Každý rok vyrážím se skupinkou cca 6ti bláznů na motorkách kamsi směr jihovýchod. Aby to bylo dostatečně Punk tak jedeme na Jawách, popřípadě Čezetách s výjimkou jednoho postaršího BMW a Suzuki DR, kdy je nejstarší motorce asi 58 let. Mému stroji bude za chvíli 30.
Pro účely tohoto články byla náhodně pozměněna jména účastníků.
Následující text je deník co jsem si psal během druhého pokusu přejet Albánii.
Posádka
Drobek – Jawa 350-640 + Pav 40
Bavorák – BMW F650 (r.v.:1997)
Klikař – Jawa 350-634
Černokněžník Jawa 350 „Kejvačka“ + Pav 41
Vokoun – ČZ 250-471
Japonec – Suzuki DR 650 (Doktor)
Golem – Jawa 350-640
4.7.
Dnes se první den účastním výpravy, která si klade za cíl navštívit dokonalou přírodu Černé Hory, nepopsatelné výhledy Albánských hor a sčítání imigrantů v Řecku. Má část odstartovala budíčkem v 5 ráno, zaplatit účty, sbalit posledních pár věcí, naložit motorku a vyrazit. Se vším všady jsem vyjel z domova v 6:55. V 7:00 jsem měl být v na seřadišti 25km daleko, což neklaplo, ale beztak se čekalo na Bavoráka, až dotluče držáky na kufry. V 8:35 se do úzké uličky kde jsme parkovali začal někdo srát s autem a to nás vyburcovalo vyrazit. První závada byla moje a to vadná záplata duše v zadním kole. Klikař někde natěžil špalek na vypodložení a šlo to celkem rychle. Tohle bylo u Jihlavy. Chvíli jsme zevlili u Brna a pak přes Slovensko jsme celkem bez problémů dojeli do Maďarska, kde Klikař vyklopil motorku, já opravil blinkr a sešteloval spojku. Před hledáním místa na spaní to Černokněžníkovi ztratilo výkon, Klikařovi a Vokounovi teče olej… Běžnej průběh. Nakonec jsme se upíchli mezi kukuřičným polem a lesem. Je tu krutě komárů, ale stan to řeší. Japonec tu pošteloval ventilové vůle na doktorovi a net tu je 3G…
5.7.
Dnes jsme vyrazili z Maďarska. Znovu rychlý přesun, znovu vedro, znovu mi praskla duše a opravovalo se. Klikařovi z toho teče olej po litrech a musí dolévat. Maďarsko nás nudilo, jen na hranicích bylo vtipné jak se křižovali když jsme jim řekli kam jedeme. Srbsko je zajímavější. Nevypadá zrovna bohatě, je to tu zemědělské a mají nějak moc policajtů. Lidi nás už zdraví, ale na toho rusa co mi v čechách líbal nádrž to nemá. Nížina kterou jedeme je ubíjející, ale už byly nějaké kopečky a zítra budou hory. Na ty se těším, konečně změna. Kempujeme u nějaké ohrady nebo co to je…
6.7.
Srbsko se s námi rozloučilo menším pohořím, které bylo po vší té nížině spásou. Po stovkách kilometrů rovně konečně zatáčky a my si je užili! Srbové mají docela rozbité silnice a národní dopravní prostředek je traktor, ale nakonec jsme se probojovali do slušných zatáček a ani výhledy nebyly marné. Snad jediná závada byly vytahané řetězy. Do Černé Hory jsme se dostali přes přechod plný kamionů a kdyby Černokněžník uměl anglicky tak i bez problémů. Chudák celník se ho zeptal jestli má něco k proclení a kdybych nezasáhl tak z toho byla prohlídka dutin. Černá Hora nezklamala a dala nám dokonalé výhledy na ty snad nejkrásnější skály a bezkonkurenční cestu skrz ně. V obchodě se zajímali odkud jsme a Klikař odposlechl, jak zákazníkům říkají, že jsme Češi a že je to katastrofa – a to jsme se dnes umyli v suprovém jezeře. Monte Negro jsme opustili minimalistickým přechodem do Albánie kde vše trvalo. Tam byl internet ještě 3G, ale pak už nebyl ani mobilní signál. Našli jsme kamenitý plácek u řeky plný žab, ale karimatka si to docela dává. Letos poprvé pod širákem. Byl oheň, pivo, víno a soutěž v pukání kamenů, což, poté co jsem švihl balvan do ohně, vyprovokovalo Černokněžníka k rozšlapání a rozházení ohně – 3 dny a už je tu ponorka, ale jak zahazoval hořící klacky tak založil víc malých ohňů, což vedlo v soutěž sejmi ten oheň šutrem, teď už se jde spát s pohledem na hvězdy a šumící řekou.
