Není tomu tak dlouho, kdy mně z odpoledního, poobědního nicnedělání a civění do obrazovky počítače v mé kanceláři, vytrhlo zvonění mobillního telefonu.
Paní družinářka mi s klidným hlasem oznámila, že si mé jednáctileté dítko v družině asi zlomilo ruku. Nu což, náročný pracovní den předčasně skončil a já se vydal přecpanou Prahou na trasu Holešovice ( kancelář) – Stodůlky ( domov).
Raněné dítě jsem tedy naložil a vyrazil na pohotovost do nemocnice Motol. Společně jsme hrdinně nakráčeli do vestibulu pohotovosti, kde tou dobou ( 15.30 h.) nebylo po žádném trpícím ani vidu či slechu. Obrátil jsem se na syna a ubezpečil jsem ho, že jeho trápení bude jistě brzo konec, neboť jsme tu první….to jsem se ale šeredně mýlil. Sestra za okénkem se mně vyptala na potřebné formality a odeslala mě na kartotéku v prvním patře. Už zde jsem poprvé lehce znervozněl, neboť z cca. osmi okének bylo aktivní pouze jedno. Vyzvedl jsem tedy pořadové číslo, přemýšlel jsem proč, když jsem v čekárně se synem sám a vyčkával výzvy. Po cca. 20 minutách lehkého čekání mi sestra za okýnkem vyhotovila kartu a odeslala nás zpět na pohotovost. A tady to začalo.
Sestra na příjmu pohotovosti mi sdělila, že se budeme muset posadit a vyčkat, neboť ortopedové (a zřejmě všichni lékaři v celé budově ), právě operují a nechť tedy hodinku vydržíme. Slušně jsem dotázal sestru, zda ortopedové jsou jediní lékaři, schopni zkouknout synův RTG snímek a případně dohlédnout na výrobu sádry či obvazu. Sestra kamsi odběhla a když jsme se spolu se synem vrátili po cca. 10 minutách z RTG sdělila mi, že nikdo z lékařů chirurgů, či jiných specialistů, se pohotovosti věnovat nebude a s úsměvem mě vyzvala k úhradě manipulačního poplatku. Po hodině čekání a sledování synovy zkřivené tváře mi pomalu docházela trpělivost. Nic jsem si ale nepomohl, ale za to vyslechl a vyslovil, několik přívětivých vět na adresu zdravotníckého personálu a vůbec si přihřál polívčičku spolu s ostatními rodiči, neboť za dobu cca. 3 hodinového čekání, nás byla plná cca. 50 metrová nemocniční chodba.
Nebudu to natahovat. Syn byl s diagnozou naraženina lokte ošetřen v 19 hodin, nemluvě o tom, že do této spásné chvíle, proběhlo na pohotovosti několik malých chirurgických zákroků, kdy různě se ze dvěří vynořující a zanořující se lékaři dělali, že ostatní (nechirugické pacienty) vůbec nevidí. Předposledním šokem byla výzva sestry zda jsem již uhradil 30ti korunový manipulační poplatek. Moje nasranost po prožité anabázi dostoupila vrcholu, když mně agenturník u výjezdu zkásnul o 130 kč za tři hodiny parkovného. Zadarmo je totiž vjezd a parkování až po 16té hodině. Když viděl, že nemám daleko k infarktu zamumlal na rozloučenou ještě něco ve stylu, „ Koho si volil……“. Matně jsem ještě slyšel slovo Zmrd a pak mě milosrdně začali opouštět smysly a věnoval jsem se radši řízení, abych své ratolesti a sobě nezpůsobil ještě jiné zranění, neboť další návštěvu nemocnice bych už nemusel přežít.
Poprvé od chvíle, co mně jako „dospělého“ opustily chutě na různé militatní hrátky jsem zalitoval toho, že jsem před několika lety prodal své dvě legálně držené krátké zbraně. Na druhou stranu je to dobře. Z vězení bych se s Vámi nemhl podělil o svůj „ emergency“ zážitek a ministr Julínek už by to měl pravděpodobně za sebou. A to by byla škoda, neboť prostor pro nápady, jak z nás vytáhnout těch pár drobnejch, co nám v peněženkách ještě zbývá, ještě nějaký jistě zbyl.
(Zatím nikdo nehlasoval)