nízkých jednotkách procent, jako je Covid-19. Byl by to velkej průser…
PS: Covid jsem ani já ani nikdo v širší rodině neprodělal. A pokud ano, nevšimli jsme si.
05.01.2021 Homor
(154x známkováno, průměr: 1,31 z 5)