7.7.
Vstal jsem v 6 ráno abych vyměnil náhonové kolečko za menší – horský převod. Silnice měla být podle plánů asfalt, ale bylo to asi 150km sypaných šutrů krátce přerušených novou asfaltkou, do které se mi zapíchl stojánek. Viděli jsme jak bagry a buldozery staví tu kamenitou cestu a pak jak dělníci v tom strašném vedru kladivy rozbíjejí šutry na štěrk. Na tuhle cestu se žádný materiál nedováží. Nakonec jsme tou stavbou projížděli. Mají tu dost policajtů ale jen nás zdravili. Celý den byl krosení v horách s bombastickými výhledy. Docela jsem vychytal jak na ty kamenité cesty. Rosekal jsem se jen jednou a to jsem ohnul padák jinak nic, namále bylo ale vícekrát. Dvakrát jsem zapálil zadní brzdu, přední držela. Dojeli jsme až do toho národního parku kde rozstříleli ty turisty. Mají to tam pěkný, polepili jsme jim to tam samolepkama a odjeli. Bylo pár průjezdů vodou a pak dost rozbitá cesta až jsme dojeli k řece, kde jsme chtěli kempovat, byla tam nějaká místní ženská, co uměla jen Albánsky, ale někoho zavolala. Uměl anglicky a že nás vezme k sobě na zahradu. Černokněžník ho tam vezl za sebou a na zahradu byl výjezd snad kolmo vzhůru. Celý jsme to tam přeorali a pak nám krumpáčem vykopal cestu na ráno aby jsme mu nezbourali plot. Teď vaříme a týpek šel pro něco k pití a domácí sýr. Snad nás v noci nezabije a nenamele psům.
8.7.
Minulou noc nás královsky pohostili. Domácí chleba, po tom bych se užral, výborný slaný sýr, okurky, rajčata a zabijácké nakládané okurky. Ti dva co šli vrátit tácy se dlouho nevraceli – dostali totiž domácí pálenku a kozí mléko. Naši hostitelé asi neměli ledničku a tak k večeru už bylo kyselejší. Vyzjistili, že mají kozy, osla a ještě něco co jsem už zapomněl. Ráno jsme dostali podobné pohoštění a k tomu před pár minutami nadojené mléko. Moc se s tím nepárali – sem tam chlup atd, ale v tu chvíli jsme to neřešili. Somrovalo u nás kotě, tak jsme mu dali tu zabijáckou nakládačku. Vodu jsme nabrali z nedalekého pramene a vyrazili jsme netušíc co nás čeká. Následujících 10 km terénu zesilovaly drnčící, chrastící zvuky z mé motorky, až se zastavilo a rozebrali jsme to. Vysypalo se ložisko předlohové hřídele a hřídel se omlela tak že toho z ní moc nezbylo a ani karter nezůstal ušetřen. Na kurtě jsme to za Černokněžníkovou kejvačkou dotáhli na kopec a dolů jsem to sjel samospádem a pak znovu a znovu a znovu. Táhnout motorku za motorkou chce cvik. Doktor se zvedal na zadní, proto ta kejvačka. Černokněžník nejdřív spadnul a ulomil si páčku spojky, to se opravilo a pak už to šlo. Občas se tlačilo ručně a bylo to vysilující. Držel mě hroznový cukr a zkusil jsem se prohodit s Klikařem, ale na tom jeho peklostroji to je snad ještě větší dřina. Po nevýslovném utrpení jsme našli místo na spaní a potkali čtveřici Čechů, tak jsme pokecali. Fajn lidi, vrátili se říct nám kolik zbývá do asfaltu. Motor jsme rozebrali a máme následující možnosti: Nechat poslat vše potřebné do Dubrovníku, tam by pro to někdo zajel, prože by prudili Albánští celníci, opravit to a protože to potrvá nejméně 4 dny než to přijde a my složíme, tak jet domů, nebo zařídit odtah a jet domů, protože nenecháváme nikoho za sebou, nebo hřídel dát pryč, zařadit čtyřku a po hlavních tazích domů a tohle nakonec vyhrálo. Zatím máme na hrubo poskládáno, ráno to doděláme a zkusíme to dojet na čtyřku.
