Minulou středu jsem na návštěvě prarodičů mé přítelkyně v agrovillage neměl s přítelkyní do čeho píchnout a tak jsme si krátili dlouhou chvíli po vohnoutím způsobu.
Sledovali jsme TV. A aby jsme byli full size vohnouts, sledovali jsme TV Noha. Konkrétně jeden její produkt, který je opravdovým etalonem a výkladní skříní české investigativní žurnalistiky, pořad Na vlastní oči.
Speciálně jedna reportáž mne zaujala natolik, že jsem neodolal nutkání se s vámi o dojmy z ní nepodělit. Nevím už jaký měla headline, ale pojednávala o ubohých dětech v nuzných podmínkách all around the globe. Tedy konkrétně, aby byla dodržena politická korektnost jedno bylo hispánské, jedno černošské a jedno asijské. Nezletilý příslušník “Caucasian race“ (jak nás “bílé“ nazývá rasový USA slovník ) se tam nevyskytoval ani jeden, neboť všichni běloši jsou přeci hnusně bohatí a žijí na úkor ostatních ras, potažmo kontinentů. Genderové zastoupení bylo taktéž košer – jednalo se o 2 dívky a jednoho chlapce.
Doposud se neděje nic kulervoucího – beru že na světě existují i lidi co jsou na tom hůř než my a že jsou občas jejich smutné pohledy z TV potřeba k tomu abychom si uvědomili že naše současné trable jsou ještě daleko od těch opravdových.
Co mi však na celé reportáži nadzvihlo mandle, byl zjevný manipulativní styl jakým byla zkomponována. Prvně každé dítě bylo uvedeno tím, že popsalo své současné potíže, počet tragicky zesnulých rodinných příslušníků a beznadějnou přítomnou situaci s vyhlídkou na ještě horší budoucnost. To vše bylo podbarvováno citlivým, místy až dojemně tklivým houslovým sólem (nastreamovaným zřejmě z nějaké gypsy-wedding party). To však ale samozřejmě nebylo vše. Na koho nezapůsobil smutný osud ani kukuč exotického děťátka, ani tklivý hudební doprovod, pro toho tu byl démonicky sugestivní až dominantně přikazující komentář Mr.Johna. Mr.John nabádal nás, odporně bohaté bílé lidi k tomu, že je třeba děťátkům pomoci. A aby to bylo hned jasné, byl komentář doprovázen také běžícím textem s údaji na jaké číslo posílat formou SMS kredity, aby se děti celého rozvojového světa měly lépe.
Říkáte si že je tohle standartní reportáž o daném tématu a co mne na tom tedy tolik iritovalo?
Co bylo hlavním důvodem, na jehož základě jsem usoudil že jde o multikulti propagandu par excellence ? Především to, jak a o čem děti mluvily. Možná jsem byl v dětství o něco ochuzen, nebo jsem si nejspíš zahrnut blahobytem nestačil vybudovat potřebné hodnoty. Ale pokud by jste se mě mezi 7 – 13 rokem věku (v tomto rozmezí se pohyboval věk oněch dětí) zeptali na má přání a priority, rozhodně by se na prvních třech místech neumístil Světový Mír, Zdraví pro všechny a ( to mne dostalo nejvíc ) Vzdělání !!!!! Nevím jak jsou na tom děti ulice v Montevideu, pracující děti v Africe, nebo lidské muly v Nepálu, ale já coby desetiletý harant, jsem opravdu neměl vzdělání jako absolutní metu. Možná jsem atypický asociál. Jen mne překvapuje že nutkavou potřebu zvýšit si vzdělání potřebují i v oblastech kde není zařízení poskytující cokoli podobného blíž než několik dní cesty. Ale zřejmě jsem již jiná generace a dnes se v rozvojových zemích rodí jen uvědomělé děti, které ač hladoví několik dní raději sáhnou po encyklopedii, než po kůrce chleba. Spíš si ale myslím, že (pokud nebyla manipulace již v překladu) dotyčné dětičky měly scénář, dle kterého jely, jinak jim hodný bílý strejda nekoupí papání a ony si budou své hladem nafouknuté bříško hladit ještě další měsíc. Ukázkovým příkladem byla dojemná scéna, kdy si černošská holčička chtěla od zlého mamonářského obchodníka ( točit to před 70ti lety paní Leni, měl by jistě pejzy) koupit učebnici, za svých těžce vydělaných 5.000 peněz. Jenomže měla smůlu, učebnice stála 10.000 peněz a zlý kapitalista ji nic neprodal, čímž svět ochudil o nadějnou potencionální genetickou inženýrku.
Celé mi to přišlo jako jedna velká reklama pro zřejmě zdatně rozběhlý byznys s lidským soucitem – ukážeme vám nějaké ty falešné, hladem strádající nouplízáky a vy užuž posíláte kredity dotyčné společnosti která má tohle vydírání na starosti. A zcela jistě jdou všechny vaše kredity přímo na k tomu určená konta oněch dětí co se na vás tak smutně koukaly z TV. Tu do hlínaboudy v Ugandě, tamhle do kartonhausu v Montevideu. A dětičky si za to koupí učebnice a vyrostou z nich enženýři a dochtoři, kteří pozvednou HDP své bídacountry o 0,000009% vzhůru.
Zcela jistě tomu tak je, říkají to přece v TV. Vůbec tomu není tak že sponzoruju bankovní ústavy a instituce přes které kredity tečou. Nemluvě o tom, KAM ony peníze dotečou.
Ovšem i kdyby nakrásně všechny dopluly do zchudlé vesničky, ubohému děťátkuTM , naskýtá se otázka, proč ? Proč bych měl sponzorovat nějaké cizí dítě na druhé straně glóbu? Je snad na světě málo lidí? K čemu mi v Evropě bude dobré, když pomůžu dítěti jiného kontinentu vytáhnout se z bahna? K tomu, aby si ono dítě snadněji pořídílo rodinu s x dětmi (kde x je číslo větší než 5), anebo nedejbože pojalo nápad vydat se usídlit na “bohatý sever“ ? Když to vemu čistě pragmaticky, v naší globální vesnici, když už ji boha jeho máme postavenou, se chtě-nechtě cítím jako Evropan. A mi jako Evropanovi a mým budoucím dětem rozhodně neprospěje, budu-li podporovat natalitu nějakých ne-evropanů. Kteří se mi potom odvděčí imigrací a tím že mým dětem budou v lepším případě brát práci a peníze z daní, nebo v horším případě jim dealovat drogy, či je vraždit. Myslím, že pokud už má někdo peníze a nutkání provést “dobrý skutekTM“, nechť obdaruje někoho ve svém blízkém okolí, něčím o čem ví že to dotyčnému pomůže. Nač pomáhat někomu x-tisíc km daleko, když je takový mezikontinentální altruismus vysoce sebevražedně nebezpečný……
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)