Zabýváme se tu v poslední době tématem sebeobrany a současně mě napadlo, poškádlit salónní i outdoorové levičáky něčím, co hodně lidí nevydýchá. Aby bylo jasno, tento článek bude mít hodnocení nejméně tři celé nula. Pokud ne, je napsaný špatně.
Jsem zastánce castle doctrine a nejen to. Castle doctrine má vícero podob a většina z nich říká, že máte právo použít nezbytnou míru násilí včetně smrtícího, pokud vám hrozí riziko. Jen ojediněle je celý konstrukt takový, že je možné užít smrtící sílu i proti někomu, kdo páchá krádež, ale i zde je několik omezujících podmínek („only if a person reasonably believes a lesser degree of force is inadequate“).
Jsem zastáncem práva použít jakéhokoli násilí proti člověku, který vnikl bez vašeho svolení do vašeho domu, auta nebo provozovny, bez ohledu na to, co vám osobně od něho bezprostředně hrozí. Je přitom jedno, zda vás přišel zabít nebo zda přišel „jen“ krást. Není to povinnost. Pokud jste rádi, že se vám po domě courá nějaká verbež, máte rádi volnou lásku, trávu, drobné parazity a squatting, je to vaše volba. Myslím teď na zákona dbalého občana, jakými většina z nás nepochybně je, v legálním domově, s poctivě nabytým majetkem. Courá se někdo ve vašem domě, vy jste mu to nedovolili a nelíbí se vám to? Dejte mu nakládačku, nebo ho zastřelte, propíchněte vidlema, nebo tohle všechno v libovolném pořadí, a vyhoďte ho za vrata, kde mu můžete poskytnout první pomoc. To, co se stalo, není váš problém, to je jeho problém, on se do něj dostal, protože se sám tak rozhodl.
Vidím určitou sérii podmínek, která by se mohla nastavit, podobně jako v případech krajní nouze a nutné obrany, aby nedocházelo k tomu, co odpůrci castle doctrine tak často vyslovují. Předhazují nám zastřelené pošťáky (kolik už jich bylo zastřeleno ve státech, které castle doctrine ctí?) a argumentují domy, u kterých není jasné, zda jste vevnitř nebo ještě ne, protože to se dá vymezit a většina „castle doctrine“, „stand your ground“ a „make my day“ paragrafů tak také činí.. To jsou pouze technikálie. Nehodlám to teď řešit.
Proč to?
Vlastní domov představuje nezanedbatelnou sociální hodnotu pro každého z nás. Je to místo, kam se vracíme po pracovním dni, je to místo, kam se uchylujeme, když jsme nemocní nebo máme nějaký problém. Je to domovský přístav každého z nás. Poslední týdny trávím po hotelích různě po Evropě a i když to stojí pěknej ranec a chovají se tam ke mně mile, rád se vždy vracím domů. Tato hodnota je hodna určité ochrany. Protože je to vysoká hodnota, podobně jako život a zdraví, je hodna přiměřené ochrany, tedy vysoké. Té nejvyšší. Je přece společensky závadné a amorální nutit občany zákonem ustupovat útočníkům v jejich vlastním domě.
Mimochodem, dokonce současná ústava zná pojem nedotknutelnosti obydlí. Moudří mužové, kteří stáli u kořenů naší ústavy, vnímali zvláštní hodnotu lidského obydlí, a jiní mužové, ne tak moudří se postarali, aby toto právo mohlo být omezeno. Toto právo je také trnem v oku „bezpečnostním“ složkám, tedy třeba policii, a neustále hledají cesty, jak ho obejít, což nepřímo ukazuje na to, jakou hodnotu toto právo má.
Tak proto.
Zásadní problém ve vnímání castle doctrine je právě v tom, že levičáci redukují obydlí na hmotný statek. A hmotné statky nemají pro levičáky tradičně valnou hodnotu, protože soukromé vlastnictví je pro ně špatné a jeho nedoknutelnost negují, protože jejich životní ideologie staví na jeho dotknutelnosti. Většinou si v souvislosti s castle doctrine vybaví nějaký nechutně kapitalistický příbytek miliardáře, který zbohatl na obchodech s dětskými orgány, který právě pronásleduje vyhublého proletáře s pozlaceným Desert Eaglem v ruce. Prohlédnout je dopřáno pouze několika málo vizionářům, kterým vykradou jejich panelákový brloh z papundeklu. OK, tedy, zloděj si dělá pohodlí ve vašem bytě z papundeklu, pokud ji máte, vezmete na něj zbraň? Nebo to stoicky strpíte, vyměníte zámek a budete dělat, že se nic nestalo?
Myslím, že tahle redukce obydlí na hmotný statek je omyl. To je zhruba stejné, jako by skupina nějakých deviantů vracejících se z koncertu skupiny Chčijnapsy znásilnila vaší ženu, přítelkyni nebo registranta. Materialisticky vzato se nic nestalo, protože je to kožené a opotřebení je minimální. Stoicky to strpíte, počkáte, až zmizí modřiny a budete dělat, že se nic nestalo? Vzali byste za takových okolností do ruky zbraň?