Albánie na mě působí nedoceněným dojmem. Příroda je tu nádherná, k turistům tu jsou vstřícní, ale nutno říct, že jsme v křesťanské části. Je to tu super a potkali jsme mnoho turistů, v autech i na motorkách. Čechy, Poláky, Němce atd… V této části země vše offroad nadšenci. Pro stroje je to tu záhul a pro nás občas taky, hlavně to vedro, ale užíváme si to. Škoda té poruchy, tak snad příště…
9.7.
Líné parné ráno mě vyhnalo ze stanu. Snídaně, ranní hygiena a na střídačku s Japoncem a Černokněžníkem jsme doposkládali motor a dali ho do motorky. Dynamické duo Japonec a Bavorák vyrazili pro zásoby a s Černokněžníkem jsme to dodělali. Máčeli jsme oblečení v řece a kryli se před sluncem ve stínu mostu. Nad motorku jsme dali stan aby se to vůbec dalo vydržet. Povedlo se, motor naskočil, dynamické duo se vrátilo a vyrazili jsme. Museli jsme vytlačit motorku nahoru do kopce a pak to vyjet se zbytkem. Černokněžník mě táhnul na kurtě do kopce, z kopce jsem jel samospádem, občas Černokněžník upekl spojku a tlačilo se ručně dokud nepřišel asfalt. Pak se už jelo na čtyřku, hodně jsem spojkoval, osvěžili jsme se v mini vodopádu atd… Před Škodarem jsme si prohodili motorky, Černokněžník váží půlku co já a tak míň zatěžuje spojku. Na chvilku jsme se poztráceli ale našli jsme se a našli jsme kemp. Jsou tu odpadky a asi i krysy ale to řeší stan. Našli jsme tu i kousek jawy, tak tu nebudeme první… Dnešní noc bude dlouhá a ještě jsme nevymysleli jestli 200km k moři, nebo rovnou domů…
10.7.
Večer jsme dali poradu co a jak dál u piva, takže ranní probuzení bylo drsné a to nezmiňuji tu krysu co Klikařovi kradla vánočku, takže jsme museli všechno jídlo uklidit… Nevyspalí a s kocovinou jsme kuchli moje zadní kolo abychom sundali kryt řetězu o který to škrtalo. Do toho začalo pršet tak jsem přerušil práci zrovna když jsem utahoval výfuk, který brání sundání kola a šel se schovat. Po dešti jsme dali meloun a jednu jeho vydlabanou polovinu Vokoun naplnil malostředním překvapením a poslali jsme to po řece, což nám posralo karmu. Já pokračoval na stroji Golema a Černokněžník na mojí, je lehčí a spojka se tolik netrápí. Vyhrabali jsme se štěrkem ven a vyrazili skrz Škodar. Provoz tam je bez pravidel a teče jako řeka. Hlavní je jet plynule, předvídatelně a objíždět faunu a flóru motající se v silnici. Za městem se už jelo dobře, tak jsme si zas vrátili stroje a dojeli až na hranice s Černou Horou, kterou neproslavily zrovna nížiny a tak jsme znovu prohodili stroje. V kopcích Černokněžník zažíval utrpení, protože to čtyřka moc nebrala, ale to hlavní teprve přijde. Nejdřív ho Bavorák rozlítil, když mu kufrem naboural do páva a ohnul mu padák, potom mu za jízdy uletěl vejfuk, to jsem viděl a málem jsem přeštípnul sedlo. Před očima mi proběhlo jak jsem se schoval před deštěm a neutáh to. Do kilometru se pak ještě pokusil o emigraci kryt řetězu na nosiči, tak se znovu zastavovalo. Teď čekáme ve stínu až druhá skupina doladí BMW co odmítá pokračovat v jízdě.
