V dalším díle svého malého pojednání o zvláštní skupině účastníků silničního provozu (motorkářů) se hodlám zabývat těmito dvěmi skupinami: dálkoplazi a strítáci.
Pozorovací stanoviště: SILNIČNÍ ZAVODNÍ OKRUH A OKOLÍ
Skupina tři: DÁLKOPLAZI
Zatímco příslušníci prvních dvou skupin (hustáci a maséři, viz první část) používají své stroje hlavně jako prodlužovače penisu dálkoplazové na nich cestují. Celá skupina se dělí na dva základní poddruhy: cestovní čili supertourery a terénní zvané superendura.
Cestovní poddruh používá pouze dva druhy motocyklů: Honda Gold Wing a BMW LT. Tyto stroje mají neuvěřitelnou výbavu jako například elektricky vyhřívané rukojeti řidítek, elektricky stavitelný průhledný štítek, tempovat, ABS, GPS, CD přehrávač s radiem a čtyřmi reproduktory, pneumaticky seřiditelné tlumení a odpružení zadního kola, seřiditelné stupačky, sedadla a opěrky loktů spolujezdce, elektricky řazenou zpátečku a senzor náklonu, který pokud ukáže náklon 0 stupňů, což znamená že moto leží, sám vytočí číslo odtahovky, aby přijeli s jeřábem. V zásadě se dá říct ze kdyby výrobce přidal ještě dvě kola vznikne slušné auto střední třídy a z motorkáře by se tak stal řidič (slušný člověk?). Někdy se také objevuje ozdobné osvětleni z modrých ( ano modrých) led diod a neony na kufrech a top case ( to je ten kufr velikosti psí boudy za sedadlem spolujezdce).
Tyto koráby se na trati okruhu nepohybují nikdy. Jedinou výjimkou je značkový sraz těchto obrů. Zvláště BMW se pak pohybují po trati tak nějak německy spořádaně, asi jako Panzerwagen Tiger mark 2 pod Moskvou.
Sila pilotů není ani tak v jejich jezdeckých schopnostech jako ve validitě jejich kreditních karet. Jsou to lidé poklidní a lehce arogantní, kteří své okolí přehlížejí jako agronom lány a případné spory neřeší motorkářským přes hubu, ale volají svému právníkovi.
Superendura jsou také označovány jako cestovní endura, což je název poněkud schizofrenní, neboť enduro je označení motocyklu primárně určeného do terénu a cestovní enduro je tím pádem protimluv. Ve skutečnosti je superenduro určeno na silnici a do terénu smí nakouknout jen velmi opatrně. 250 kilogramů ostatně ani nic jiného nedovoluje.
Superenduro má vždy romanticky znějící jméno: například VARADERO, SUPERTENÉRE, V-STORM nebo CAPO NORD, které má lákat dálkou a dobrodružstvím a naznačovat že stačí nasednout a jet k obzoru. Spíše se vyškrábat, neboť sedlo je vysoko, vysokánsko.
Na pomyslném vrcholu nabídky stojí asi stroje BMW. Ostatně tato značka je zřejmě tvůrcem této kategorie motocyklů.Vždyť motocykly této značky vybavení vojáci Rommela pouštní krysy, nebyli nic jiného než předchůdci dnešních závodníků typu Paris-Dakkar. A mimochodem jeden z modelů BMW té doby se jmenoval SAHARA (typické jméno superendura, které naznačovalo že stačí vzít pár granátů a samopal, nasednout a jet k obzoru).
Tyto stroje mají podobnou výbavu jako supertourery, ale investice do GPS (global positron system) má tady větší smysl. Uprostřed pustiny nám rada kolem jedoucího beduína že máme jet dva dny rovně a u takové velké skály doprava, nemůžete to minout, celkem na draka. GPS nám řekne, po poradě se satelitem, v podstatě totéž, ale na displeji to vypadá prostě líp.
Na závodním okruhu se tito lidé objevují (souvisí to asi s jejich dobrodružnou povahou) a někdy předvádějí zajímavé kreace. Jeden ze superenduristů byl po jízdě nemile překvapen když zjistil, že to skřípání a jiskry v obloucích nebylo od stupaček ale od bočních, hliníkových, vodotěsných kufrů Touratech Zega, které tímto transformoval na Touratech Cedník. Jinak jsou tihle lidičkové velmi milí a tolerantní což zřejmě souvisí s tím že často sjeli kus světa a cestování jak známo rozšiřuje duševní obzor. Pravda, ano, já vím, topmodelky taky hodně cestují, ale co je na tomhle světě dokonalé.
Skupina čtyři: STRÍTÁCI
Hlavní podmínkou vzniku strítáku je bouračka, crash neboli rozstřel. Ten totiž obere motocykl o blinkry, světla, zrcátka a většinu kapot. Street biker (který o své přeměně zatím ještě neví) se po návratu z nemocnice vydá do motoshopu pro náhradní díly, Tam zjistí že jejich cena je na úrovni poloviny hodnoty státního rozpočtu Somálska (včetně mezinárodní pomoci) a začne přemýšlet co teď. Postavím si stritáka je velmi časté řešení. Namontuje přední masku se dvěma miniaturními světýlky, se svítivosti asi 12 luxů, což odpovídá asi 24 hodně nasraným světluškám (luciola italica) a řidítka nahradí metrovou hliníkovou rourou z italského lešení a je to. Metamorfóza ve street bikera by nebyla dokonalá bez francouzské přilby ROOF s odklopným čelisťovým obloukem. Ten novopečený street biker vždy odklápí, protože si chce případný držkopád užít naplno. Nakonec, co ozdobí drsného chlapa víc než pěkná jizva ve tváři.
Styl jízdy steetfightera se také změní. Ke každému semaforu přijíždí po předním kole a odjíždí po zadním. Než se barvy na světlech zamění, zpestří ostatní řidičům čekání pálením zadní gumy. Štiplavý dým pak spolehlivě zakryje skutečnost že motocykl nemá značku a o technickém průkazu ani nemá cenu hovořit. Tyto efektní triky se například v sousedním Německu odměňují speciální prémií až 200 euro. Pouze vyjímečně se nechá policista ukecat na 150.
Na trati se objevují spíš řídce, protože majitelé většinou jízdní vlastnosti zcela podřídili sritáckemu stylu jízdy a upravili odpružení a sekundární převody tak, že se motocykl stále staví na zadní kolo. Navíc na motocyklu bez kapot a s širokými řidítky má pilot aerodynamiku otevřeného deštníku. Semafor se na trati vyskytuje jen jeden uprostřed cílové roviny a pod ním za provozu nestaví ani předseda klubu sebevrahů ve zvlášť depresivní náladě. Hlavní polem pro streetfightera je parkoviště poblíž hlavní tribuny kde může předvést celý svůj repertoár zakončený pálením zadní pneumatiky. Zápach pálené gumy je pro něj mnohem libější než ten nejlépe ubalený joint.
Když uvážíme styl jízdy profesionálních streetfighterů (Matoušek, Vitanovský,aj.), je překvapivé jak málo padají a že zranění je u nich spíše výjimečné.
(5x známkováno, průměr: 1,80 z 5)