Odpověděli jste na první otázku ne a na druhou ano? Kde pak je ta hranice? Auto vykrást ano, dům znásilnit ano, manželku znásilnit ne, skutečně chcete v životě řešit taková dilemata kvůli tomu, že někdo jiný je asociál? Chcete složitě hledat hranici, bod, odkdy není správné před zlem utíkat a kdy je správné se mu postravit? To je samo o sobě perverzní. Stejně jako vy, i potenciální vetřelec odpovídá za své činy a když celou akci plánoval, musel počítat i s alternativou, že někdo sáhne ke krajním prostředkům.
Ale dobře. Připusťme na chvíli, že v případě obydlí jde jen o hmotný statek. Ten dotyčný tam leze proto, aby si odtud něco odnesl, a patrně si asi neuvědomuje tu souvislost, že domov je pro nás něco cenného a jeho návštěvou to velmi utrpí. Nebo si to uvědomuje, ale rozhodl se to ignorovat v duchu „no snad se neposere, vždyť si jen vezmu televizi a hned zase jdu“. I přestože takto redukujeme vlastní život a jeho významné hodnoty na cenu odcizených věcí, což je samozřejmě nesmysl. A zde přijde to, kvůli čemu předpokládám negativní hodnocení. Stojí majetek za to, zabít někoho při jeho obraně? Já tvrdím že ano.
Nadpis článku je parafrází na větu, která zazněla v hovoru policie s Joe Hornem, který bránil se zbraní v ruce majetek svého souseda. Policie ústy operátora katastrofálně selhala a ukázala, k čemu tu vlastně policejní sbory jsou. Aby chránily verbež. Posuďte sami:
Horn krátce poté, co si vyžádal policejní přítomnost: “But hurry up, man. Catch these guys will you? Cause, I ain’t going to let them go.” („Dělej chlape, ať chytíš ty chlápky. Protože já je odejít nenechám.“)
Policejní operátor: „Nope. Don’t do that. Ain’t no property worth shooting somebody over, O.K.?” („Ne, nedělejte to. Majetek nestojí za to, někoho zastřelit.“
Rozhovor velmi zničujícím způsobem pokračuje. Horn sděluje operátorovi, že má právo se bránit a že to policista jistě ví. Policista přesvědčuje Horna, aby nestřílel a nechal zloděje krást a odejít, protože majetek za to přece nestojí. Policista se například ani nezajímá, zda jsou třeba pachatelé nějak viditelně ozbrojeni (nakonec se ukáže, že byli) a vykládá mu, že policajti už jsou na cestě (což nebyla pravda). Je to nechutné.
Podstatnou část života děláme věci, které bychom jinak nedělali, abychom si mohli pořídit majetek. Například chodíme do práce. Majetek je tedy vykoupen částí života strávenou způsobem, který nám nepřijde příliš atraktivní a dokázali bychom ji využít vhodněji a ve prospěch jiných subjektů než zaměstnavatele a zákazníků. Nedávno se například odehrál průzkum, kdy tazatelé zjišťovali od lidí před smrtí, čeho nejvíc litovali. Jedna z nejčastějších odpovědí byla – neměl/-a jsem tolik pracovat, abych měl/-a více času na své blízké. To je naštěstí jen půl pravdy, protože ti lidé pracovali právě proto, aby mohli sobě a svým blízkým zajistit nějaký materiální standard, takže jim to vynahradili jinak. Mezi časem našeho života a majetkem je jasná korelace. Opět pro levíčáka nepochopitelné, ten by nejraději provedl vlastní babičce nějak levně eutanazii, nejlépe na splátky, protože daně babička už neodvádí a má pěkný byt, který by se mu hodil, ale jinak to zřejmé je.
Hodnota odcizeného materiálního statku může být vysoká i nízká, včetně určité nemateriální složky, pokud je odcizen předmět, ke kterému máme emocionální vazbu. Vzpomeňte si na Hraboshe, který si nechal přerazit frňák, když bránil svoje jízdní kolo, přestože očividně pro většinu populace bike is not worth of somebody´s broken nose. Stejně tak ale může být vysoká i nízká hodnota života toho, kdo kradl. Lidé nejsou stejní jen proto, že mají všichni u voleb jeden hlas. Hodnota života některých lidí je malá, žádná nebo záporná, protože jsou k ničemu, verbež a ksindl. Pak dělají špatné věci, například bez dovolení lezou do cizích obydlí a berou si tam předměty.
Chceme opět hledat hranici – televize je ještě OK, na tu vydělávám týden, a pračka už není OK, protože na tu vydělávám třináct dnů, a ta už za něčí život stojí? Zbytečné. Vztáhl ruku na náš majetek, dobře věděl, co dělá, následky nechť jdou k jeho tíži.
Musím připustit, že úvahy tohoto typu jsou pro většinu – ve smyslu „ústavní většinu“, tedy rozhodnou sílu, která by dokázala podobné věci prosadit – nepřijatelné. Kromě pohodlnosti některých lidí o tom přemýšlet do toho vstupuje ještě vliv tradičních křesťanských hodnot, které nám velí projevovat soucit a házet chlebem po lidech, kteří urgentně vyžadují úplně jiný přístup. Ale to neznamená, že tyto úvahy jsou z principu chybné.
(12x známkováno, průměr: 2,50 z 5)