Po dobré hodině dorazil zbytek, ale na BMW neběžel motor. Chvíli jsme ladili karburátory a dostali jsme to do stavu, kdy to jede, tak jsme vyrazili. Nebyl benzín a tma na spadnutí, takže cíl benzínka. Natankovali jsme a vyrazili jsme do kaňonu řeky Piva. Cestu lemují cedule s nápisem Drive carefully a přesně to jsme neudělali. Chtěli jsme najít místo na spaní co nejdříve a tak jsme to hnali. Kaňon je parádní s úžasnými tunely a bezkonkurenčními výhledy. Asfalt dobrý a těch 20km uteklo rychle. Našli jsme slušný plácek, ale je tu chladno, což je příjemná změna…
11.7.
Noc byla chladná a tak jsme se výborně vyspali. Vstávat se nechtělo a tak jsme se vyhrabali až v 11. Moji Jawu jsme vytáhli na silnici na kurtě za Černokněžníkovou a jelo se na hranice Černá Hora – Bosna a Hercegovina. Černohorská strana byla v pohodě, sice chtěli vidět doklady od páva, které neexistují, ale ukázal jsem na řádek v malém techničáku a to nějak vzal… Bosenská strana byla na hodinu – nebyli důkladní, jen se nepřetrhli. Pak byly hory a na mé jel Golem. Často jsme tahali na kurtě, smrtící byly dva náklaďáky co jely pomalu a nešly moc předjet. Dokodrcali jsme se do Sarajeva nakoupit. Docela jsme na místní Konzum provedli nájezd a když jsme na parkovišti jedli tak se tam nachomejtl anglicky mluvící týpek. Klikař ho svezl po okolí, vyprávěl, že má dvoje občanství USA a Bosna. Rodinu má v USA, v Bosně je dva roky a soudí se o byt, stálo ho to asi 14 000 euro a žádný výsledek. Přišel o telefon a neměl peníze – vydělával si roznosem letáků. Potřeboval dát zprávu rodině do USA aby mu poslali peníze přes Western Union, docela to trvalo a už jsme se na něj chtěli vybodnout. Pak jsme vyrazili za Sarajevo, do hor. Spletli jsme hory a jeli ty vyšší a bez asfaltu, takže velkou část na kurtě. Sjezd dolů byl super, Golemovu Jawu jsem slušně prohnal a ten sjezd jsem si užil. Japonec se vymáz na mostě, stálo ho to světlo a zrcátko. Už jsme chtěli zakempit, ale nebylo kde. Je to Bosna, takže se musí dávat pozor na miny. Našli jsme cestu křovím s rozbořeným, ale zjevně používaným kostelem na konci, tak se jelo dál. Klikař odchytnul nějakýho chlápka co nesl maso. Maso jsme mu snědli, nakvartýrovali jsme se mu do jeho rozestavěnýho baráku, který stojí na břehu přehrady. Máme tu gril a zastřešenou terasu se stolem a lavicemi. Rozbalili jsme stany, najedli se a Kliař vypráví, jak byl v Jižní Americe. Dnešní hory byly snad poslední a tak zbytek cesty asi dojedu na svojí, jen se vyhnout městům.
12.7.
Měli jsme vstát v půl osmé, abychom byli v devět pryč, ale nějak to neklaplo. Vypadli jsme před desátou směr Chorvatsko. Ještě v Bosně jsme dali oběd a viděli jak nějaký vidlák v golfu napálil do traktoru. Začli se tam sjíždět golfisti ze všech stran a nakonec ten vrak odtáhli, ale všechno to byly hrozné vraždy. Traktor měl jen prázdné kolo na valníku a s tím odjeli. My dožrali a vyrazili. Na hranicích jsme se s Golemem vyměnili a dál už jsem jel na své. Potřebuje srovnat zadní kolo, napnout řetěz a ohnout držák brzdového spínače. Snad to udělám ráno. Chorvatsko jsme přejeli docela rychle a v Maďarsku byla nuda. Jen celníci pobavili když je zajímalo proč jsme tak špinaví. Bavorák píchnul. V servisu, kde mu dělali kola mu skřípli duši a teď to prdlo. Vůbec to nešlo sundat a duši jsme dost zrasovali. Narvali jsme tam o palec menší duši a jelo se dál, ale trvalo to. Nakonec jsme to zapíchli mezi polema, máme tu oheň a na poli jsme natěžili melouna. Podél kukuřice je nějak moc marihuany. Bylo to po rovince a skoro celou cestu jsem jel na své. Teď sedíme u ohně a sere nás, že to končí tak brzo.
13.7.
Ve 4:33 ráno mne vzbudil křik, že se žene bouřka. Měli jsme postavené jen vnitřní stany – moskytiéry, tak jsme přes ně přetáhli plachy a šli zase spát. Pršelo až do deseti a tak se dřív jak v 11 zase nevyjelo a to před námi bylo na 600km. Ulovili jsme si melouna k snídani a jelo se. Bavorák musel doplnit vodu do chladiče, ale jinak se dařilo. Já se zase rozjížděl na čtyřku s odstrkováním nohama a každé zastavení bylo za trest. Těsně před Slovenskou hranicí jsme nabrali benzín a vypadalo to, že se domů dostaneme docela rozumně, jenže na slovenské dálnici směr Brno to přišlo, 50km před hranicema s ČR. Nevím co se stalo, asi to byla kombinace špatné směsi, nerovnoměrného plnění válců, nějaké závady, která zapříčinila přisávání vzduchu, že tam mám 15ti zubé kolečko se kterým se dobře rozjíždí, ale v kilu na dálnici jsou otáčky hodně vysoko a také to, že jsme docela hnali. Při předjíždění kamionu jsem zadřel a ne jen tak trochu, ale natvrdo. Nejdřív zmizel výkon a než mi došlo o co jde, tak bylo zadní kolo zablokované a ve smyku. Motorka se vlnila ze strany na stranu, páv lítal děsivě od čáry k čáře. V tu chvíli jsem byl před kamionem a chystal se zařadit před něj. Nějak jsem to udržel na kolech a zachoval jsem chladnou hlavu – když už nezabral reflex (který jsem si teď vryl hodně hluboko). Rád bych napsal že jsem to zachránil zkušenostmi a řidičským uměním, ale byla to náhoda, štěstí a chladná hlava. Nezpanikařil jsem, došlo mi co se děje, zmáčkl jsem spojku a bylo po problému, jen jsem to mohl udělat mnohem dříve, mohl jsem i poznat že se to zadře… Bylo po problému až na to že Klikař jel moc blízko a padákem mi naboural do páva, ale to jsem v tu chvíli ani necítil. Zastavil jsem vlevo, u středových svodidel a šel vysypat nohavice. Půlky jsem měl sevřené pevněji, než T-Rex čelisti. Celkem zážitek bylo dostat se do odstavného pruhu. Pak jsme se dokodrcali na vhodný plácek u odbočovacího pruhu a začli s opravami. Během akce se poztrácel Černokněžník, Klikař a Golem, ale zase se našli (Černokněžník se vrátil, zbytek jsme našli o 50km dál). Sundali jsme válce a pravý byl slušně zadřený. Vokoun vyčistil válec od hliníku z pístu a složili jsme to. Komprese byla mizerná, hlava praskla u svíčky, no žádná sláva, ale silikon to vyřešil. Zbytek cesty jsem jel s levou rukou na spojce, kdyby náhodou…
Po té akci na dálnici jsem měl všeho dost. Do ČR jsme dojeli po okreskách, než jsem začal motoru zase trochu věřit, ale i tak jsem to nechtěl moc hnát a ruku ze spojky jsem za celou dobu nesundal. V ČR jsme najeli na D1, vlekli jsme se 80 kdyby náhodou a za Brnem začalo pršet. Za chvíli už nebylo pořádně vidět a vůbec se nejelo dobře. Jediná výhoda chladného počasí a deště byla v tom, že to téměř vynulovalo riziko, že znovu zadřu. Takhle mizerné počasí vydrželo celou cestu až domů. Kilometr za kilometrem jsme se blížili. Hrozně mi vadili lidé s neseřízenými světlomety – hrozně mě oslňovali až jsem neviděl na cestu. Po tom všem jsem těsně před 23. hodinou dojel domů. Z Albánských hor pouze na čtvrtý rychlostní stupeň, ze Slovenska se zadřeným motorem co vydává zvuky jako v posledním tažení, ale dojel. Puch co jsem si za tu dobu vypěstoval by zabil a vana ukázalakolik špíny lze za jeden týden nasbírat.
07.08.2016 Drobek
Související články:
(161x známkováno, průměr: 1,17 z 5)